Mini Clubman JCW All4: Mladistvý delikvent dospěl

Pokud nepatříte mezi náruživé fanoušky klasického rocku, dost možná vám jméno kapely The Who nic neříká. Ale určitě znáte alespoň tři z jejích hitů. Who Are You, Won’t Get Fooled Again, Baba O’Riley a I Can See For Miles se vryly do paměti milovníků televizních detektivek jako úvodní songy série CSI, u nás známé jako “Kriminálka: Las Vegas/Miami/New York/Oddělení kybernetiky (nevíte, který pitomec to překládal?).

Kdo by byl býval v šedesátých letech řekl, že tahle parta rebelů a chuligánů, mezi jejichž hlavní zábavy patřilo rozbíjení kytar, výbuchy na pódiu, demolování hotelových pokojů a parkování automobilů v bazénech, bude na začátku nového století spojena především s mainstreamovou americkou detektivkou.

Proč vám to všechno vyprávím? Představte si, že byste se podobně jako Sam Tyler ze seriálu Life on Mars přenesli do minulosti a začali v Británii začátku 70. let vyprávět, že The Who budou za 30 let nahrávat úvodní písně k americkým detektivkám. A že se pod značkou Mini bude vyrábět auto, které bude zhruba stejně velké jako Samova překrásná Cortina, vážit bude zhruba stejně jako tehdejší Jaguar XJ6 a dokonce bude i nabízet podobný výkon jako jeho nejsilnější verze. To všechno navíc s automatem a čtyřkolkou. Nejspíš by vás zavřeli do blázince ne za tvrzení, že jste cestovatel časem, ale právě za tohle…

Obrovská propast mezi původním a současným Mini také vysvětluje nekonečné litanie puristů, kteří (jak je jejich zvykem) obviňují značku Mini z toho, že se zpronevěřila své minulosti a tradici. Mini by přece mělo být maličké, obratné a také dostupné. Neměl by to být obtloustlý luxusní produkt přecpaný technikou.

Tento argument nás vrací zpátky k The Who. Pokud jste se k jejich hudbě dostali přes Kriminálky, nebo jste je (jako já) poprvé viděli již v jejich postarší verzi na dobročinném koncertu Live Aid, je pro vás uhlazenější podoba jejich hudby se zestárlými hlasy a obroušenými hranami ta přirozenější. Když si člověk zvyklý na Who Are You a Won’t Get Fooled Again v “kriminálkové” podobě pustí desku My Generation, nejspíše mu bude připadat podivně syrová a uječená. Časem zjistíte, že původní podoba The Who je ta správná, ryzí a čistá – pokud se stanete jejich nadšenými fanoušky. Ale tvůrci seriálu stejně dali přednost nově nahraným songům, protože se k danému účelu hodí mnohem lépe. A většinové publikum se nezajímá o staré desky a klasický rock.

Stejně tak se člověk, který si dnes kupuje nové Mini, obvykle příliš nezajímá o historii britského miniauta, které milovali všichni od chudých studentů až po důstojné gentlemany a ve kterém jezdili i The Beatles. Nejspíš se mu při vyslovení slova “Mini” nevybaví Paddy Hopkirk uhánějící po silničkách v kopcích nad Monte Carlem. Znají Mini v jeho moderním pojetí – tedy jako moderní kompakt se sportovním charakterem a stylovým retro vzhledem. Srovnávat ho budou nanejvýš s předchozími generacemi “nového Mini”, které běžně vídají a možná je i vlastnili.

To všechno vám vyprávím proto, abych se vypořádal s nejvýraznějším dojmem, který aktuální generace Mini – a zejména pak verze Clubman – dělá na většinu motoristických nadšenců, puristů a milovníků klasiky. Ano, je opravdu velké, se svými 4 275 mm je dokonce o něco delší než Golf. Ano, je těžké, jeho necelých 1 700 kilogramů ve verzi John Cooper Works je opět blízké nejsilnějšímu Golfu, ostré verzi R. Ano, je drahé a nabité výbavou. Jeho cenovka opět odpovídá již zmiňovanému Golfu R, trojkovému BMW nebo Jaguaru XE. A ano, je na hony vzdálené původním ideálům Aleca Issigonise o maličkém autíčku se skvěle využitým vnitřním prostorem, které za skromný peníz nabízelo spoustu praktičnosti a zábavy.

Jenomže ničím takovým nová Mini nejsou a především být nemají. Od znovuzrození značky v roce 2001 se do jejího charakteru otiskl rukopis mateřského BMW. Namísto levného autíčka, které jen tak mimochodem nabízelo vynikající jízdní vlastnosti, se z něj stal spíše sporťák v balení luxusního minivozu. Prostor rozvržený kolem řidiče a jeho ideálního posazu za volantem, kola ideálně umístěná v rozích karoserie a s tím vším spojené obětování vnitřního prostoru a praktičnosti. A to všechno za značně sebevědomou cenu, která odpovídala tomu, že Mini byla od počátku spíše “juniorskými BMW” než dostupnými malými vozy.

Mladistvý duch se projevoval nejen hravým retro designem, ale v případě ostřejších verzí i poněkud chuligánským chováním. Rychlá Mini úspěšně skrývala svůj luxusní charakter za neurvalým zvukem, tvrdými podvozky a vzteklým chováním. Pro nadšené řidiče to byla lahůdka – prskající a štěkající výfuky vám udělaly z úsměvu rohlík a dostávat z Cooperů S maximum bylo potěšením. V případě Mini JCW už to spíše zavánělo adrenalinem a nemohli jste se ubránit pocitu, že je to možná “až moc”.

Pro typického zákazníka značky, kterého láká především charakteristický design, image a aura prémiovosti, to však tak veselé být nemuselo. Mnohokrát jsem za volanty Worksových Mini viděl distingované dámy, vyjukané slečny či stylové pány, kteří rozhodně nevypadali, že si doopravdy chtěli pořídit chuligánský kapesní hot rod. Spíše mám podezření, že zkrátka přišli k prodejci a vybrali si to nejdražší Mini, které tam uviděli – protože nejdražší musí přeci být nejlepší, nebo ne?

A právě to byl největší problém minulého Clubmanu, zvláště pak v nejostřejší verzi JCW. My motorističtí novináři a nadšenci jsme ho milovali. Kdo by mohl nemít rád auto, které vypadá jako miniaturní pseudododávka s křídlovými zadními dveřmi, výkonem přes 200 koní a zvukem hromobití? Clubman S byl sice po většinu času použitelnější auto a považoval jsem ho za vůbec nejlepší Mini dané generace, ale JCW byl nepopiratelný vrchol a auto, které mělo pořádné koule.

Jenomže potom jste se na něj podívali očima člověka, který doopravdy hodlá utratit zhruba milion korun za automobil. Zjistili jste, že před vámi stojí auto, které je ze všech praktických hledisek třídveřovým hatchbackem skromných rozměrů, ve kterém najdete o něco méně vnitřního prostoru než v typickém supermini. V prodloužené karoserii už sice bylo jakés takés místo pro další pár cestujících a dokonce i kufr už začal být použitelnější. Jenomže to z něj pořád neudělalo rodinný hatchback nebo cokoliv jiného, co by si chtěl pořídit člověk, který uvažuje o praktičnosti.

Nový Clubman možná pozbyl něco ze svého rozpustilého kouzla, narostl do rozměrů poněkud nekompatibilních se jménem Mini a s druhým párem dveří vypadá podstatně obyčejněji. Ale také se z něj poprvé stalo skutečně použitelné auto pro čtyři dospělé a jejich zavazadla. K zadním sedadlům vedou plnohodnotné dveře a snadno se na ně posadí i vzrostlý dospělý. Zavazadlový prostor sice není ideální pro přepravu chalupářských potřeb a dětský kočárek spolkne nejspíše jen s určitou měrou úsilí, ale ve výsledku tu máme běžný pětidveřový hatchback rozměrů a praktičnosti, na které jsou dnešní zákazníci zvyklí.

Přitom máte pořád pocit, že to je Mini. Nejenže jako Mini vypadá, ale také se v něm tak cítíte – téměř svislé čelní sklo, nafouknuté blatníky, retro interiér plný zajímavých detailů. Zjistíte, že charakter moderního Mini vlastně netvoří ani tak jeho velikost, jako právě ona “jinakost” – to, jak se odlišuje od všech ostatních aut podobné velikosti. Může být velké jako Golf, ale pořád působí jako Mini.

Takže si teď můžete pořídit Mini Clubman jako (relativně) praktický hatchback. Ale je dobrý nápad pořídit si nejostřejší verzi JCW? V minulé generaci to znamenalo hlučné výfuky, tvrdý podvozek, tahání za volant při akceleraci, více výkonu než trakce a celkově chuligánské chování. Pro milovníka hardcore zážitků to bylo skvělé, pro člověka, který si chtěl koupit rychlejší stylovku, už mnohem méně.

A inženýři od Mini to očividně vědí. Proto nové Mini dostalo nejen větší a ještě o něco výkonnější dvoulitrový motor (který mimochodem sdílí s BMW od X1 až po řadu 7), ale také pohon všech kol, který se má postarat o problémy s trakcí a přispět k mnohem civilizovanějšímu podání rychlosti. A opravdu – Clubman JCW teď jezdí mnohem spíše jako o kousek pomalejší a o něco hravější Golf R. Zatímco dříve byla projížďka s jakýmkoliv Mini od John Cooper Works adrenalinovou záležitostí, dnes jde o zábavu mnohem sofistikovanější.

Zmizel pocit, že se s autem musíte prát, a naopak přibyla jistota spousty trakce a stabilní chování. Podvozek je sice stále tvrdý, ale mnohem snesitelnější v každodenním životě a i na obrovských 19” kolech z vás nevytřese duši. A když se po rozbité okresce rozjedete opravdu ostrým tempem, udělá přesně to, co od kvalitního podvozku čekáte – začne “žehlit” nerovnosti a fungovat opravdu naplno.

Tam, kde byl minulý Clubman JCW výzvou pro řidičské schopnosti, je ten nový krotký a poslušný. Jezdit s ním rychle je úžasně jednoduché, k čemuž přispívá i rychlá a hladce řadící osmistupňová převodovka DCT. Může to skoro znít, jako by JCW bylo nudné – a pro lidi, kteří měli rádi předchozí generaci, tomu tak možná může být. Jenomže zábava od jisté míry znamená nepohodlí a nutnost vynakládat úsilí. Pokud nejste zvyklí jezdit opravdu rychle, bude pro vás naopak přínosem, že ostré tempo je mnohem dostupnější a bezpečnější. A pocit dramatu a výjimečného zážitku bude stát spíše na zvukových a zrakových vjemech – prskání a střílení do výfuku je pořád stejně atraktivní jako v předchozích generacích a nutí vás i po městě pořád jezdit na nízké kvalty a řadit sem a tam, aby z vašeho výfuku něco měli i ostatní. Možná přijdete o tu část zábavy, která je víceméně postavena na faktu, že by se vám to také nemuselo povést. A upřímně, o tu velká část řidičů opravdu nestojí…

Verdikt

Mini ztloustlo, dospělo a stalo se usedlejším. Je to takový mladistvý delikvent, který dosáhl středního věku. Je jako pánové z The Who, kteří už jsou mnohem uhlazenější, mají hlubší hlasy a občas nosí oblek, ale pořád v sobě mají něco z těch mladých rockerů. Nový Clubman už není tak roztomile výstřední, ale zase mnohem lépe funguje jako auto pro každý den. A totéž platí o verzi JCW. Je méně extrémní, méně agresivní, pohodlnější a mnohem přístupnější. Show dnes dělá spíše výfuk, design a to, jak se za volantem cítíte, než nějaký intenzivní pocit rychlosti a nebezpečí. Puristé možná řeknou, že je to dalším důkazem “měknutí” značky. Ale stejně tak můžeme říct, že je zkrátka mnohem lépe přizpůsobené tomu, čím doopravdy je. Tedy být luxusním produktem, který nabízí nejen atraktivní design, ale i nějakou tu show. A zároveň efektivním dopravním prostředkem. Takže ano – možná je to o kousek horší Mini, než bylo minulé Mini. Ale rozhodně je to o mnoho lepší auto…

A na závěr si dejte jedny explozivní The Who.