Nejheroičtější okamžiky v dějinách motorsportu #2

Po prvním dílu tohoto seriálu jsem nabyl dojmu, že množství příběhů a lidí, o kterých je nutné se s vámi podělit, je takřka vyčerpáno. Není. Zdaleka ne. Kvantum obdivuhodných jezdců, kteří pod tíhou historie upadli v zapomnění, se neustále zvyšuje a v tuto chvíli už není pochyb o tom, že světlo světa bude muset spatřit i třetí díl. Dnešní trojice je trochu tragikomickou kombinací, ale všechny neustále spojuje jedno – touha vítězit!

1995 – Titul mistra světa/Colin McRae

Hergot, co vám to jméno připomíná? Závodní hru, Subaru, Subaru, Subaru a kdyby to nebylo málo, tak možná ještě to Subaru. Neopakovatelný řidičský styl byl u Colina samozřejmostí. Colin McRae se narodil 5. srpna roku 1968 ve skotském městě Lanark. Už od svého útlého mládí měl k motorsportu velmi blízko. Jeho otec byl totiž Jimmy McRae, který velmi úspěšně vodil po úzkých britských cestičkách závodní vozy a mladý Colin u toho nemohl chybět.

Čím si získat srdce milionu fanoušků po celém světě? Odhodlaností, dravostí a heslem, které do puntíku charakterizuje jeho postoj k závodění: If in doubt flat out (Když máte pochybnosti, jeďte na hraně). McRaeova hvězda vystoupala nejvýše v roce 1995, kdy se mu podařilo s továrním teamem Subaru získat titul mistra světa. Ač to nezní nijak heroicky, vězte, že cesta k titulu nebyla snadná, zejména při Rally Catalunya ve Španělsku.

23. Října roku 1995. Karty na stole byly díky bodovému hodnocení vyloženy poměrně jasně. O titul mistra světa se s největší pravděpodobností měla poprat trojice: Carlos Sainz (Subaru), Colin McRae (Subaru), Juha Kankkunen (Toyota). Po prvních asfaltových zkouškách se nikomu kromě Sainze nepodařilo prolomit nadvládu Toyoty. Průběh soutěže se začal rýsovat vcelku jasně, a to až do chvíle, kdy finský aspirant na titul Juha Kankkunen za volantem Toyoty utrpěl díky špatně přečtenému rozpisu nehodu ve vysoké rychlosti. Později byl navíc při standardní kontrole turba jeho Celicy zjištěn podvod ze strany Toyoty a značka byla z mistrovství světa vyloučena na 12 měsíců. Kankkunen byl ze hry venku, všechno se mělo odehrát mezi jezdci divokých a legendárních Imprez 555.

Před soumrakem druhého dne rally Catalunya bylo ze zázemí teamu Subaru cítit podivné napětí. McRae a Sainz spolu neprohodili ani slovo, manažer Teamu David Richards vztekle rozdával pokyny oběma jezdcům, kteří tyto rozkazy přijímali s odporem sobě vlastním, a proto je později ani neuposlechli. Před noční sekcí zkoušek měl Sainz náskok 8 sekund před McRaem, jenomže ve hře bylo něco víc než jen vítězství v soutěži. Byl to titul.

Vedení teamu se snažilo oba krvežíznivce zkrotit, aby získali co nejvíce bodů do šampionátu značek. V těch chvílích se totiž na stupních vítězů držela trojice Subaru. McRae tento příkaz bral velmi osobně, jelikož byl v nejlepší formě a chtěl si odvézt kýžené body do šampionátu tím, že by porazil Sainze. Rozkazy byly vydány a vozy se vydaly temnou nocí, kterou prořezávaly paprsky světlometů, do nočních rychlostních zkoušek. Vedení továrního teamu Subaru s napětím očekávalo výsledné časy, aby si ověřilo dopad jejich nařízení. Sainz dojel první a McRae třetí se ztrátou tří sekund. Příkazy přišly vniveč.

Po návratu do servisní zóny čekal na oba jezdce rozhořčený manažer a znovu se snažil oba jezdce uklidnit. Jenže McRae neposlouchal a neviděl žádný smysl ve zpomalení. Ve dvacáté rychlostní zkoušce z dvaceti tří šel skotský divoch do vedení. V další RZ následovala neopakovatelná scéna. Nejvýše postavený manažer teamu Subaru, David Richards stojí uprostřed cesty s rozpřaženýma rukama snažíc se zastavit rozběsněného McRae přímo na rychlostní zkoušce. Všechno se odehrávalo v rychlostech blížící se 100 km/h.

V souboji muže proti muži zvítězila odhodlanost a tvrdohlavost Colina, který nehodlal před svým šéfem za žádných okolností zastavit. Tyto vlastnosti a řidičský um jej dovedly v součtu časů na první místo v soutěži, jenomže záhy opět nastoupila manažerská moc a zasloužené vítězství bylo to tam.

Pod pohrůžkou okamžitého vyhození z teamu byl McRae donucen k obdržení deseti sekundové penalizace za pozdní příjezd do časové kontroly, díky čemu se na první místo posunul Carlos Sainz. Situace před posledním podnikem byla velmi napjatá. O všem se mělo rozhodnout až v posledním podniku sezóny v rozblácených velšských lesích. Rozhodlo. I navzdory lidské zabedněnosti Colin McRae prokázal, že je hoden mistrovského titulu a po bezchybném výkonu na své domácí soutěži obdržel titul mistra světa.

1986 – Korsika/Henri Toivonen

Zkáza, která definitivně rozhodla o konci legendární a obávané skupiny B. Stála dva lidské životy, které vyhasly s propuknutím hladových plamenů, olizujících bestiální Lanciu Delta S4. Korsika jako by byla v těch dobách snad prokletá pro jezdce Lancie. V roce 1985 se totiž stal francouzský ostrov pohřebištěm dalšího pilota italské stáje Attyliho Bettegy, který fatálně havaroval s Lancii 037.

Henri Toivonen byl rodákem z města Jyväskylä, které je hlavním centrem finské rally. Po úspěšném prokázaní svých schopností u Lancie v roce 1984 dostal Henri angažmá na celou sezónu 1985. V tomto roce Lancia ještě stále zaostávala za konkurencí Peugeotu a Audi, jelikož až do posledního podniku roku 1985 nedisponovala vozem s pohonem všech čtyř kol. Ovšem už od představení Peugeotu 205 T16 pracovali velmi pilně italští inženýři na novém a v té době velmi pokrokovém voze. Stroji zkázy, Lancii Delta S4.

Aby byla správně nastíněna situace a atmosféra, která kolem S4ky panovala, je potřeba uvést několik faktických informací. Lancia přišla v tomto soutěžním voze s revolučním myšlenkou, jak odstranit turbo lag. Motor o objemu 1,8 litru proto vybavila kromě turbodmychadla i kompresorem. Jaký byl účinek takového řešení? Do 5 000 otáček byl agregát plněn kompresorem. Za touto hranicí se zavřel přívod směsi z kompresoru a službu přebralo mohutné turbo, které plnilo motor tlakem 2,4 baru. Motor produkoval při takovém plnícím tlaku a 8 200 otáčkách výkon 420 koňských sil. Nic moc, řeknete si, jenomže díky prozíravosti inženýru spadal přeplňovaný motor o objemu 1,8 litru do kategorie menší než 2,5 litru. Tento fakt vyústil v minimální váhu vozu 890 kg!

Pro úplnost: 420 koňských sil byla pouze oficiální homologační hodnota. Motor byl otestován až do výkonu 1000 koní a je víc než jasně, že v závodním nasazení operoval někde u hranice 500+. Z různých svědectví jezdců, jejich slov a výrazu jejich tváří je velmi lehce čitelné, jak fyzicky a psychicky náročné bylo krotit tyto pojízdné urny. Nemluvě o tom, že posádka doslova seděla na nádržích s palivem, které vzniklo ‚křížením‘ benzínu a etanolu. V kombinaci s hořčíkovými disky byla v případě požáru smrt zajištěna s pravděpodobností rovné jedné.

Je obecně známo, že Henri Toivonen měl dar. Měl dar k řízení Delty S4. Ostatní jezdci, kteří přešli z Lancie 037, museli dlouze zkoušet své schopnosti, aby se dokázali naučit s novým vozem jezdit. Jenomže Henri byl jiný. Zdálo se jako by se pro novou Lancii narodil a ona jako by se narodila pro něj. To jen potvrzuje premiéra Lancie Delta S4 na britské rally roku 1985. Toivonen dokončil hned napoprvé na první příčce. Stejné umístění obsadili i při prvním podniku roku 1986 v Monte Carlu. Pokud se do cesty Henrimu nepostavila závada nebo jiná nešťastná okolnost (tragická nehoda jiného vozu s diváky v Portugalsku), byl nedostižný.

Podobná situace nastala i při osudné korsické rally roku 1986. V první květnový den se na start jubilejního 30. ročníku postavila Lancia, která byla odsouzena k tomu, aby už nikdy nespatřila cíl. Pravdou je, že Henri Toivonen nebyl zrovna v nejlepší formě, protože do soutěže nastoupil s chřipkou a vysokou horečkou. Závod dospěl až do své 16. rychlostní zkoušky. Některé z těchto testů měřily více jak 50 km a jejich zvládnutí vyžadovalo nepřetržité soustředění po dobu 40 minut.

Osudná zkouška s číslem 17 startovala po přeskupení v městečku Corte, kde jezdci mohli načerpat síly a poradit se o další taktice. „Říkal jsem Henrimu, aby zvolnil, přeci jen vedl o tři a půl minuty před Sabym. Nebyla potřeba se nikam hnát, ale Henri neposlouchal. Nikdy neposlouchal. Vždycky jezdil na hraně“ popisoval poslední rozhovor Henriho teamový kolega Markku Alén. „Na trať jsem vyrážel jako třetí, hned za Sabbyho Peugeotem. Když jsem se blížil k zatáčce, kde se všechno odehrálo, nepřišla mi nijak záludná. Takových zatáček bylo na Korsice stovky a další stovka z nich byla daleko zrádnější než tato, nikdy jsem nepochopil, co se tam mohlo stát. Už z dálky jsem viděl stoupající sloupec hustého, černého dýmu a velmi rychle jsem si uvědomil, co se stalo. Musel jsem myslet na poslední slova, které jsem s Henrim prohodil. Nebylo třeba se nikam hnát… Ve chvíli kdy jsme přijeli na místo, vůz už byl celý v plamenech. Ani jeden z nich neměl šanci přežít. Žár byl tak obrovský, že se skoro nedalo vystoupit z auta. Naštěstí si toho z těch chvil moc nepamatuju. Náš mozek dobře ví, jak nás ochránit před traumaty“.

2. května odpoledne opustila Lancia Delta S4 s posádkou Henri Toivonen/Sergio Cresto trať rychlostní zkoušky, pod kterou byl příkrý sráz. Lancia sjela ve velké rychlosti ze srázu a zastavila se až o stromy na dně rokle. Auto i s posádkou explodovalo a okamžitě začalo hořet. Z ohnivého pekla nebylo úniku. Příčina havárie nebude pravděpodobně už nikdy vysvětlena. Možná to byla jen touha hnát se o závod s časem a zvítězit, která si vyžádala daň nejvyšší.

Duncan Hamilton – Le mans 1953

Co by to bylo za výčet hrdinů, kdyby v něm chyběl příběh z Le Mans. Posledně byl v článku zmíněn Jacky Ickx se svým protestem proti běhání a dnes si posvítíme na hrdinu trošku jiného kalibru. Na Duncana Hamiltona.

Duncan začal závodit až ve chvíli, když byla hrozba 2. světové války opravdu zažehnána a když jeho věk překlenul hranici třicítky. Jak může jméno napovědět, Duncan Hamilton byl Brit. Díky jeho nesporné šikovnosti při ovládání volantu mu bylo umožněno kromě účasti v tehdejší Formuli 1 nakouknout i do velmi prestižního závodu ve Francii. Tušíte správně, bylo to 24hodinovka v Le Mans. S kým jiným by mohl výřečný Brit spojit své síly než právě s Jaguarem?

V roce 1953 se pod tovární záštitou Jaguaru přihlásil do závodu Duncan Hamilton s druhým jezdcem Tony Roltem. Značka Jaguar měla od tohoto ročníku velice vysoké očekávání, jelikož osadili poprvé v historii svůj Jaguar C-Type kotoučovými brzdami. Čemu náhoda nechtěla, posádka Hamilton/Rolt byla už při tréningu ze závodu diskvalifikována. Důvod byl prostý. Jejich vůz totiž vyrazil na trať se startovním číslem, které už na svém boku vozil jiný automobil, a to je prohřešek, který se v závodním prostředí nemilosrdně trestá. Hamilton s Roltem se s touto situací velmi rychle smířili a místo závodění vzali za vděk přilehlému baru. Co je jisté, ani jeden z nich neměl v té době ponětí o tom, co za události bude v rychlém sledu následovat. Jejich teamový manažer, Lofty England, se v čase jejich opíjení snažil přesvědčit ředitelství závodu, aby jeho dvojici přeci jen do závodu pustil. Přesvědčování mělo pro dvojici pilotů neblahý výsledek.

Jaguar C-Type byl opět připuštěn do závodu.

Aby situace nemohla být více zapeklitá, zpráva se stala oficiální až v 10 hodin ráno. Pár hodin před startem závodu. Pravděpodobně si dokážete velmi barvitě představit, jak musela posádka po bujarém večeru, kdy nezamhouřila oko, vypadat. Bez ohledu na množství alkoholu v žilách se postavil Duncan Hamilton na start nejdůležitějšího závodu sezóny.

Samozřejmě, tovární team projevil velkou snahu, aby Duncana přivedl ke střízlivosti. Volba padla na kávu. Co největší množství kávy při každé zastávce v boxech. Pokud jste někdy zažili silnou kocovinu, víte, co s vámi káva udělá. Odvodní a zabije. Stejná situace nastala i v případě Hamiltona. Snaha vystřízlivět se nesetkala s úspěchem. Úbytek alkoholu a počínající kocovina způsobila silný třes rukou, který prakticky znemožňoval řízení. Jak tuto situaci vyřešit? Jednoduše. Znovu se opít. To se taky stalo. Proto se do něj při zastávkách místo kávy začala pumpovat brandy.

Brandy měla na oba dva členy posádky velmi blahodárné účinky, a to i ve chvíli, když Hamilton trefil ve 210 km/h ptáka. Netrefil ho ničím jiným než svým obličejem. Snad díky tělnímu oběhu, který v té době fungoval spíše na chlastu než na krvi, pokračoval se zlomeným nosem dál a vyhrál.

Vyhrál i se svým kolegou Tony Roltem a mimo prvního místa si domů odvezli i nový světový rekord. Poprvé v historii závodu se průměrná rychlost vyšplhala na 100 mph (160 km/h).

Krom závodění uměl Hamilton i jiné věci. Jednou, když cestoval ze závodů ve svém MG R, všimnul si, že se mu v zrcátku objevilo Bugatti. Nebyl zrovna v situaci, kdy by měl chuť s ním bojovat, a tak uhnul na stranu a zpomalil. Bugatti zrychlilo a až ve chvíli, kdy jej začalo předjíždět, zjistil, že ho nikdo neřídí. Po bleskovém přemýšlení mu došlo, že auto, které jej předjíždí je jeho vlastní Bugatti, které táhne na laně. Celý příběh končí u zlomeného sloupu pouličního osvětlení.

Pár dní na to, při závodech, těžce havaroval do sloupu elektrického vedení. Tato havárie způsobila výpadek proudu v nemocnici, kde byl následně operován. Duncan se probudil do tmy uprostřed operace. Na otázku, proč je tma přišla jednoduchá odpověď: Protože jsi zničil elektrické vedení. Odpověď na to, kde je anesteziolog, byla podobně prostá: Sleduje závody, na kterých jsi se skoro zabil.