Alfa Romeo 146: Zpráva o stavu redakčního závodního speciálu

Nemám rád staré laciné popelnice v zuboženém stavu. 

Právě proto jsem si opatřil plechcupovou Alfu Romeo 146. Před měsícem jste se o tomto počinu mohli dočíst ve článku, který Alfu krátce představil. Tenkrát za sebou ovšem třpytivá italská střela měla pouze jednu či dvě cesty, takže na nějaké dojmy a rozjímání o perfektní ovladatelnosti italského vozu, hnaného Twin Sparkem pekelným tempem vstříc branám autoservisu, nebylo příliš prostoru. Dnes se pokusím tento dluh splatit a současně nastínit možný další vývoj nejlevnějšího a teoreticky nejméně spolehlivého povozu Autíčkářovy garáže.

Nejprve něco teorie. Alfa Romeo 146 vznikla spolu se svou mnohem atraktivnější sestrou v první půli devadesátých let. 146 přisla na trh v roce 1995, 145 dokonce o rok dřív. Touto optikou se na konkrétní auto musíme dívat. Moje zelená nádhera (mimochodem mě někdo znalý poučil, že ta barva nese název Verde Arctic) se sice narodila v posledním roce výroby, tedy roce 2000, ale jistě všichni víte, jak tehdy trh vypadal. Alfa 146 by se dala tou dobou považovat za zastaralý automobil. Ale právem? Aby mohla Alfa skórovat trochu lépe, vystačíme si prostě s informací, že je to auto z půlky devadesátek. Jen pro zajímavost, první tři roky výroby pod kapotami trůnily boxery, v roce 1997 byly nahrazeny motory Twin Spark. Právě tady by leckdo hledal kámen úrazu, ani první, ani poslední. Twin Sparky u nás nebo i ve světě nemají pověst nezdolného polykače kilometrů, jejich výhody však také nejsou k zahození. K tomu se dostanu. 

Auta z roku 2000 obvykle působí mnohem moderněji, nežli právě Alfa. Poprvé si toho všimnete už u dveří. Subtilní kliky, lehké a tenké dveře, jejichž zavření provází zvuky ne nepodobné západním plečkám let osmdesátých. Nedokážu přesně určit proč mě to tolik baví, ale takto mají znít dveře malého auta. Trochu jako by byly vyrobeny z plechu na pečení, trochu jako by během dalších třech zavření měly upadnout. Nakonec nevystupujete z aktuální S Klasse, ale ze staré oprýskané Alfy hýřící všemi odstíny zelené metalízy, na nohách máte mokasíny a v koutku úst nezbytnou cigaretu. Jakmile takto vystoupíte mezi většinovou veřejnost jezdící obyčejnými vozy, jste zapsán jako Alfista. Co hůř, jako nízkorozpočtový Alfista. Možná dobře oděný, uhlazený, tam uvnitř však stále trochu pankáč a bohém. Vzduchem se mihne náznak lehkého opovržení, jen u těch zasvěcenějších lze pozorovat mírný obdiv míchaný s otázkou, proč oni sami nikdy neměli odvahu nastoupit na motoristický Olymp a pojídat sladké plody italského inženýrského génia. To všechno vám přinese ježdění levnou starou Alfou.

Pokud tedy vůbec jezdíte. 

Jsem vlastně trochu jako Dr. Jekyll, když střídám své dva vozy. Běžný den je provázen tříválcovým drnčením japonské přepravní kapsle s názvem Yaris, ale chvíle sváteční obohacuje jako téměř nábožně podávaný zákusek sytý rykot (a kvílení) divokého Twin Sparku. Kdykoli usednu za volant s hadem a křížem ve znaku, gestikulace je náhle rozmáchlejší, řeč melodičtější, chuť na silné ristretto mocnější. Brno se mění v Řím, policajti jsou náhle Carabinieri a okolní provoz se Alfami jen hemží. Dolce vita! Troufám si totiž tvrdit, že hlavním kouzlem této konkrétní Alfy je právě její mocná strojovna. Osmnáctistovka se šestnácti ventily s proměnnou délkou sacího potrubí, variabilním časováním ventilů a neukojitelnou žízní po ropných produktech. Twin Spark lačně přijímá voňavý benzín a prokládá to doušky lahodné Selenie. Za to se však odmění divadlem, jaké jste za studentských let předváděli po příliš velké dávce zhoubného koktejlu z piva a kořalek, tedy heroické výkony provázené mocným řevem.

Trochu srozumitelněji… najdou se tací, kteří tvrdí, že Twin Spark dává všechno až nahoře, a ačkoli je jeho závěrečný sprint vpravdě omamný, ani jeho divokost nezakryje prostou skutečnost, že střed a nedej bože spodek otáčkového spektra je vlastně docela smutný. Nevím, sám bych řekl, že cokoli od tří tisíc stojí za zmínku, i když zde možná úřaduje taky silné placebo podpořené hlubokým bručením ve středních otáčkách přecházející v naléhavý mechanický ryk otáček vysokých. Svůj díl hraje i poměrně nízká hmotnost okolo 1200 kg, se kterou papírových 140 koní nemá tolik práce. Ani snad raději nepátrejme po tom, kolik koní dává motor teď, po rozmanitých 17 letech služby, během kterých se dokonce Alfa prodávala jako soubor náhradních dílů.

Kdyby potentnímu motoru nesekundovalo skvělé rychlé řízení a jednoduchý, byť schopný podvozek, byl by nadšený řidič jistě zklamán. Prve tedy zklamán nebude, řízení je jedním slovem výtečné a překvapivě ostré. Pravda, přílišnou přesnost by v něm člověk dnes už hledal trochu marně, to přičteme ne zcela ideálnímu stavu přední nápravy. Stále však vrhá vozem do zatáček s obdivuhodnou vervou a trochu unavenému podvozku se občas dostává veselejších momentů, kdy je zejména na rozbitém povrchu nachytán na švestkách. Slušné povrchy zvládají nápravy bravurně a Alfa srdnatě drží stopu v mírném náklonu, jak se na devadesátkový taxík sluší a patří. 

Už je tedy jasné, že i fiatoalfí bastard, 146 má totiž leccos společného třeba s Fiatem Tipo, dokáže svolnému řidiči nalít do žil trochu té správné horkokrevnosti, ale dokáže také odčerpávat korunky z peněženky stejným tempem jako saje benzín z nádrže? To je otázka, zatím nebylo potřeba nic. Zejména proto, že jsem tak rozhodnul. Je pravda, že kvílící Twin Spark nezní příliš zdravě, po zevrubné inspekci bylo odhaleno, že na vině je patrně kompresor klimatizace, což je součástka pekelně drahá, a je-li mi dostatečně známo, u tohoto motoru nejde kompresor obejít prostým použitím kratšího klínového řemene, ale kdo ví, třeba se najde odborník a uvede mě opět do světla. A dále? Kdo ví, Alfa se totiž chystá na Autíčkářův Trackday, který bude prubířským kamenem a odhalí všechny skryté mouchy a dost možná pošle Alfu na smetiště dějin.

Ano, Autíčkářův Trackday. Za tímto účelem byla Alfa pořízena, a byla by velká ostuda, kdyby se v neděli v Mýtě neukázala. Omluvou snad může být jen umrtí mé nebo Alfy cestou tam, případně oboje najednou. Něco mi říká, že by PlechCup mohl být docela zajímavý, Twin Spark totiž jede jako pominutý (přesně jako auto před smrtí), a překážkou k dobrému umístění budou patrně jen mé šunkové ruce. V neděli se ukáže, a já o tom všem pak opět napíšu. Přejte mi štěstí!

P.S: Nechystá se někdo z Brna na trackday s podvalníkem? :)