reklama
načítám data...

Lužická jezera v domě na čtyřech kolech

Jak táboří správný autíčkář? Samozřejmě v autě. Chystám se vyzkoumat, odkud se bere rozšířená a nevyléčitelná nemoc zvaná caravaning.

zobrazit celou galeriiAutíčkář na cestách: Lužická jezera v domě na čtyřech kolech

Za volant obytného vozu usednu vůbec poprvé a nemám tušení, co mě čeká. Hlavou se mi honí spousta otázek. Dokážu to monstrum udržet na silnici? Zvládnu ustát roli nejpomalejšího řidiče v Evropě? A poskytne mi někdo alibi, až vlivem ponorkové nemoci vyvraždím svou rodinu? Následujících pět dní zkrátka zůstává velkou neznámou…

Středa 15:00; dálnice D11


Řítím se s větrem o závod, auto – na limitu svých možností – se drží asfaltu zuby nehty, poryvy větru se ho snaží smést z povrchu zemského. Na tachometru mám 120. Na dálnici je to hodně blbá rychlost, jelikož kamiony v pravém pruhu jedou sotva kilo a na předjíždění si troufnu jen na zcela prázdných pětikilometrových rovinkách vedoucích z kopce. Takže nikdy. Vzdálenost přibližujících se předmětů, jež vidím v zrcátkách, se odhaduje tak blbě, že ji skoro vždycky odhadnu… blbě. Do hlavy se mi vkrádá tušení, že následující dny budou znamenat obrovskou lekci řidičské pokory. 

Vůz, v němž sedím s majestátem řidiče autobusu, je původně Fiat Ducato, nyní osazené obytnou nástavbou Bürstner s ložnicí, jídelnou, kuchyní a koupelnou se záchodem. A garáží. Je to malý, ale luxusně zařízený domek. Jeho třítunovou hmotnost uvádí do pohybu turbodiesel MultiJet o zdvihovém objemu 2,3 litru a síle 148 koní. Když člověk přišlápne pedál, dokáže se ta chatka celkem neúprosně řítit vpřed. Moc příjemné to ale není. Motor začne ječet, vítr skučet a nábytek vzadu praštět a skřípat. Malá změna směru mi připomene, že mám v garáži campingový stolek a čtyři křesílka. Trasa Pardubice-Praha je vlastně docela vhodná na seznámení s tímto osobitým strojem. 
První dojem byl velkolepý. Něco tak obrovského jsem ještě neměla tu čest řídit. Přes sedm metrů na délku, dva metry osmdesát na výšku. S Caravellou jsem se sice svého času hbitě proháněla i po pražském Starém městě, ale tohle je ještě o level jinde. V půjčovně jsem dostala důkladnou nalejvárnu a snažila jsem se poslouchat opravdu pozorně, přece jen budu mít v autě dvě ne zrovna malé plynové bomby, a když zapomenu, jak se vylévá wecko, bude celá rodina odsouzena k lesním vycházkám s polní lopatkou. A vůbec mi nevadí, že si o bydlíku (to slovo se vám nemusí líbit, ale do klubu camperů se bez něj nedostanete) povídáme asi hodinu. Potom si totiž budu muset sednout za volant a odjet s tou věcí do Prahy. Sedadlo je velké a pohodlné, dobrou řidičskou pozici však ne a ne najít. Asi mám krátké ruce nebo co…

reklama


K čertu s tím, vydám se na cestu a pak se uvidí. Podařilo se mi projet bránou parkoviště a do žil se mi vlévá optimismus. Vždyť je to obyčejná dodávka, i když trochu prodloužená. První záchvat sebejistoty končí skokem přes obrubník, naštěstí tak nízký, že neutrpěl vůz, ale jen řidičova suverenita. Při jízdě v bydlíku je nutné si neustále a za všech okolností uvědomovat, v čem sedíte. Švenknutí volantem, na jaké jste zvyklí ze svého – třeba i rozměrného – auta, vás vytrestá přinejmenším hodně ošklivými zvuky ze zadní části vestavby. Další rada zní: respektujte okolní provoz, ale ohleduplnost držte v rozumných mezích. Jste prostě pomalí, překážíte a zdržujete. Pokud jste zvyklí být rychlí a dokonale v souladu s dopravním živlem okolo, co nejdřív si přepněte mozek do módu ‚řidič autobusu‘, jinak se z vás stane uzlíček nervů. Do zatáček se najíždí obezřetně, jako byste si nechtěli nechat pozvracet záda od bledého pasažéra v první řadě. Za kamiony na dálnici se brzdí a předjíždí se, jen když jsou reflektory auta ve zpětném zrcátku mrňavá jako světlušky. (Zpětné zrcátko vlastně nemáte, jenom ta postranní.) Brzdí se s dostatečným předstihem, s nákladem vážíte víc než 3,5 tuny a brzdná dráha předčí vaše očekávání. Vítr se do vás dokáže opřít jako do plachetnice. Není to těžké, je to zkrátka jiné…

Středa 23:15; 51.5123086N, 14.0254608E


Zhasínám motor, úspěšně jsme dorazili na první (a jedinou) naplánovanou kótu. Přiznávám, že cesta byla vyčerpávající. Celá Evropa se evakuovala na prodloužený víkend a při poskakování v zácpě jsem proklela všechny, kdo se podíleli na nápadu osadit bydlík manuální převodovkou i na následné realizaci. Když jsme objeli Drážďany, provoz konečně trochu polevil, byla tma jako v pytli a po sjezdu z dálnice navigace zahlásila uzavírku. Temnou předpověď potvrdily i opakující se značky ‚slepá ulice‘ za 8, 5, 4 km. Šťastná hvězda nás přesto dovedla na stellplatz na první dobrou.

Děti v sedačkách už mají půlnoc a já si píšu do bonzáčku, že příště musíme vyrážet na cestu v pyžamech. Stellplatz, to je ‚vylepšené‘ parkoviště pro obytňáky. Většinou je vybaveno sociálním zařízením, vodním zdrojem a výlevkou na odpadní vodu, to vše za drobnou úplatu. Lampy osvětlují jen malý plácek parkoviště osídleného několika bydlíky, o podobě okolní krajiny nemáme ani páru, zítra bude překvapení. Záchodky už jsou zavřené. Matně si vybavuji informaci z půjčovny, že čistou vodu musíme teprve načepovat, takže si jdu odskočit do písku za auto. Spouštíme palandu umístěnou nad jídelním stolkem a bez zbytečných průtahů padáme do náruče Morfeovy.  

Čtvrtek 22:00; Ferien und Freizeitpark Geierswalde


Cestou ze záchodků si všímám, že většina spoluobyvatelů kempu už se odebrala na kutě. Netuším, jestli jsou všichni unaveni cyklistickými výlety po okolí, nebo celkově unaveni životem, každopádne je jisté, že nočního života se zde bát nemusíme. Zaplaťpánbůh za to. Kemp se nachází poblíž malé vísky Geierswalde a dorazili jsme sem kolem desáté hodiny ranní. 


Noc na stellplatzu byla všechno jen ne klidná, ale nemohli za to opilí táborníci ani divá zvěř, nýbrž naše vlastní potomstvo. Večeře v McDonalds asi nepadla na úrodnou půdu… Každopádně ráno už jsou žaludeční kyseliny všech účastníků zájezdu v rovnováze a jsme připraveni čelit novému dni. Po odhrnutí záclonek shledáváme, že se parkoviště nachází přímo na břehu jezera a okolní bydlíky se pozvolna probouzejí k životu. Za stěračem máme laskavým tónem psaný vzkaz, že stojíme na místě vyhrazeném osobním automobilům a ráno se máme zastavit v recepci, abychom zaplatili 10 Eur. Záchodky jsou otevřené, slunce vychází za široširou vodní hladinou, topení topí, lednice chladí, chybí už jen duha a jednorožec. Posilněni instantní ovesnou kaší a kávou, na niž jsem v kastrůlku donesla vodu z umývárny, se přesouváme k recepci, abychom konečně načerpali čistou vodu. Trochu nás zmátlo, když voda namísto do nádrže okamžitě začala vytékat ven. Nádrž byla očividně celou dobu plná, někdo asi při výkladu nedával pozor. Můj muž jen významně povytáhl obočí, ale jinak jsme vlastně rádi, že můžeme umýt nádobí a bez dalších průtahů pokračovat v cestě. 


Rodinná rada rozhodla, že dneska co nejdřív zakempujeme a budeme se věnovat rekognoskaci blízkého okolí. Přejíždíme tedy jen asi 10 km od jednoho jezera k druhému a v recepci (sestávající ze stolku pod pergolou) nás vítá majitel, který zde zjevně bydlí v jednom z karavanů. Za 11 Eur se můžeme připojit k jedné z oranžových skříněk s elektřinou, máme k dispozici wecko, sprchu a čistou vodu. Louka je rozlehlá a stojí na ní jen pár obytek, některé s českými značkami. Velká parta opodál právě sedlá bicykly a dle profesionality výzbroje a výstroje vyráží na Závod míru. Je pravda, že oblast Lužických jezer je pro jízdu na kole jako stvořená, kopec tu nepotkáte a cyklostezky jsou hladké jako bowlingová dráha. Většina bydlíků je vybavena nosičem na kola (a nacpat je můžete i do garáže, pokud se vám nezdá představa, že místo sedmi metrů budete měřit osm) a jako doplňkový dopravní prostředek si tu kolo umí představit dokonce i takový lenoch jako já. Bohužel, nejmladší člen naší expedice zatím bicyklu nevládne a nejeví ani malou touhu se to naučit. 


Po vykonání základní hygieny a základních potřeb (všichni jsou obeznámeni s pravidlem, že kdo kadí v bydlíku, ten vylévá kazetu chemického wc, a to si pak rádi počkáte do kempu nebo na benzínku) jdeme objevovat jedinečnou krajinu zatopených hnědouhelných dolů. Kde se více než sto let těžilo uhlí, vzniká teď největší umělá jezerní oblast Evropy. Netuším, jak vypadají nekonečné pláže v době letních dovolených. Koncem září jsou téměř liduprázdné a obklopí vás syrovou, až postapokalyptickou atmosférou. Voda je ledová, až se tají dech, ale vlézt se do ní musí, to je věc cti!

Pátek 10:00; Ferien und Freizeitpark Geierswalde

Markýza zatažena, křesílka uklizena, z bydlíku vymeteno smetí, program pro dnešní den plus minus naplánován. Plavky se podařilo usušit v garáži s přívodem teplého vzduchu. Noc se tentokrát obešla bez excesů a všichni jsou vyspinkaní do růžova. Před odjezdem z kempu ještě absolvujeme kompletní servisní kolečko. Načerpat čistou vodu, vylít splašky ze záchoda do k tomu určené roury (kazeta se jednoduše vycvakne a odveze se jako kufřík na kolečkách) a zbavit se odpadní vody z dřezu a umyvadla. Poslední jmenované jsme nakonec byli nuceni odložit – zdejší kemp nedisponuje podzemní nádrží, do níž by bylo možné vylít odpad výpustní trubkou přímo z bydlíku. Někteří táborníci to řeší stočením do záchodové kazety, ale to se nám nedaří, neb  trubka končí moc nízko nad zemí a kazeta pod ni nejde narvat. Ale v klidu, ukazatel stavu nádrží nám říká, že můžeme bez obav vyrazit a odpadní vodu řešit na dalším stanovišti. 

reklama

Pátek 13:30; 51.5214336N, 14.1741731E

Parkujeme kousek od pobřeží Partwitzer See. Tip na tohle konkrétní jezero jsme dostali od českého manželského páru, s nímž jsme se dopoledne potkali na IBA terasách u Grossräschen See. IBA terasy stojí za návštěvu a čím dřív, tím líp. Nacházejí se totiž u jezera, které je stále v procesu napouštění. Až budou mít inženýři hotovo, už neuvidíte nově vybudované cesty a vyhlídky prakticky bez lidí a už si nebudete lámat hlavu otázkou, co je ksakru to prapodivné písčité koloseum plné železných sloupů. Za dva roky, až hladina ještě o pár metrů stoupne, bude na místě kolosea marína. A pokud jste doteďka měli zato, že nejsevernější vinice je ta mělnická, tady se přesvědčíte, že lužický pinotin má hrozny bohaté a sladké jako med.


Partwitzer See je přesně takové, jak nám sdílní krajané slibovali – azurové jako Jadran a obehnané plážemi s jemním písečkem. Travnaté okolí se skládá z nesčetných výběhů pro koně, protkaných jen pěšinkami a cyklostezkami. Rádi bychom tu zůstali přes noc, ale potřebujeme kemp – odpadní nádrž se plní a vypouštět splašky do příkopu je nám kapku žinantní. 

Sobota 9:30; WSZ Camp Spreetal

Slunce svítí, ale lidem se z vyhřátých bydlíků očividně moc nechce. U nás je to jiná – už od svítání klepu kosu a vůbec se nebráním, když se děti postupně přesouvají pod moji deku. Příjemně hřejí. Když jsem konečně našla vůli vyhrabat se z pelechu, koukám, že na regulátoru topení včera nějaký dobrák (doufejme, že omylem) nastavil 12 °C. Aha. Je znát, že koncem září už jsou noci chladné.Naštěstí se teplo tvoří celkem rychle a za chvilku tu máme jako v pokojíčku. 


Do rodinného kempu u městečka Spreetal nás dovedla hromada nadšených referencí na webu a rozhodně nebyly bezdůvodné. Majitel nás uvítal dvěma orosenými půllitry, za noc se sprchou a záchodem jsme zaplatili 10 Eur a další dvě za elektřinu. Nepřipadá vám, že východní Němci jsou nám povahou mnohem bližší než ti západní? Zatím jsme se dočkali vřelého přijetí, kamkoliv jsme vkročili, a při dlouhém rozmýšlení na křižovatce v jedné malé vísce k nám kolemjdoucí děda sám přišel s dotazem, kam se potřebujeme dostat. Lidé jsou tu opravdu milí. 
Konečně máme možnost ulevit bydlíku od špinavé vody a je to úžasně snadné – najedete nad díru, otočíte kohoutem a o zbytek se postará gravitace. 
Na dnešek máme nabitý program – chceme stihnout vyhlídku u aktivního hnědouhelného dolu u městečka Welzow, rozhlednu Rostiger Nagel a večer se přesunout ke skrývkovému mostu F60 neboli ležící Eiffelovce. Loučíme se s domorodci a jsme zase na cestě, do zdejšího kempu určitě zavítáme i příště. 

Sobota 15:30; Lieske

Atmosféra ve voze houstne. Přestože všechny body zájmu jsou tu od sebe vzdáleny jednotky, nanejvýš desítky kilometrů, rozhledna Rostiger Nagel našemu objevitelskému úsilí už delší dobu uniká. Po obědě a chvilce odpočinku na stellplatzu v Senftenbergu jsme objeli celé Sedlitzer See a po několika pokusech trefit se na správnou odbočku jsme skončili u zákazu vjezdu. Navigace mylně vyhodnotila cyklostezku jako silnici. Nám dospělým to začíná pít krev a jsme nakloněni změně plánu – vybodnout se na rozhlednu a dojet k F60, dokud je světlo. Ze zadní řady se ve stále kratších intervalech ozývá vzpurné: „Já chci na nágla!” Je třeba řešit výbušnou situaci mírovou cestou a nevyvolat mezinárodní konflikt. Diplomatické rozhovory zažehnávají ty nejprudší vášně, ze zadu se však pro změnu ozývá uražené mlčení. 
Zadáváme do navigace cíl F60. Náš prvorozený má pocit, že jsme mu úplně zničili den, a přitom máme za sebou parádní výlet k uhelnému dolu, kde nadšeně pozoroval v akci obří těžební stroje uprostřed měsíční krajiny. Snad mu další obří stroj, k němuž máme namířeno, zase spraví náladu…

Sobota 22:30; Besucherbergwerk F60

Na krajinu padla tma a z blízkého remízku se ozývají divné zvuky. Chci si myslet, že je to noční pták a ne hejkal. Na dohled máme tři další bydlíky a gigantickou konstrukci skrývkového mostu, která přízračně září do noci. Ta věc v dobách své největší slávy sloupávala z krajiny 29 tisíc kubíků zeminy za hodinu a dnes je největší turistickou atrakcí široko daleko. Když jsme dorazili na zdejší parkoviště, rozhodli jsme se nečekat a stihnout prohlídku ještě dnes, neboť pozdně odpolední slunce slibovalo fotografické orgie. Vyzbrojeni ochrannými přilbami jsme v doprovodu průvodce prošli celý půlkilometrový most tam a zpátky. Nejvyšší bod se nachází přes 70 metrů nad zemí, a pokud trpíte strachem z výšek, jako tři čtvrtiny naší rodiny, je ve vás většinu času malá dušička. Jen druhorozená křepčila na železných lávkách, jako by se nechumelilo, hrála si s přilbou a co chvíli hlásila, že má hlad. Výhled na okolní krajinu bere dech. Je tu všechno – modré jezero, rozlehlé písečné pláně, větrné a solární elektrárny, barevné podzimní lesy a hluboko pod námi pitoreskní pozůstatky červencového Feel festivalu. Jsme rádi, když se naše nohy opět dotknou pevné země, a ještě radši, když zalezeme do vyhřátého obytňáku. 


K večeři dělám smaženici. Pár dní jsem odolávala lánům hub, které tu očividně skoro nikdo nesbírá, ale dneska už jsem se neudržela. Kuchyňka je nečekaně dobře vybavená, vlastní náčiní jsme za celou dobu nemuseli vytáhnout z garáže. Jedinou obtíž při vaření tak představují spolucestující, kteří se musí začít hemžit po bydlíku zrovna ve chvíli, kdy si člověk stoupne k plotně…

Neděle 15:45; Praha Smíchov

„Mám sto chutí si objednat pizzu a zůstat tady přes noc,” povídá můj muž. Parkujeme před domem a čeká nás vybalování, nejotravnější součást každého výletu. Zítra se bydlík vrátí do své stáje v Pardubicích. 
Dnešní den začal tak ponuře, jak by odpovídalo faktu, že je poslední. Gratulujeme si, že jsme výstup na ležící Eiffelovku neodkládali, za oknem je mlha a drobně poprchává. Procházku mezi obskurními stavbami Feel festivalu jsme si odpustit nemohli, ale pak už nabíráme směr Praha.

Času máme dost, není třeba spěchat. Cestou máváme na ostatní bydlíkáře, najednou máme pocit, že je jich na silnicích hromada, a napadá mě, že příště už si nelichotivé poznámky na jejich courání po dálnicích odpustím. Lekce pokory nese první ovoce. Už víme, že ekonomika provozu je ideální v rychlosti 80 km v hodině, na dálnici to držíme kolem stovky, abychom nezdržovali autobusy a tiráky. Celková spotřeba se nám nakonec ustálila na 10,8 litru, což není špatné. Pokud si ale někdo myslí, že cestováním obytkou nějak zásadně ušetří, musím ho zklamat. Samotné půjčení není zrovna levná záležitost, jedinou úsporu tak představuje pobyt v kempech a v divočině, kde není za co utrácet (pokud máte děti, může to být úspora docela citelná). Největší kouzlo domečku na čtyřech kolech je svoboda pohybu. Naše rodina nepatří k těm, které mají během cestování nabitý program a každý den rozplánovaný do poslední minuty. Vyhovuje nám rozhodnout se tady a teď, sebrat se a jet, koukat kolem sebe a zastavit se tam, kde se nám zamane. Takže jsme právě našli ideální způsob trávení dovolené. Kam pojedeme příště, v tom už máme jasno. Oblast Lužických jezer jsme prozkoumali jen z malé části, všechno ostatní čeká na další objevování. Až se nasytíme ožívající důlní pustiny, tak se uvidí, co dál.  Možná pobřeží Baltského moře? Nebo Skandinávie? V každém případě s sebou povezeme ložnici, jídelnu, kuchyň a koupelnu se záchodem. A samozřejmě garáž, v níž budou uloženy – budeme-li mít šěstí a výchovný úspěch – čtyři bicykly.

Za zapůjčení domku na kolečkách děkujeme pardubické půjčovně obytných vozů a přívěsů BARTH Caravan.

 


Mohlo by Vás také zajímat

Pro přidání komentáře se přihlašte nebo registrujte

Komentáře

vo
vojtacz
09. října 2017, 00:00
0

Hezký článek. Se ženou jsme onehdá plánovali půjčení trochu menšího bydlíku na cca 3 týdny. Jenže pak sme si spočítali, že jenom půjčení by vyšlo na cca 40 tisíc + nafta + kempy a najednou už se dovolená na kolečkách nejevila tak výhodná. Ale po bydlícím Transporteru pokukuju pořád, pro dva, max tři mi to přijde OK a pořád je to nenápadnější než třeba velký bydlík s alkovnou.

reagovat
Vojta Dobeš
09. října 2017, 02:28
0

Test VW Californie bude následovat brzy ;)

custom1
09. října 2017, 08:35
0

Skvěle napsaný článek! :)
Velmi měl láká "karavanink" a to jak s obytňákem, tak s přívěsem, případně kempování s MPV. No, prostě ne se sedanem. Manželka tomu odolává, ale já mám v poslední době stále silnější nutkání prodat sedan, koupit větší vůz (alespoň minivan) a vyrazit někam za dobrodružstvím...

reagovat
Raspby
09. října 2017, 08:41
0

Paráda...to se četlo fakt hezky :) ,,Kdo kadí v bydlíku, ten vylévá kazetu" :-DDD

reagovat
briza
11. října 2017, 10:10
0

A hned poté následuje zmínka o hnědouhlených dolech :)

sumy
09. října 2017, 09:55
1

Hezky napsané, ale pro tyhle monstra nemám pochopení a ta "svoboda" mi na tom přijde jen jako falešné zvolání. Ale uznávám, mám to hozený jinak a připojuji foto našeho "bydliku". 4 spí nahoře a 2 v autě. Když je hnusně, tak se natáhne plachta a rázem je dalších 20m2 k životu. Když jedu jen se ženou bez dětí, tak je postel 120x190 místo zadních sedaček. Díky mechu se to nechá ustavit do roviny i na secsakra hrbolatym místě/skale/ricnim korytě/kdekoliv. A to jsme si ten stan sbouchali s manželkou s celkovým náklady cca 6tKč.

reagovat
sumy
09. října 2017, 09:57
0

Mechu=měchům. Zatracená T9 v tydlifounu

Matěj Podhorský
09. října 2017, 10:45
0

Právě jsem si říkal, že člověk s tím velkým karavanem přijde o velkou část radosti z dovolených, a totiž okresky a řízení obecně. Možná je to tím, že jezdím nejčastěji do Itálie, ale dovolenou bez nějakého prozkoumání zapadlých silniček v okolí si nedokážu moc představit. I když přiznám se, občas si říkám, že by bylo pěkné bydlet v autě aspoň jednu dovolenou... ale hotely a penziony mi holt vyhovují víc.

Stan domácí výroby v tomto případě vypadá dost dobře a zdá se, že to je celkem únosná alternativa ke značkovému drahému vybavení. Konec konců postel se dá vestavět i do E39 (jak měl Clarkson v Africe), nebo teď jsem viděl nově i do mini clubmanu

sumy
09. října 2017, 11:26
0

Díky ;-) Má svý mouchy, třeba rozkládání za silného větru. Už chystám verzi 2.0. Laminátová skořepina dle origo střechy s origo šíbrem na pantografech a možnosti prolézačky zevnitř auta. Bohužel to obnáší výměnu střechy za střechu s šíbrem a nějak se k tomu nemůžu rozhoupat(a to mám komplet střechu doma) Hlavně si říkám, jak dlouho ještě budu řešit 2 dospělý a 4 děti. Tak za rok za dva mě už asi začnou posílat do kopru s dovolenou v horoucích prd...ch. Ta hlavní myšlenka je však v tom, že mě TO nesmí nikterak významně omezovat v tom, kam dojedu. Pac já chci vždycky ještě "dál a víc"

Knightrider
09. října 2017, 10:43
0

Vtipný čtení. Já bych k tomu samozřejmě stylově potřeboval Chevy Van, ale tohle je taky dobrý. Jenže já bych byl asi línej se starat na dovolený ještě o auto. :-) Každopádně, má to něco do sebe. Párkrát už jsme takhle kempovali v Tahákovi. Jasně, je to oproti klasickýmu karavanu malý a není tam tahle všemožná výbava, ale na druhou stranu, večer v kempu u vody pohovka, rozložení ležení, otevřený jen sklo pátých dveří a na stropním továrním DVD nám běžely filmy. Má to svoje kouzlo, to rozhodně.

reagovat
liška
09. října 2017, 11:35
0

Taky by mě to lákalo vyzkoušet, ale jak říkáš - cena a nemožnost se dostat všude. V americe jsem viděl, že tohle řešili tak, že si za karavanem, ještě o kus větším než na co jsme zvyklí z evropy, tahali osobáka, aby se právě dostali tam, kde s tímhle monstrem ne.

reagovat
Ni
Nimrod
09. října 2017, 13:36
0

pro dva stačí bohatě kombík. pokud je dost dlouhý, tak se v tom člověk vyspí do růžova, stačí karimatka a spacák (nejsem ani moc příznivcem přestaveb). vřele nedoporučuju spaní v kie rio, přežil jsem dvě noci, ale dalo to zabrat (milý to údajně nevadilo, ale kia je její a bere to zle, když proti "kikině" něco mám :-))

Irwinek
09. října 2017, 14:05
0

Díky za článek :-D
Už jsem taky po zapůjčení bydlíku párkrát pokukoval, ale ta částka za půjčení + následující omezení se mi vždy zdála vysoká, takže klasika v hotelích , penzionech,... Snad se mi teď, když je mladej už velkej, podaří usmlouvat pár nocí v kempu pod stanem, ale zas nevím, co tomu řeknou má záda :-(
každopádně dobrej tip na " výlet ". Můžu doporučit na oplátku mazurská jezera :-D

reagovat
beastar
09. října 2017, 14:43
0

Vyčerpávající:) Karavan vás donutí k aktivní dovolené. Omezující v rámci vjezdu a dojezdu to bude, ale s dětmi chápu že to chce alespoň základní pohodlí. Jinak nevím jestli východní Němci jsou nám blíž, ale sasíci a branďáci určitě. Existují i varianty, které s příjezdem kamkoliv nemají problém. In fact fajn článek.

reagovat
sumy
09. října 2017, 17:04
0

Pohodlí a děti... Domnívám se, že děti jsou dnes už tak zhyckane, že těch 14 dni "punku" jim jen prospěje :-) Nejmladší s námi byl poprvé v Rumunsku, když mu byly čerstvé 4 roky. A jak si to užil.

beastar
09. října 2017, 17:23
0

No. Já děti nemám takže znáš to info z doslechu jinak máš asi pravdu:)

liška
09. října 2017, 15:36
0

jinak nebyla by přibližná trasa vejletu?

reagovat
Zlo Kočka
11. října 2017, 17:58
0

Trasa byla zhruba tato: Senftenberg – Geierswalde – Grossräschen – Klein Partwitz – Spreetal – Welzow – F60

ToMyx
10. října 2017, 09:56
0

Moc pěkně napsáno, zatím sbírám odvahu bydlíka vyzkoušet, článek mi pomohl rozhodnout se správně:-)
Na stejném místě (Ferien & Freinzeit Park Geierswalde) jsme tento červen byli také (2 dospělí + 2 děti), jen kombíkem. Kola na střeše, vozík a ostatní krámy v kufru, prostě auto plné. Taková lehce aktivní dovolenka (všude rovina) ze které se člověk vrátí plný energie a chuti zajet na okruh nebo alespoň na pár km opuštěných okresek :-D

reagovat
briza
11. října 2017, 10:34
0

Moc činané. Jen si nemůžu pomoct, ale výraz bydlík mi evokuje ty obskurnosti typu manža, bydlenka, čvachtat, tvořilka atd., které používají ty zrůdy z mimibazaru.

reagovat
PB
13. října 2017, 14:28
0

No je to tak... kdo okusi, je povetsinou bezvyhradne lapen. Az natolik, ze zacne tvorit nejaky ten obytny stroj sam.... Ja sel touhle cestou taky: VW T4 Syncro v benzinu, ale levna zabava to rozhodne neni :D. Samotny auto jsem sice koupil za par korun, ale na upravy vyhradil cca ctvrt mega... pri trose skromnosti by to mohlo tak nejak stacit... na to zakladni :DDD

reagovat
Zlo Kočka
13. října 2017, 21:11
0

Chceme foto!

PB
14. října 2017, 11:18
0

Bude bude:) Ted je rozebranej na prvcinitele na vyvareni a novym laku. Takze az to bude cely v kuse, rad se podelim :)



reklama

Poslední komentáře

Poslední inzeráty

Cadillac Eldorado  1993
Cadillac Eldorado

1993 rok výroby
250 koní výkon
0 ccm objem

Chevrolet Tahoe  1997
Chevrolet Tahoe

1997 rok výroby
200 koní výkon
5 700 ccm objem

Ford Mustang GT 5.0 (2015) Custom 2015
Ford Mustang GT 5.0 (2015) Custom

2015 rok výroby
309 koní výkon
3 700 ccm objem

Nissan Primera Kombi, 2,2 DI, Wagon, (WP12),  2003
Nissan Primera Kombi, 2,2 DI, Wagon, (WP12),

2003 rok výroby
93 koní výkon
2 ccm objem

Chrysler Sebring 2.7 V6 dovoz ŠVÝCARSKO  2001
Chrysler Sebring 2.7 V6 dovoz ŠVÝCARSKO

2001 rok výroby
200 koní výkon
2 736 ccm objem