Moje poprvé...

Zajímaly vás někdy motorky? Mě ani ne. Jediný moment v životě nastal někdy okolo šestnáctého roku, kdy ‚šťastnější‘ spolužáci dostali svoje první ‚stopětadvácy‘ a z hlediska osobní mobility se stali těmi svobodnějšími z nás. Mohli jet skoro kdykoli, skoro kamkoli. Tehdy jsem jim trochu záviděl a toužil po tom samém. Pak ale přišla auta a vše bylo jinak…

Až do… Přinejmenším minulého roku, kdy už se David dostatečně nabažil své Suzuki. Jeho motivace mi není úplně jasná. Možná chtěl rozsévat radost, jakou mu jedna stopa přinesla, možná chtěl mít víc kamarádů s motorkami. Ale přišel poprvé s nápadem, že bych si to měl taky zkusit. Jezdím přece na skútru, a to je skoro to samé… Nebo alespoň to se mi snažil tvrdit.

Svoje nadšení z motorky se mnou sdílel vcelku pravidelně, takže jsem byl přinejmenším zvědavý. Ale kdykoli jsem se tou myšlenkou zaobíral víc, vyšlo mi, že to není rozumné. Za prvé, co když se mi to bude líbit? Za druhé, co když začnu jezdit na motorce? Za třetí, kdy umřu? Třetí bod mi v této posloupnosti přišel vcelku logický. Dřív nebo později se mi začne chtít jezdit rychleji, rychleji a pak bum, strom, kdo to sem dal a kde jsou moje končetiny… Takže jsem k této pozvánce přistupoval rozvážně a opatrně, dokud David Suzuki neprodal.

HA! Rozvážný František zvítězil, David začal jezdit na Triumphu a myšlenky na to, že bych si ho měl zkusit, určitě nemá. Přece by nechtěl, abych mu rozbil novou hračku, že? Moc dlouho mu to nevydrželo. A když přišel minulý měsíc s tím, že by to ještě šlo, už jsem neodolal. Zima je dlouhá a kdyžtak se to během ní opraví, že…

„Davide, nauč mě s tím.“ Sedlám Triumph a David pobaveně začíná svůj rychlokurz. Usnadňuje ho fakt, že to není tak docela poprvé, co sedím na motorce. Někdy když mi bylo patnáct, tak jsem jednou asi patnáct minut strávil za řídítky Simsonu. Nějaké základní věci o tom, jak se motorka ovládá, už taky vím. A nakonec mi trochu usnadní život i fakt, že už druhým rokem drandím s mocným italským jednoválcem. Nejvíc si musím zvyknout na ‚kulisu‘ řazení. Jednička dolů, pak už nahoru. Fajn, fajn, můžeme jet.

Ježišmarja, to je celé citlivé. První metry a manévry jsou velmi nejisté. Plyn je citlivější, než bych čekal, najít si cit ve spojce taky chviličku trvá. První pomalé popojíždění není zrovna ukázkou plynulosti. Pár koleček, snad na to pomalu přicházím. Tak pojeďme.

Jsou věci, které by vás při přechodu ze skútru nenapadly. Nohama svíráte nádrž, takže mnohem více cítíte, jak to celé vibruje a dělá všechny ty věci. Ze začátku ani nevnímám rychlost, snažím se naučit řadit nahoru, brzdit a podřazovat s dostatečnou rychlostí a jemností, aby pode mnou stroj neposkakoval a našli jsme společnou řeč. Objevuju nový svět. Otáčkoměr ještě nepřelezl osm tisíc, ale už se vydávám o kousek dál k prvním zákrutám. V zásadě to funguje stejně jako na skútru, stačí se naklonit a už to jde.

To by na první pokus snad stačilo. Vracím se za Davidem, který mě zahrne spoustou otázek. „Jak se ti to líbilo, umíš řadit bez spojky a dals plnej?“ Plnej? To mě vlastně ani nenapadlo. Přichází tedy další fáze našeho rychlokurzu. David vysvětluje, jak na řazení, co se mi bude líbit a říká, že si mám zkusit dát plný. Rovinku máme k dispozici dlouhou, taková trojka, to bude úplně stačit. Rovnou mi i ukazuje, jak to bude vypadat a znít, a tak si můžu chvilku odpočinout. No dobře, tak ještě. Když to musí bejt…

Odvahu na to, dát plnej a dostat se k omezovači jsem ale nenašel. Když se otáčkoměr dostal k devíti tisícům, zvítězil strach. A to jsou tam prý k dispozici další čtyři tisíce. Později jsem navíc zjistil, že jsem si jen myslel, že je to plný plyn. Nebyl, chod je tak dlouhý, že bych si musel přechytnout. No, třeba někdy jindy. S rychlostí jsem měl vůbec za řídítky trochu ‚problém‘. Dostat se tam, kde se berou řidičáky na místě, je až moc snadné a pro člověka, co na to není zvyklý, je to chvilkami až děsivé. (Čumím, kam jedu! Ne na budíky, to akorát plodí strach – pozn. David) Kdybychom skončili tady, naznal bych, že motorky jsou na mě moc rychlé, nebezpečné a jsem posera. Jenže…

Něco jiného bylo zkusit si ‚pořádně‘ řadit. Je to jednoduché. Stačí ubrat plyn, nohou mírně nabídnout další kvalt a skočí tam sám. A pak už jen přidat plyn. David ví, jak na mě. Tohle bylo totiž boží. „Héééén, cvak, hééén, cvak, héééén!“ Už jsem si zvykl na to, že když přidáte trochu plyn, je fajn si motorku ‚přilehnout‘, teď už jen správnou aplikaci plynu, ubrat, potlačit nohou a zas přidat. Zkusil jsem si to několikrát a s každým dalším odřazením přicházela větší radost. Tohle je super, proč to nedělám pořád? A proč tady tolik fouká? Aha, já jedu takhle rychle. Tak to raději zase uberu. Zároveň přišel i pocit, že jsem snad konečně pochopil, jakým způsobem by se měla motorka řídit, a s chutí jsem si začal najíždět do těch několika zákrut, které náš testovací polygon měl. Zajímavé…

Nejspíš bych dokázal jezdit tam a zpět ještě dlouho. Naštěstí se rozsvítila kontrolka rezervy. A už je mi trochu zima v rozkroku, nádrž je kovová a není zrovna teplo. Prohlašuji neplechu za ukončenou a vracím motorku Davidovi.

Líbilo se mi to? Ano. Koukal jsem pak chvíli na bazoš, jestli si jednu nekoupit? Ano. Udělám to? Spíš ne. Dokáže mě David přesvědčit, že pořídit si motorku je to nejlepší, co můžu udělat? To uvidíme.