Opel Mokka – Křeček v pohorkách

Debata o smysluplnosti crossoverů a SUV vůbec je už tak fousatá, že se jí nemá smysl zabývat. Vypůjčím si z ní tedy jen závěr, k němuž vždy nevyhnutelně dospěje – největší konkurenční výhodou crossoverů je styl. Své místo na slunci si získávají tím, že se lidem líbí. Sympatie, atraktivita nebo chcete-li emoce (momentálně nejpoužívanější pojem v automobilovém marketingu) mají stejně nakonec při rozhodování o koupi poslední slovo, i když si rádi namlouváme, že posloucháme rozum, chceme auta praktická, úsporná, rychlá atd. Jelikož emoce nejlépe probudí extrémní polohy na škále estetiky, můžeme crossovery rozdělit na vysloveně ohyzdné a prvoplánově líbivé. Designéři Opelu se rozhodli nevstupovat do hájemství Nissanu a Fiatu, a stvořili auto patřící jednoznačně do druhé zmiňované skupiny.

Je to prostě roztomilost sama  a bez zábran útočí na mateřské pudy.

Mokka je na první pohled sympatická. Připomíná dukátovou buchtičku – kdo by neměl rád dukátové buchtičky? Zepředu vypadá jako křeček, je to prostě roztomilost sama a bez zábran útočí na mateřské, případně ochranitelské pudy. Než se mi vysmějete, že takové pitomosti nikoho nezajímají, dovolím si podotknout, že v tomto roce je Mokka nejprodávanější auto v segmentu malých SUV, takže zajímají. Není pochyb, že většinu majitelů přivábila svým zjevem. Jinak je to totiž úplně normální auto nabízející poměrně vyrovnanou směs vlastností, které jsou fajn, a vlastností, které vám polezou na nervy.

Nevrčí, jen přede

Začněme tím příjemným. Motor 1,6 CDTi se čtyřmi válci a 136 koníky dokáže s jedenapůltunovým vozem slušně pohnout a oproti svému předchůdci 1,7 CDTi projevem nepřipomíná zemědělskou techniku. V nižších rychlostech ho neslyšíte a jeho chod je ve všech polohách velmi příjemný. Citelný turbolag mu prominete, koneckonců nepohání okruhový speciál, ale auto určené zejména maminám do města. S motorem si dobře rozumí i manuální šestistupňová převodovka, i když na překvapivě dlouhé kvalty si člověk musí chvíli zvykat. Dráhy řadicí páky jsou naopak krátké a německy přesné. 

Výčet povedených atributů by nebyl kompletní bez podvozku. Mokka je pohodlné auto, což naznačuje už její dobrácký výraz, a na rozdíl od některých konkurentů se vás nesnaží přesvědčit o své sportovnosti naladěním inspirovaným Škodou 1203. I v nepovolených dálničních rychlostech se na asfaltu nemotá a nepotácí, což je na dukátovou buchtičku obdivuhodný výkon. Pokud tedy moc nefouká… Pohodlí zůstává i na rozbitých silnicích, štěrkových cestách a polňačkách. Jelikož řídím Mokku s pohonem 4x4, trochu ji protáhnu i po mysliveckých stezkách v okolí našeho venkovského sídla a dávám palec nahoru. Tento crossover myslí i na maminy z vesnic či výše položených měst, kde může dopravu do mateřinky značně zkomplikovat mráz a sníh. Pro tyto případy je ‚terénní‘ verze vybavena asistentem pro rozjíždění do kopce i pro sjíždění z kopce dolů. Obecně lze říct, že kudy vede vozová cesta, tudy Mokka nejspíš projede. A pouštět se s ní mimo cestu by snad nikoho nenapadlo. 

Hádej, hádej, hádači

Hláška „Informace o výjezdech nejsou k dispozici“ při jízdě po dálnici nikoho nepotěší.

Promiň, křečku, ale teď přichází čas na kritiku. Jistě nejsem první, kdo si všiml, že infotainment v některých opelech je, milosrdně řečeno, komplikovaný. Připomíná velín v Dukovanech, samozřejmě jen na pohled, poněvadž kdyby byl dukovanský velitelský pult stejně logický jako ten v oplu, dávno bychom všichni umřeli nebo rodili příšery s chapadly místo rukou. Neříkám, že velké množství čudlíků je zákonitě špatně, protože i v hojném počtu mohou být přehledné a pochopitelné.

Tady nejsou. Rozmístění je tak nahodilé, že ho nejspíš montéři poskládali podle toho, jak jim vyšly dlouhé drátky (jak trefně poznamenal jeden z kolegů). Kdybych ovládání brala jako na IQ test, musela bych vrátit diplom i řidičský průkaz a vzdát se svéprávnosti. Asi čtvrt hodiny jsem strávila jen hledáním tlačítka s prostou funkcí ‚OK‘ neboli ‚Enter‘, přičemž mi asistovalo několik poradců na telefonu, respektive facebookovém chatu. Výsledek? Ano, skutečně je to ten velký kulatý buton uprostřed, ovšem je třeba stlačit pouze jeho obvodový prstenec. Proč se tlačítko nastavení jmenuje ‚Config‘? Je snad něco špatného na ozubeném kolečku? Proč je na tlačítku pro volbu zdroje ‚Srce‘, když by se tam slovo ‚Source‘ vešlo dvakrát vedle sebe? Čudlík se záhadným nápisem ‚RPT/NAV‘ si své tajemství po týdnu testování odvezl zpět do autosalonu. Mám dojem, že infotainment navrhoval šílený matfyzák v upřímné snaze učinit ho pochopitelným pro obyčejné lidi. Navigaci už jsem neměla sílu zkoumat do hloubky, každopádně jsem přesvědčena o tom, že hláška „Informace o výjezdech nejsou k dispozici“ při jízdě po dálnici nikoho nepotěší.

Po týdenním soužití jsem si křečka celkem oblíbila. Je to skutečně příjemné auto do města, mrštné, skladné a dobře ovladatelné. Díky vyššímu posezu se dobře nakládají mláďata a člověk má přehled o dění kolem. Ergonomické výhody jsem si dokonce mohla ověřit na dědovi stiženém hexenšusem, který by z obyčejného sedanu bez pomoci jeřábu nevystoupil. Místa uvnitř není na rozdávání, zejména do šířky, ale průměrná rodina se bez potíží směstná. A na čudlíky si zvyknete – jde jen o to, nezapálit palubní desku po prvotním rozčarování a trpělivě hledat v návodu.

-Zlokočka-

Technické údaje:

Motor: turbodieselový čtyřválec 1 598 cm3
Výkon: 100 kW (136 k) při 3 500-4 000 ot./min
Točivý moment: 320 Nm při 2 000-2 250 ot./min
Převodovka: šestistupňový manuál
Maximální rychlost: 187 km/h
0-100 km/h: 10,3 s 
Průměrná spotřeba: 4,1 l/100 km
Základní cena motorizace s pohonem 4x4: 550 000 Kč
Cena testovaného vozu: 685 400 Kč

Druhý pohled

Zmínkou o dědově hexenšusu mi Zlokočka tak trochu připomněla, že Mokka má ještě druhé jméno a druhý život. Za Atlantským oceánem se jmenuje Encore. Buick Encore. Pro ty z vás, kteří se v americkém automobilovém světě příliš neorientují, Buick býval druhou nejluxusnější značkou koncernu GM, hned pod vrcholným Cadillakem. Dnes je prostřední z trojice značek vyrábějících osobní vozy a je známý především jako hlavní dodavatel dopravních prostředků pro americké důchodce. 

A když se na Mokku alias Encore zadíváte nikoliv očima mladé a dynamické slečny z marketingu nebo aktivní rodiny, ale spíše z pohledu zákazníka, kterého vnoučata nedávno donutila vzdát se po 25 letech věrného Buicku Park Avenue, začne dávat mnohem větší smysl. 

Na poměry malých SUV je totiž Mokka především docela usedlé auto. Není ani roztomile praštěná jako Juke, hravě moderní jako Captur nebo dravě dynamická jako CX-3. A nenabídne ani offroadový talent a charakter Yetiho, nebo dokonce Vitary či praktičnost a dostupnost Dusteru. Proti svým konkurentům působí možná až obyčejně, ale také dospěle. Zkrátka ideální, když nechcete vysoké auto jen proto, že vám to připadá cool, nebo kvůli ježdění mimo cesty. 

Ale důchodce s bolavými klouby, který čas od času potřebuje dojet na chatu i po polní či lesní cestě (takže příliš neocení prostornou, ale nízkou Merivu), je Mokka téměř perfektní auto. Jen bychom v takové situaci preferovali spíše dvoukolku s benzínovým motorem.

-VojtaD-