Made in USSR, aneb Jak Sověti kopírovali americká auta

Pokud je vám mezi dvaceti a třiceti lety, jistě jste nejednou zkazili náladu rodičům odhalením, že jejich oblíbená písnička je jen nepříliš povedenou napodobeninou západního hitu. Stejně jako Miloš Kopecký zpíval ve filmu Limonádový Joe pohřební blues na motivy klasiky St James Infirmary, východ opisoval od západu i u automobilů. Vlastně jsem chtěl původně psát článek o GAZu 66 a jeho nesmrtelnosti, ale to vzalo za své, když jsem se zahloubal do jeho historie. Že Sověti nebyli na začátku druhé světové války příliš zdatní v technologiích, se všeobecně ví, a že nebýt pomoci amerických spojenců, neměli by doteď čím jezdit, j sem vám vyprávěl již minule. Ale až dnes, při čtení článků o vývoji ikonického švába, jsem se plně začal zajímat o to, co vlastně ti Rusové vymysleli vlastního.

Jen v krátkosti připomenu, že počátky automobilismu za dob báťušky cara následovaly jen s malým zpožděním západní Evropu. Nejvýznamnějším výrobcem byla firma Russo-Balt sídlící v Rize. Ačkoliv její vedení i konstruktéři měli německý původ, firmu můžeme považovat za jakýsi Ford předválečného Ruska. Na jejich linkách vznikaly železniční vagóny, letadla a konečně ve skromném počtu nákladní i osobní vozy. První model vyráběný ve větších sériích, Russo-Balt S24/30, už v roce 1910 projížděl Prahou na své cestě z Rigy na vrchol Vesuvu a poté do Neapole. Tehdy si značka oblíbená samotným carem Mikulášem II. začínala budovat pověst výrobce kvalitních a především spolehlivých rychlých vozů… Jenže arogance monarchy a přehlížení společenských problémů, to vše podpořené německou zpravodajskou službou, přeťaly nadějný vývoj a odklonily budoucnost ruského automobilismu zcela jiným směrem. V nové beztřídní společnosti nebylo třeba rychlých a okázalých vozů. Russo-Balt podle plánu strany začal vyrábět nákladní vozy a lehké tanky.

Poskočme o pár desítek let kupředu. V Tichomoří dopadá radioaktivní prach na vyděšené obyvatele kdysi mocného císařství. Evropa se vzpamatovává z nejkrvavějšího konfliktu moderní historie a svět se začíná pomalu dělit na socialistický východ a kapitalistický západ. Je jasné, že budoucnost strojírenství a těžkého průmyslu bude navazovat na zbrojířské závody válečných let, jenže na co naváží Sověti, kteří dekády upevňovali moc a vedli válku nejdříve s Finskem a poté s Třetí říší? Nezbývá než si rychle obstarat vzory a tak vznikla tradice, která ruskému národu vydržela až do dnešních dní. Proč vymýšlet znovu, co už jiný připravil? Na rozdíl od Číňanů, kteří se svými vzory netají a tvrdí, že jim tak vzdávají hold, Sověti svoji inspiraci vyspělejším západem svým občanům tajili. Na druhořadé napodobeniny hrdě razili logo ‚сделано в ссср‘ (vyrobeno v SSSR) a chlubili se pokrokem sovětských inženýrů. Válečná výroba stavěla na americké spolupráci GAZu a Fordu, a tak v továrnách nedaleko Moskvy vznikaly licenční kopie Fordů A, B a lehkých užitkových vozů AA . Jenže právě poválečné neshody zavřely Sovětům přístup k americké technické pomoci. Naštěstí na sovětském území zůstalo několik vozů programu válečné pomoci. Mezi lety 1941 a 1945 bylo do SSSR dodáno 400 000 Jeepů, 12 000 lehkých obrněných vozů, 11 400 letadel a 400 000 nákladních vozů. Robustní válečná technika sloužila Rudé armádě ještě desetiletí po konci Norimberských procesů a některé Studebakery s rudou hvězdou si na naše území udělaly výlet dokonce ještě v roce 1968.

Vojenský džíp

Kdo by neznal ‚gazík‘, ikonický sovětský offroad, který sloužil snad v každém Svazarmu a dodnes se ukrývá zapomenutý kdesi pod plachtou v nepoužívaném hangáru. Jeho předchůdci GAZ-64 a GAZ-67 neměly klasické zakulacené tvary, ani skládací dveře. Vlastně velmi nápadně prozrazovaly svého předka, americký Bantham BRC40, nám známý jako licenční Jeep Willis. Ačkoliv se model 69 již od amerického vzoru konstrukčně odlišoval, stále kdesi v jeho trubkách kolovalo kapitalistické know-how.

Moskvič

Historie známé značky je tak jednoduchá, jak jen to jde. Během postupu rudých vojsk přes trosky Třetí říše ukořistili Sověti továrnu na výrobu předválečného vozu Opel Kadett a odvezli ji do Moskvy. Tam výroba vozu z roku 1936 pokračovala mezi lety 1946 a 1954. Dokážete si představit, že by v dnešní době někdo vzal třeba Renault Clio druhé generace a pod jinou značkou ho znovu začal vyrábět? Tehdy však byl nedostatek surovin a na vývoj svébytného modelu nebyl čas. Postupně docházelo k modernizacím a tak došlo i na synchronizovanou převodovku, novou hlavu s rozvodem OHC, nahrazující předválečné uspořádání SV, a konečně model 412 z konce šedesátých let již měl alternátor, posilovač brzd, topení, zkrátka všechny vymoženosti, na které soudruh jen směl pomyslet. A kdyby se někdo ptal, rozhodně nevypadal jako Opel Kadett B. Ještě na konci osmdesátých let, kdy Moskvič vyráběl model 2141 označovaný jako ALeKo (automobilka leninského komsomolu – Автомобильный завод имени Ленинского Комсомола), se s originalitou šetřilo a tak bylo národním tajemstvím, že se v budovách konstrukčních kanceláří povalovalo několik rozebraných vozů Simca 1307.

GAZ

Novgorodská automobilka vznikla na pilířích spolupráce s Fordem a amerických vzorů se držela i nadále. Na začátku padesátých let již byla rovnost, svornost a bratrství hesla žijící pouze na letácích a transparentech. Nad hlavami úderníků bděli drábi z řad dobře situovaných straníků a ti se dožadovali svého luxusu. Vznikla tedy věc, ze které musel Marx zděšením rotovat v hrobě. Považte: Socialistický prémiový sedan vyšší třídy GAZ-12 ZIM. Který jen tak mimochodem vůbec nepřipomínal Buick Super ze čtyřicátých let. Jen pod kapotou neduněl americký řadový osmiválec, nýbrž skromnější řadový šestiválec. Na začátku šedesátých let pak přišel nástupce v podobě modelu M13 Čajka.

Ten již měl pod kapotou vidlicový osmiválec o objemu 5,5 litru spojený s tlačítky ovládanou automatickou převodovkou. Snad jen úplnou náhodou se tři roky před vyrobením první Čajky začal vyrábět podobný Packard Patrician a konstrukční podoba automatické převodovky se skříněmi TorqueFlite od Chrysleru jistě zarazila samotné konstruktéry GAZu. Podobně to vypadalo i ve střední třídě. GAZ-21 ‚Volha‘ byste zepředu od o čtyři roky staršího Fordu Mainlane rozeznali jen stěží a když v sedmdesátých letech přišla nová Volha s označením GAZ-24, překvapivě se trefila do vkusu Fordu Falcon z počátku šedesátých let.

Dokonce ani v úvodu zmíněný lehký náklaďák, který ruská obdoba Top Gearu testovala stejně jako legendární trio Toyotu Hilux, nebyl tak docela sovětským dílem. Kdesi za moderními samosvornými diferenciály a pod dopředu výklopnou trambusovou kabinou stále ještě přežívaly geny americké třičtvrtě-tuny od firmy Dodge, která v SSSR dostala nové občanství jako GAZ-62.

ZiS/ZiL

Inspirace, nebo chcete-li do očí bijící kopírování, se nevyhnula ani nejdražším a nejluxusnějším vozům, určeným několika málo vyvoleným společnosti rovných. ZiS-110, který je v otevřené vyhlídkové verzi vystaven v Národním technickém muzeu v Praze, vozil na svých sedadlech tak příjemné lidi, jakými byli Klement Gottwad, Josif Stalin, Nikita Chruščov, Mao Ce-Tung, Kim Ir-Sen či Enver Hodža. První počin na poli státnických limuzín měl solidní základ. Vznikl rozebráním a okopírováním Packardu Super Eight ročníku 1942.

Po odhalení Stalinových zločinů a rozbití jeho kultu osobnosti byl ZiS přejmenován na ZiL (Завод имени Сталина; Завод имени Лихачёва) a začal nejvyšší představitele strany zásobovat moderněji vyhlížejícími vozy. Jedním z nich byl ZiL-114, nápadně připomínající starší Lincoln Continental ’64. Nástupce ZiL-115 pak pro inspiraci přešel od Fordu ke koncernu GM, konkrétně k modelu Fleetwood poloviny sedmdesátých let.

ZAZ

O historii ZAZu jsem již psal v  článku o plovoucím neštěstí jménem LuAZ. Připomenu tedy, že společnost s německým zakladatelem, která původně vyráběla traktory, měla za úkol produkci těch nejmenších automobilů, určených důchodcům a postiženým občanům. Oslnivá dráha výroby osobních vozů začala pokusem pohánět okopírovaný Fiat 600 vzduchem chlazeným dvouválcem z ukořistěných motocyklů BMW. Sedmnáct koní na tak náročný úkol nestačilo a po 30 000 najetých kilometrech bylo třeba generální opravy teplem poškozené jednotky. Zaujati plochými čtyřválci v kořistních Kübelwagenech (později VW type 1) vyvinuli soudruzi vzduchem chlazený vidlicový čtyřválec. Nakolik dobrý to byl nápad, jsem již psal v článku o LuAZu. Vznikl tedy nový model ZAZ-966 se silnějším motorem, který měl oslnivých 30 koní výkonu na zadní nápravě. A ne, zcela určitě nepřipomíná Chevrolet Corvair a už vůbec ne NSU Prinz.

Ani pád železné opony neodradil ruské tvůrce od pošilhávání po západních vzorech. Například taková Lada Kalina hatchback z roku 2006 nápadně připomíná Opel Corsa B z roku 1993. Ačkoliv jsem se snažil postihnout napodobeniny nejnápadnější, zcela jistě jsem na spoustu zapomněl a budu rád, když se o ně se mnou podělíte v komentářích. Určitě si pak vzpomenete i na řadu dalších případů, kdy se soudruzi ‚inspirovali‘. Například, když vám vyrazila známá melodie s anglickým textem dech tak, jako mé drahé matce, která již v mé společnosti raději vypíná  oblíbené písničky, abych jí je náhodou nezkazil.