Jak jsem si místo Volva C70 koupil Volvo C70

Je to taková typická redakční nemoc, kupovat si pořád “stejná” auta. Nemoc, kterou jsem se asi stihl za poslední dva roky nakazit. Vzpomeňme třeba na Radka, který vytrvale střídá samá Mitsubishi Colt, Vavrise a jeho Miaty, nebo Honzu Křečka a to, kterak nahradil Lancii s automatem jinou Lancií s automatem – tohle už nebude náhoda. Z psychologického hlediska je to prý celkem normální, člověk je podvědomě prý přitahován k věcem, které jsou mu důvěrně známé. A samozřejmě se nabízí i vysvětlení, že jsme zkrátka všichni objevili ta nejlepší auta a už se nemáme kam dále posouvat. I když – když koukám na ty Radkovi Colty, asi bude pravdivá ta “psychologická” varianta.

Asi by bylo záhodno si nejprve vysvětlit, proč jsem vůbec začal hledat náhradu svého otevřeného Volva. Jak už poměrně jasně napsal Jeník ve své (přeci jen poněkud přehnaně drakonické) recenzi, C70 kabriolet se základním dvoulitrem má poněkud osobitý jízdní projev. Tyto nejlevnější verze velkého kabria se vyznačovaly poměrně vysokým, měkkým a houpavým podvozkem. Zkrátka jako taková ta klasická obyčejná Volva. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby ale podobně měkká nebyla i karoserie. Ono totiž vzít už tak nepříliš torzně tuhé kupé, uříznout z něj střechu a tvářit se, že to vyřeší dvě tenké tyčky navařené pod motor, bylo takové typicky švédské řešení.

Typicky švédské v tom smyslu, že u seveřanů mívám zkrátka pocit, že jim jednou za čas rupne v kouli a místo dosavadních osvědčených a dobře fungujících postupů které praktikují celá desetiletí (jako například zpevňování všeho velkou spoustou vysokopevnostních profilů), prostě udělají nějakou úplnou blbost. Tento vzorec chování lze pozorovat napříč celou historií automobilky až do dnešních dní. Tímto zdravím toho jejich frikulínského vizionáře co tvrdí, že snem majitelů Volva (ano, těch, co jsou celosvětově asi druzí nejloajálnější ke své značce) je automobil nevlastnit, ale pouze si ho krátkodobě půjčovat. Tak určitě. To ale odbíhám a mimoto je to téma natolik zajímavé, že se mu asi někdy pověnuji samostatně. 

Takže zpět k mojí bývalé šedivé C70. To auto bylo prostě hrozně měkké, kroutilo se, rezonovalo a radost z řízení v něm moc nefungovala. Bylo fakt super v něm být. Sedět, vézt se, nebe nad hlavou a tak. Ale kombinace nečitelného řízení, houpavého podvozku, letargického automatu a kroutící se karoserie zkrátka způsobovala, že jsem se cítil jako bych řídil spací pytel plný polystyrenových kuliček. 

Tím nechci říct, že by na tom autě samotném bylo něco špatně. Projeli se v něm tři další majitelé cé sedmdesátek a komentovali to vesměs tak, že “na dvoulitr je to ještě dobrý”. Jenže já se s tímhle vysvědčením zkrátka nechtěl spokojit. Potřeboval jsem něco, kde budu mít radost i z řízení a ne jen z “pobytu” v autě. Minule jsem se rozepsal na téma “Které auto jsem si nakonec nekoupil”. A z různorodosti onoho výběru nebylo těžké poznat, že jsem vlastně sám nevěděl, co hledám. Samozřejmě byla ve hře i varianta koupit spoustu zpevňovacích rámů a ty namontovat kolem dokola onoho želatinového vozu, přidat tvrdší podvozek a doufat, že to bude dobrý. Jenže to by znamenalo investici v řádu vyšších desítek tisíc a výsledkem by bylo tak nějak polepené kabrio, které je ale pořád v relativním “holobytu”, se slabým motorem, v nic moc vizuálním stavu. 

To byla další věc – jsem dost pes na takové ty pohledové drobnosti. Vytáčí mě různé chybějící záslepky, nelícující nárazníky, nebo škrábance. A toho všeho byla moje C70 plná. Sloužila totiž jako “městský bojovník” nějaké dámě a zkrátka se to na tom autě fakt podepsalo. A ačkoli jsem měl zpočátku naději, že to vyřeší trocha práce s brusnými pastami, časem mi bylo jasné, že auto je zralé na celolak. A když se k tomu přidalo pár míst, kde nenápadně začínala hlodat koroze, věděl jsem, že tohle auto bude dráždit můj jemnocit pokaždé, když se na něj podívám. A tak to zkrátka nemá být. 

Pátrajíc po různých zpevňovacích vychytávkách jsem ale zjistil, že silné verze C70 se podvozkově od základního dvoulitru dost lišily. Byly nižší, tužší, pocitově prý lépe ovladatelné. Nevěřil jsem, že by to mohlo mít na dojem z jízdy až takový vliv, abych vzal Volvo znovu na milost, ale pak Vavris poslal do redakčního chatu odkaz s inzerátem na jednu pěknou tmavomodrou C70 s dvousetkoňovým 2,4 turbo pětiválcem, v plné výbavě a krásnými dvoudílnými koly BBS. A mě začal hlodat v hlavě červík. A hlodal tam tak dlouho, až jsem si našel výmluvu (Adame, nechceš přivézt do Chrudimi testovačku?) a vyrazil do severovýchodních čech.

No a stačilo pár metrů a bylo mi jasné, že tohle prostě funguje. Nižší podvozek, rozpěra mezi tlumiči a pár dalších úprav, které udělal předchozí majitel, aby bylo auto co nejpevnější a nejčitelnější, se projevily víc, než bych se odvážil odhadovat. K tomu se přidal manuál, sportovně tvarovaný originální volant, hezký stav a tmavomodrá metalíza, co na sluníčku hází zelené odlesky a já byl zaháčkovaný.

Pak už to šlo ráz na ráz. Nějaké to papírování, šedivé Volvo si koupil nový majitel, kterému měkčí projev vrásky nedělá a netrvalo dlouho a s Jeníkem jsme za volantem tmavomodrého Vita znovu razili směr severovýchod. Teda za volantem jsem byl já – Jeník celou cestu testoval spánkem pohodlí zadní lavice. Zpátky už jsme jeli každý po vlastní ose a já si někde cestou po hradecké dálnici tak nějak zenově uvědomil, že tohle je to, co jsem hledal. Je to zkrátka “moje” Volvo, ale takové, jak bych si ho vysnil. S pevnější karoserií, čitelnějším podvozkem, příplatkovým Dolby audiem, koly BBS, modré a s “bondovskou” obrazovkou navigace (která má nejaktuálnější mapy z roku 2002, takže její jediný úkol je vypadat cool).

Zatím to tedy vypadá na happy end. Pořád se bavíme o bezmála dvacetiletém autě, které může kdykoli překvapit nějakou fatální závadou, takže si udržuji určitou míru skepse. Postupně se objevují takové ty malé mušky, které je třeba vychytat, ale tak je to nakonec s každým autem. A kdo ví, jak to bude dál. Ještě teď si mlhavě vzpomínám, jak jsem se před dvěma lety rozplýval nad tím, že jsem právě našel “dokonalé auto”. Letošní sezónu (pokud nám po karanténě ještě nějaká vůbec zbyde) ale, zdá se, zase strávím v kabrioletu učitele zeměpisu.