Prodej mého SLK – loučení jako s členem rodiny

Asi to zná každý. Nejdříve si auto vybíráte, pak kupujete, pár let provozujete, a nakonec prodáte. Prostě klasický koloběh automobilového života tak, jako všude jinde. Jenže jak je u každého různý výběr, nákup i provoz, liší se i prodej, o kterém to dneska bude. Rád bych tedy dnes spíš rozjel diskusi a vyzval vás – podělte se o nějaký zajímavý příběh, jak jste své auto prodali. Já vykopávám jako první.

Důvody k prodeji vozu jsou různé, ale většinou se tak děje z vůle jeho majitele. Výjimky však existují, což nám nedávno potvrdil Jakub. Své Volvo měl rád. S myšlenkou jeho prodeje si občas pohrával, ale nakonec ji zavrhl z obav, že by jeho perfektně udržovaný vůz nikdo dostatečně nedocenil. Nakonec ale zaúřadovala vyšší moc a vstříc jeho zaparkovanému vozu vyslala neovladatelný Peugeot 307. Se svým autem se tak nakonec rozloučit musel. Jeho příběh jste si jistě přečetli, ale kdyby ne, tady je odkaz.

Já se s dovolením mezi výjimky tak trochu zařadím také a hned vysvětlím proč. Já jsem totiž své auto vlastně ještě pořádně prodávat nechtěl, nikde jsem ho neinzeroval ani nenabízel, a přesto minulý týden odjelo k novému majiteli. Nejednalo se úplně o nabídku, kterou by nešlo odmítnout, ale osud (na který nevěřím) tomu asi zkrátka chtěl.

Abyste ale pochopili, jak moc jsem měl auto rád, rozepíšu se na pár řádcích. Auto jsem si koupil před necelými šesti lety, na začátku letní sezóny. Bylo mi 28, začínal jsem stavět dům a bylo jasné, že rodina už se kvapem blíží. Byla to možná poslední příležitost koupit si něco zábavného a nepraktického. Původně jsem doufal v nějaké kupé se šestiválcem, ale když manželka překvapivě souhlasila nad skoro jakýmkoli nesmyslem, padla volba na Mercedes Benz SLK generace R170. Samozřejmě hrál určitou roli rozpočet, protože peníze v tu dobu byly potřeba jinde, ale na prvním SLK se mi líbila jeho koncepce pevné skládací střechy. Díky ní jsem se nemusel o auto bát, dokud jsem ještě na pár měsíců bydlel na jednom (naštěstí klidnějším) českobudějovickém sídlišti. Plán byl takový, že koupíme levné auto, se kterým si užijeme léto, a pak prodáme buď před zimou, nebo po zimě, až bude o kabriolety zájem. Jenže to už nevyšlo. Já jsem si prostě SLK zamiloval a prodávat jsem ho nechtěl.

Podle očekávání přišlo miminko – koupilo se tedy praktické auto manželce, pak přišlo dítě druhé, a to jsem si musel praktické auto koupit i já a Mercedes začal jezdit čím dál méně. Mezi všemi povinnostmi v práci i doma zkrátka zbylo méně času jet nějak jen tak. Navíc sám, protože na druhou sedačku se další tři členové rodiny zkrátka nenamáčknou. Hledal jsem tedy každou vhodnou příležitost se projet, ale rozum už mě dlouho přemlouval, že by autu bylo možná jinde o něco lépe. Asi po 4 letech jsem tedy o prodeji začal opravdu uvažovat. S autem jsem už stejně zas týdny nejel. Jenže kdykoli jsem na to promyslel, šel jsem auto projet, abych mohl do inzerátu napsat všechny klady a i vady. A jakmile jsem se s autem rozjel, všechno bylo zpátky. Všechno to nadšení z malého, lehkého, obratného a zároveň výkonného auta. Navíc ten kvičící zvuk kompresoru, který s každou otáčkou sílil a výfuku (sériového!), který chraplákem řval do širokého okolí. To vše s lehkým větrem ve vlasech a zadkem jen pár centimetrů nad zemí … Kdo s podobnými auty nejezdil, těžko si to představí.

Po každé projížďce jsem si řekl ne. Tohle mi zkrátka za prodej nestojí. Stejně za auto dostanu jen pár (desítek) tisíc, které mi s hypotékou v příštích třiceti letech určitě výrazně nepomohou. Za podobnou částku ani v budoucnu nic podobně zábavného neseženu. Loni už jsem si však musel přiznat, že negativa nejsou úplně zanedbatelná – auto zas ujelo sotva 1500 km, manželka už v něm se mnou nejela roky, díky nevypínatelnému airbagu u spolujezdce (vypne jej pouze značková autosedačka Mercedes se systémem AKSE, kterou nemám) si jej loni neužily ani děti. Už jsem byl nalomený, ale dopadlo to jako minule. Stačilo se jen trochu projet a všechna láska k tomuto plechovému společníkovi byla zpět.

Letos už jsem si zas prošel něčím podobným a výsledek? Začal jsem před domem stavět garáž pro všechna tři auta, která máme. S Mercedesem jsem zkrátka počítal. Jenže v září přišlo sklízení úrody na polích, které mám kolem domu ze všech stran. Najednou vidím, jak z jedné Tatry čekající na nakládku sklizeného obilí přichází pán. Prý tady okolo často jezdí a vidí tu stát mé SLK, jestli by se na něj nemohl podívat zblízka. Jsem nadšený, že si zas můžu s někým popovídat o autech, a tak ukazuji, co se dá. Po půlhodince přijde otázka, jestli ho prý nechci prodat. Tohle jsem nečekal a trochu mě tím zaskočil. Možná jsem mu nemusel tak dopodrobna popisovat každý škrábaneček, a proč ukazatel paliva někdy ukazuje a někdy ne. Ani to, že mi nedávno prasklo těsnění na střešním pístu střechy (postupně to potká každé SLK) a slušné množství hydraulického oleje se vylilo do stropnice, která se mi zatím nepodařila dokonale vyčistit. A to jak jsem musel doma na koleni pájet relé na řídící jednotce, aby se zas točil kompresor, jsem taky nemusel podávat tak humornou formou…

Po mém rozpačitém mlčení mi nechal na papírku telefonní číslo, ať se kdykoli ozvu, a že jestli chci, klidně mi ho bude vždy koncem léta na víkendy půjčovat. To je na polích nejvíc práce a stejně by v něm moc nejezdil. Po pár bezesných nocích zvítězil hlas rozumu a taky manželky. 24 let staré auto už začalo na servisu trochu lézt do peněz, navíc s 230 tisíci kilometry na hrbu se o žádný investiční automobil nejedná a čtyřčlenná rodina je na dvoumístně auto zkrátka moc. Nejvíce mě ale „zlomila“ ta možnost, si alespoň občas auto půjčit. Tohle se často nestává, a tak volám pánovi. Bydlí jen o pár kilometrů vedle a znova si na autě všechno procházíme, teď už i s technickým průkazem a kupní smlouvou v ruce. Chci popsat každou maličkost, protože jestli chci mít tu možnost, abych si ho mohl zas projet, nemůžu si nového majitele rozhněvat. Pán se v autech trochu vyzná a naštěstí chápe, že kupuje auto vyrobené ještě v minulém tisíciletí.

Mé SLK nebylo perfektní. Prostě to bylo staré auto, kde se vyřešil jeden problém a objevil se druhý. Pohodlím a obzvlášť tuhostí karoserie by to trumflo kdejaké levné modernější auto, karoserie byla poznamenaná 18 roky provozu okolo italského Milána a v interiéru při jízdě chrastilo kde co.

Ale nerezlo, motor olej nežral a hlavně umělo rozdávat emoce jako snad žádné jiné auto za podobné peníze. Jak jsem ho měl rád, vám možná dokáže i to, že můj první článek před dvěma roky, který jsem vydal jako redaktor Autíčkáře, byl věnován právě tomuto typu auta. Pořád málo? Rok předtím jsem ještě jako pisálek blogů přiblížil, jak se nám s SLK jelo na dovolenou do Chorvatska. Tento článek je tak takovým rozloučením s autem, co jsem měl tak moc rád. Vnitřně jsem odjezd auta obrečel a moje čtyřletá dcera, která už se letos s autem začala víc vozit, to obrečela zcela neskrývaně. Na druhou stranu, každý konec znamená zas nový začátek, ale o tom třeba zas někdy příště…

A nyní je řada na vás? Prodávali jste auto, po kterém se vám stýskalo? Nebo prodáváte vždy, až když už auto tolik nemusíte a těšíte se na nové? Prodali jste auto tak trochu shodou náhod? Podělte se s námi v komentářích.

Za fotky na rozloučenou děkuji D&H Foto