Prevost: Značka, kterou znáte, jen o tom nevíte

V dnešním autobusovém článku si posvítíme na vozy, které tady u nás rozhodně z běžného provozu neznáte. Kanadský výrobce Prevost (čte se to francouzsky "prevó”) totiž do Evropy nikdy oficiálně své vozy nedovážel. A chce se mi říct bohužel, protože v historii jeho nabídky najdeme pár dost zajímavých kousků. Ale začneme pěkně popořadě, na začátku dvacátého století. 

A to konkrétně rokem 1924, kdy Eugéne Prévost, truhlář z Québecu specializující se převážně na výrobu oltářů, kazatelen a školních lavic, dostal zajímavou zakázku. Měl za úkol vyrobit dřevěnou konstrukci karoserie na žebřinový rám náklaďáku REO vyráběného v Ontariu. Značku REO vlastnil, jen tak mimochodem, Ransom E. Olds, zakladatel automobilky Oldsmobile. Šlo o jednoduchý a v té době již notně zastaralý vůz na loukoťových kolech se slabým třicetikoňovým motorem a primitivním podvozkem, velice utilitární záležitost. Během následujících deseti let vzniklo několik desítek takových autobusů, nešlo o žádný velký prodejní trhák, ale i tak si tím Prévost vydělal více, než kazatelnami. Každý vůz byl svého druhu originál přizpůsobený potřebám odběratele, což bylo v té době ale vcelku běžné.

Jako správný vizionář Prévost v roce 1934 zavřel svou nábytkářskou dílnu a začal výhradně s výstavbou karoserií. Mezi lety 1937 a 1939 postavil dokonce částečně automatizovanou výrobní linku na některé dílce a začal tlačit na unifikaci svých karoserií. Jeho přístup byl velice inovátorský a obstál by i dnes – své vozy stavěl z jednotlivých vzájemně kombatibilních modulů, které mohl vyrábět na sklad, na základě konkrétní objednávky je pak jen sešrouboval k sobě. Na dřevěnou konstrukci pak montoval díly z válcovaného plechu, opět značně modulární. REO mezitím upgradovalo svou platformu, zvýšil se výkon motorů, modernizovaly se nápravy a zmizela i zastaralá kola s loukotěmi.

Druhá světová válka pak definitivně zařízla zakázkové karoserie – armáda, jakožto největší odběratel, tlačila naopak na maximální unifikaci a zjednodušení v zájmu co nejrychlejší výroby. Díky Prévostově vizionářství byla továrna na výrobu právě takových autobusů výborně připravena, a tak se z vcelku neznámého výrobce lokálního významu stal skoro přes noc vůbec největší výrobce autobusů v Kanadě.

Po válce pak Prévost vyměnil dřevěnou konstrukci za svařované ocelové jekly a představil svůj první vůz trambusové koncepce nazvaný “Interurban Coach”. S rozkvětem ekonomiky se továrna z utilitácrních jednoduchých vozů s armádními základy přeorientovala na luxusnější autokary určené pro dálkovou dopravu. V roce 1957 pak Prévost odprodal majoritní podíl společnosti Bombardier, která obratem zainvestovala do vlastního vývojového oddělení, jehož hlavním úkolem bylo zbavit se závislosti na již značně zastaralých žebřinových podvozcích od REO. V roce 1966 se tak světu představil vůz Prevost Champion, první americký autobus se samonosnou karoserií. Tříosý vůz byl vybaven klimatizací a po vzoru GMC Sceniccruiseru se pyšnil dvouúrovňovou palubou.

Pohledný a robustní vůz se brzy stal oblíbeným základem pro různé úpravce, kteří ho přestavovali na pojízdné prodejny nebo tour busy známých kapel. To inspirovalo zastupitelstvo společnosti k vyčlenění samostatné divize Prevost Conversion, která stavěla takto upravené vozy přímo v továrně. Díky tomu mohly být o dost levnější a zároveň mnohem více upravené na míru potřebám zákazníka. Firma tím prakticky eliminovala konkurenci a jejich vozy se staly velmi populárními.

Opravdový boom luxusních “motorhomes” ale přišel až v roce 1970 s modelem Le Mirage. Skoro bych se vsadil, že jste ho už někde viděli, možná v dokumentu o své oblíbené kapele nebo herci. Upravenými luxusními verzemi tohoto stříbrného elegána jezdil totiž na své tour každý muzikant, který něco znamenal. KISS, Michael Jackson, AC/DC a stovky dalších se proháněii po amerických dálnicích v pohodlných gaučích v luxusně vybavených vozech od Prevostu. Takovéhle autobusy stály sice stovky tisíc dolarů, ale nabízely všechen myslitelný luxus. Byly tu koupelny obložené mramorem, vířivky, luxusní sedací soupravy, pódia, postele s nebesy, nic nebyl problém, pokud měl zákazník dost peněz.

Ani divize běžných autobusů ale nestála stranou. Dálkový model prevost Prestige se držel několik let na postu nejprodávanějšího autobusu v Kanadě a zajímavý H5-60 si naopak dodnes drží pozici toho největšího, co se v Novém světě vůbec na poli autobusů vyrábělo. Není divu – pětinápravová “harmonika” s netradičním uspořádáním náprav 2-2-1 budí respekt i dnes. V roce 1988, kdy se poprvé ukázala v běžném provozu, působila jako autobus z budoucnosti. 

V devadesátých letech se překotný vývoj trochu zpomalil. Rozmach letecké dopravy způsobil, že poptávka po luxusních autobusech klesala. Motorhomy Le Mirage dostaly verzi s výsuvnými segmenty označenou jako Mirage XL, v nabídce se objevil i skromnější Prévost XL, který měl konkurovat obytňákům postavených na bázi nákladních aut. Na poli hromadné dopravy pak postupně přišly modely H3-41 a H3-45 – vcelku obyčejné, ale velice spolehlivé dálkové autobusy. 

Právě pokles poptávky po autobusech ale způsobil, že Bombardier v roce 1995 přeprodal značku Volvu, konkrétně její autobusové divizi. To ale není vůbec špatné rozhodnutí. Volvo má potřebné know-how v oblasti moderních motorů i konstrukcí a značce pomůže s další vlnou inovací. Luxusní autobusy si ale pořád drží původní tým, dohlíží na kvalitu zpracování interiérů i na to, aby byl každý autobus postavený přesně podle přání zákazníků. Potvrzením toho, že Prevost dělá svojí práci dobře, je mimo jiné i skutečnost, že právě tato firma postavila Ground Force One, prezidentský autobus, který při svých cestách používal Barrack Obama. 

Jsem rád, že na rozdíl od mnoha jiných článků o autobusech nemusím končit odstavcem o tom, kterak značka zanikla, nebo výrobu autobusů opustila. Prevost stále vyrábí tisíce vozů ročně, jak klasických linkových pod taktovkou Volva, tak velice speciálních individualizovaných. A až se příště budete koukat na televizi a uvidíte tam nějaký parádní obytný luxusní autobus s chromovanými ráfky, budete už vědět, že na začátku toho všeho stál jeden vizionářský výrobce kazatelen.