Jak se žije s velkým kabrioletem

Tak dlouho jsem hledal ideální Miatu, až jsem ji našel, chtělo by se mi napsat. Ale nalijme si čistého vína – ačkoli jsem si chvíli, zmámen místními ódami na reznoucí malé roztomilé autíčko myslel, že potřebuju tenhle japonský zázrak, pravda byla někde jinde. Od začátku jsem hledal něco pohodlného na výlety bez střechy. Což Miata tak úplně není, alespoň ne ve své první evoluci.

Po tom, co jsem absolvoval svoji první delší cestu v Miatě (cca 2 hodinky jízdy), zjistil jsem, že můj sen o dlouhých výletech v tomhle mrkacím miniautíčku má pár zásadních trhlin. Například to, že mám kolena. Ty se mi totiž při řízení Mazdy nepodařilo nikam uspokojivě naskládat. Střídání brzdového a plynového pedálu jsem tedy prováděl jogínským vytočením kotníku. Na dvacetiminutové cestě to v zásadě nebyl problém, ale po hodině jízdy jsem už zcela vážně přemýšlel o tom, zda je opravdu nutné brzdit na červenou a zda to nemám raději projet a ušetřit si další vyvracení kotníku. Samozřejmě – trochu přeháním, ale o pohodlí se nedalo mluvit. Navíc jedním z častých využití kabrioletu by byly i cesty na liberecko za rodinou a zrovna Miata 1,6 není ideálním dálničním strojem. 

A právě ve chvíli, kdy jsem se smířil s tím, že letos už kabriolet nekoupím se objevila nabídka, která se neodmítá. Suveréně nejlevnější Volvo C70 nejen u nás, ale i v Německu. Levnější kusy se daly sehnat pouze s volantem na “špatné” straně. A shodou okolností ho prodával můj “dvorní” mechanik. Vzal jsem si tedy volno v práci, nastartoval své Volvo V70 a vyrazil na výlet.

Jakmile jsem ho poprvé uviděl, bylo jasno. Tady už nebylo cesty zpět. Obouchaný, zašlý, ale jinak zdravý exemplář osazený nejslabším (tzn. nejekonomičtějším) motorem (2,0T 120kW) a pětistupňovým automatem. Existuje snad na rozvážné výletování bez střechy něco lepšího? Poslední slovo pak měla moje žena, která po krátké projížďce prohlásila, že si ho koupíme. Nuže, jelikož jsem vzorný manžel, tak jsem se nehádal.

A jak se s ním teda jezdí? Příjemně, ale nečekejte žádný sportovní zážitek. Pětiválcový dvoulitr s nízkotlakým turbem je pro normální provoz naprosto dostačující, mnohem dříve, než na nedostatek výkonu narážím na limity plavně naladěného podvozku. Tím ale nechci říct, že je Volvo nějaká brzda v provozu. Stačí trochu prošlápnout plynový pedál, automat si podřadí a celý tenhle koráb (mimochodem, to auto mi fakt připomíná nějakou jachtu) vyletí za velmi příjemného zvukového doprovodu ochotně dopředu. 

Při běžném cruisingu automat točí do 2500rpm, poté sametově řadí další kvalt. Výběr rychlostních stupňů se dá docela dobře ovlivňovat prací s plynovým pedálem, převodovka se navíc “učí” podle řidiče, takže počáteční neshody na téma jak moc točit motor jsme si brzy ujasnili. Celé tohle hnací ústrojí si vezme nějakých 8,5 litru kombinovaně, což není úplně zlé. V dálničních 130 km/h točí motor na pětku kolem 2500rpm. Akceptovatelné.

Interiér je příjemný, sedačky velmi pohodlné. Vzhledem k tomu, že jako druhé auto mám Volvo V70 stejné generace, po přední dveře se interiér liší skutečně jen v detailech (tlačítko ovládání střechy, kontrolka ROPS – rollover protection system neboli vystřelovací rollbar – a tlačítko na stáhnutí všech čtyř oken najednou. Celkově je interiér příjemný, pohodlný a účelný. Z výbavy jmenujme namátkou automatickou dvouzonovou klimu, vyhřívané sedačky, vše v elektrice, nebo například tempomat.

Za předními sedadly se ovšem situace dramaticky mění. Karoserie nabývá nebývale kulatých tvarů, zčásti zapomíná na typický designový jazyk Volva (hrany a…hrany) a směřuje ke krásné “jachtovité” zádi. Ani v interiéru nezůstalo z výchozího modelu (S70) téměř nic. Dvě zadní sedadla jsou oddělena vysokým středovým tunelem, jsou pěkně tvarovaná a pohodlná a narozdíl od některých jiných čtyřmístných kabrioletů jsou obsaditelná normálními lidmi, kteří mají například nohy. Sám za sebe se vejdu v pohodě. Jedinou vadou na kráse zadních sedadel je vítr. V rychostech nad 90km/h se příjemná jízda v kabrioletu mění v hlasité vzdorování protivětru, nad 120km/h už je příjemnější se ohnout pod opěradlo přední sedačky. Takže výlety s kamarády ve čtyřech lidech jsou realizovatelné, ale s rozumem a ideálně po nějakých pomalejších cestách.

Elektricky ovládaná plátěná střecha výborně těsní a po jejím nasazení (trvá cca 30 sekund, je nutné zastavit a zatáhnout ruční brzdu) se automobil změní v tiché a útulné kupé. Střecha je velmi kvalitně provedena, má několikero různých vrstev a na mém voze se těší velmi pěknému stavu. Hned po koupi jsem ji dopřál pořádnou očistnou lázeň a impregnaci a teď už mi jen dělá radost. Narozdíl od některých jiných kabrioletů do vozu s nasazenou střechou nikde nefouká a jízda s ní je prakticky stejná, jako v klasickém uzavřeném autě. Jediný mínus bod si Volvo odváží za horší výhled zadním (skleněným) oknem, které je malé a poměrně vysoko.

Mě teď čeká nějaká ta karosařina, trochu lakování, trochu leštění – auto není zrovna leštěnka, ale základ je dobrý a to se počítá. A ta radost z jízdy s větrem ve vlasech – to je něco, co se těžko popisuje, ale je to fakt návykové. Zrovna teď je Volvo už třetí den v servisu (výměna blatníku a olejů) a mě se po něm už docela stýská.

Je tedy C70 ideální kabriolet? Jak pro koho. Není to auto na vyblbnutí, jeho údržba nebude z nejlevnějších, ale odvděčí se plavnou a pohodlnou jízdou. Vzhled je samozřejmě subjektivná záležitost, ale osobně považuji C70 za velmi pěkné auto, které vypadá dobře i s nasazenou střechou (což v téhle branži zdaleka není pravidlem). Je lepší než Miata? Asi ne. A není ani horší. Je zkrátka úplně jiný. Ačkoli na první pohled jsou to oba kabriolety, na ten druhý musím říct, že těžko najdu dvě rozdílnější auta.
Já za sebe můžu říct jen to, že jsem pro sebe našel ten nejlepší kabriolet na světě. A to se počítá.

Zajímá vás něco víc? Ptejte se v komentářích.