Hot Rod Chavík: Kde se rodí sny

Za několika řekami, dálnicemi a jedněmi Buchlovskými kopci leží malá dílna, ve které se staví sny. Sny o zašlých a zase navrácených časech, sny o staromódním rebelství a o ryze mechanické symfonii starých strojů.

Jsou to sny mnoha lidí, kteří si zde nechávají stavět a renovovat auta, ale především sny vládce zdejšího mechanického království, Stanislava “Stanley” Chavíka. Když jsem ho před nějakými deseti lety potkal poprvé, byl to mladý kluk, který si upravoval staré, laciné americké pekáče a snil o klasických amerikách a hot rodech. V té době ale “dvaatřicítka Ford” nebo předválečný Buick byly opravdu jen vzdálenými sny – aut bylo málo, jejich import komplikovanější než dnes a lidé měli méně peněz “na hraní”. Člověk se musel spokojit s ošuntělým pickupem z osmdesátých let nebo čtyřválcovým Mustangem. Bez turba.

Ale časy se změnily. Změnila se také scéna kolem amerických aut u nás. A určitě se změnil Stanleyho svět. Tedy, abych byl přesnější, vytvořil si svět vlastní. Viděl jsem, jak si s bratrem pořizovali první klasickou ameriku, příšerný a téměř nezachránitelný Plymouth Barracuda. A jak stavěli první hot rod, který měl být oficiálně Fordem ze třicátých let, ale z původního auta se na něj podařilo sehnat jen pár kousků.

Sledoval jsem, jak se Stanleyho dílna vyvíjela a děly se v ní stále zajímavější věc. Opravy starších amerik, renovace klasických kousků, úpravy. A objevovalo se čím dál víc hotrodů – Stanley byl jedním z prvních u nás, kteří se rozhodli, že takovou věc chtějí doopravdy postavit, jezdit s ní a možná i pro věc nadchnout ostatní. Představa, že u nás někdo opravdu vezme Ford z roku 1932 (nebo jiný vhodný základ na hotrod) a upraví ho tak, jak to dělávali mladíci v Kalifornii po druhé světové válce, tedy ve stylu, který se dnes nazývá “tradičním hotrodem”, působila dosti fantaskně. Ale kde je touha, najde se i cesta a tak se začala objevovat auta.

Co je to vlastně ten “tradiční hot rod”? Je to auto, upravené ve stylu, v jakém se auta upravovala v kolébce hot rodů – tedy v Americe (především v Kalifornii) na konci třicátých let a především po druhé světové válce, kdy se tisíce vojáků vrátily ze zámoří, často napumpovaní touhou po akci a vybavení technickými znalostmi a zkušenostmi. Někteří tahle auta zaměňují s dnes módními “rat rody”, tedy záměrně orezlými a ošuntělými, nedodělanými hot rody. Tímto srovnáním byste si ale mezi příznivci tradičních hot rodů neudělali zrovna dobré éntre  – tradiční hotroddeři totiž naopak pečlivě dbají na dodržování dobových postupů a použití výhradně těch technologií a dílů, které byly v tehdejší době dostupné, ať už originálních nebo moderních reprodukcí.

Přede dvěma roky otevřel dílnu zbrusu novou, za vydatné pomoci a podpory své manželky, o které tvrdí, že by bez ní nic z toho, co jsme u něj viděli, nevzniklo. Někdy v té době jsem také poprvé pochopil, že se Stanley už dostal do sfér nám obyčejným smrtelníkům nepochopitelných. Na výstavě Motocykl v Praze jsem ho potkal u dvou exponátů, které přivezl– upraveného “policejního” Dodge a krásného, ale nedostavěného hotrodu na bázi Fordu z roku 1934. Když jsem se zeptal, kde sehnal tak hezkou “čtyřiatřicítku”, dočkal jsem se poněkud zarážející odpovědi.

“Vyrobil”.

Pro člověka, žijícího v době robotizovaných továren a počítačově řízené výroby, je to něco, co musíte chvíli vstřebávat. Člověk snadno pochopí, že někdo dokáže v garáži poskládat auto ze stavebnice, jako jsou repliky Cobry nebo Lotusu Seven. Dokážete si představit, že někdo zrenovuje auto, dokonce i že ho masivně upraví. Ale vyrobit? Jakože, tady mám originální rám a pak nějaké tabule plechu, ze kterých se udělá karoserie? Cože?

Právě tahle, dříve tak běžná a dnes téměř vymizelá Stanleyho schopnost byla naší velkou motivací pro návštěvu dílny. Slýchával jsem, že poctivá ruční karosařina je už vymřelým řemeslem, že vyklepat kladívkem blatník z kusu plechu umí pár starých mistrů, kteří ale nemají žádné žáky a tudíž žádné nástupce. A najednou tu je člověk,  který říká, že si vyklepal z plechu Forda.

A taky že vyklepal. A nejen Forda. Na návštěvě v jeho království jsme takových od základu postavených nebo částečně znovuzrozených kousků viděli víc. Starý Buick kabriolet, renovovaný pro zákazníka. Když jsme se ptali, kolik se toho na karoserii opravovalo, ukázal Stanley někam ke kabině a řekl “asi tak tady odsaď celé znovu”. Opodál stála replika dobové formule na Indy. Jinde zase už dokončená Pragovka. A v koutku se krčil (nakolik se tedy taková věc může “krčit”) kabriolet Cadillac Eldorado ze sedmdesátých let, o kterém Stanley nepříliš nadšeně prohlásil, že to je “jen práce”.

Nemůžu se bohužel podrobně zaobírat vším, co u Stanleyho najdete – válí se tu staré vojenské motorky, před dílnou stojí modernější ameriky používané v každodenním provozu, uvnitř zase najdete vedle hotrodů i klasické veterány, jejichž renovace jsou hlavní náplní zdejší práce.

Nemůžu ale nezmínit šílené DeTomaso Pantera, které bylo v době naší návštěvy ve stádiu téměř dokončené renovace. Monstrum s mnohasetkoňovým motorem a zadními pneumatikami zvícími parního válce vzbuzovalo hrůzu i zavřené v garáži.

Ale především tu byl zlatý hřeb dne v podobě nádherného ‘32 Fordu “Highboy Roadster” (tak se v žargonu hotroderů říká roadsteru bez snížení podvozku, resp. zapuštění rámu do karoserie). Nemůžu tvrdit, že bych znal všechny hotrody na našem území, ale přesto se odvážím říct, že to je nejhezčí tradiční hot rod u nás – sice postavený z větší části od základu, ale s využitím originálních postupů a dílů, tak jak to má být.

Karoserie téhle “dvaatřicítky” sice není vyrobená na koleni, ale dovezená od jednoho z amerických výrobců plechových (jsou i laminátové) replik karoserií na dobové veterány a hot rody – Stanley se nedávno stal jeho oficiálním importérem do Čech a střední Evropy. A i všechno ostatní na autě je buďto původní (jako horko-těžko sháněné a draze zaplacené dobové laděné sání na osmiválec Flathead) nebo s největší péčí udělané tak, aby to od původního nikdo nepoznal.

Když takové auto obcházíte a posloucháte vyprávění o všech detailech a historky o shánění dílů, říkáte si, že je docela škoda, že pro řadu veteránistů to bude jen "upravené auto”, “tuning” nebo dokonce “bastl”, protože jediný správný je přeci původní stav z továrny. Přitom postavit skutečně dobový, tradiční hot rod dá nejspíš víc práce, víc pátrání a víc zjišťování, než jednoduše zrenovovat veterána, ať už je jakkoliv starý.

Nestačí se podívat, jak to bylo původně. Musíte chodit na fóra, objíždět srazy a dívat se na auta, číst moderní a zvláště dobové časopisy o úpravách – není náhodou, že Stanley na ebayi kupuje spousty starých čísel magazínů jako je Hot Rod. Bez nich by bylo zatraceně těžké postavit auto tak, jak jste ho mohli vidět v ulicích Los Angeles nebo na solných jezerech jižní Kalifornie někdy na konci 40. let. 

A závěr z naší návštěvy? Je jich vlastně hned několik. První je obligátní “jděte si za svými sny” – nejsem Paolo Coelho, abych vám tu vyprávěl, že se celý vesmír spojí, aby udělal co chcete. To určitě není pravda. Ale je možné vytvořit si vlastní svět. Druhý, že tradiční hot rody si zaslouží více pozornosti. Třetí, že řemeslo není mrtvé.

No a čtvrtý, že jsme tu určitě nebyli naposledy!

P.S.: Až po dopsání tohoto článku nám Stanley prozradil ještě větší novinu – nedávno se vrátil z pracovní cesty do USA, kde jednal o otevření pobočky Hot Rod Chavík přímo tam, v kolébce hotroddingu. Možná některá z našich příštích reportáží bude o tom, jak kluk ze Zlína staví hotrody v Americe, pro Američany…