BMW E34: Nesportovní BMW?

Stará BMW jsou petrolheady uctívána pro točivé řadové šestiválce, zadní náhon a vytříbené chování sportovních podvozků. Je tomu tak ve skutečnosti, nebo může být i staré BMW nesportovním vozem?

Zastavuju večer před domem, vypínám světla, zhasínám motor. Jsem unavený a už se těším na pohodlnou postel, protože mě bolí záda. Zamykám, a jak odcházím od auta, ještě se letmo ohlédnu přes rameno, jako to dělám vždycky. Oranžové světlo pouliční lampy lichotí jednoduchým, ale stále pěkným linkám karoserie. Ano, ty tvary mě asi nikdy nepřestanou bavit. Jak tam stojí, v mdlém světle lamp, se svými výraznými podběhy, chromovanými lištami oken zdůrazňujícími notoricky známé Hoffmeisterovo ‚S‘, klínovým pontonem karoserie a důstojnou, jednoduše tvarovanou zádí, vypadá E34 jako by sem přijela přímo z konce 80. let. Jako by nenesla těch pár vrásek a bublinek na svém dvacet pět let starém laku, jako by ji vyrobili včera a psal se rok 88 nebo 90. Jak odcházím, chladnoucí vůz jemně cinká a lupe do ticha ulice. Dobrou noc, ty mrcho.

E34 jsem si pořídil před rokem a půl, zkrátka jsem ji musel mít. Její tvary jsem obdivoval již od útlých dětských let, samolepku pětkového BMW jsem měl na dveřích své dětské tatrovky. To bylo mé osobní auto, tatrovka byla přece pracovní, na její korbě se vozilo různé haraburdí a odpad (včetně mě). Když se naskytla možnost v podobě zachovalého kusu bez shnilé karoserie a s požadovaným motorem (2.5 R6 M50B25), bylo rozhodnuto. Na místě bylo zjištěno, že vůz má, kromě volantu MOMO a hlavice řadičky z E90, velice zachovalý interiér, dalších několik bodů k dobru si předmět koupě získal po prohlídce karoserie. Nebouraná a neshnilá E34 s původním lakem? Ok, existují, ale nevidí se každý den. Jasně, měla dodělané zástěrky, malé křídlo na kufru a v interiéru ještě nějaké drobnosti, ale to jsem nepovažoval za podstatné. Jezdila celkem slušně, brzdy měly trochu zvlněné kotouče, domů mě však nakonec deštivým sobotním odpolednem vezl vysněný bavorák.

I když jsem si připadal děsně objektivně a nepřipouštěl si svou posedlost, koupil bych jí i kdybych viděl podlahou na zem

Došlo na vychytávání drobností, po čase se totiž ukázalo, že se ztrácí chladicí kapalina, naštěstí unikala přes topení, takže se nejednalo o nic neřešitelného. Nějaká drobná údržba, a jezdilo se. Když se ohlédnu zpět, vlastně jsem ji koupil docela punkově a bez velkého otálení, ačkoli jsem si tenkrát připadal děsně objektivně a nepřipouštěl jsem si, že bych si ji snad odvezl domů, i kdybych viděl podlahou na zem. Měl jsem asi docela štěstí, jakkoli bych byl šťastnější, kdybych nemusel řešit těch pár kutilských zásahů předchozího majitele.

Možná je to mou vrozenou nespokojeností, kvůli keré bych po čase s největší pravděpodobností začal nesnášet i zbrusu nové Ferrari, možná jsem si prostě měl vybrat jiné auto, ale E34 mě už nějak nebaví. Měl jsem snad jiná očekávání? Změnily se moje preference natolik, že potřebuju jiný vůz?

Jistě jste se s tím už také setkali. Každý správný samozvaný petrolhead vám bude do roztrhání těla tvrdit, že auta z přelomu 80. a 90. let jsou nejlepší. A co teprve BMW. To byla jejich zlatá éra, poslední pořádné bavoráky (byť můžete namítnout, že se tento titul pomalu přesouvá na E36, E46 a E39), poctivé atmosferické řadové šestky s mechanickým zvukem, točivé, prostě nejlepší motory na světě. A to řízení! Jak je přímé, komunikativní (do dneška nechápu, co si pod tím mám představit, to si se mnou má volant a převodka řízení povídat? (Přesně tak! Pozn. VojtaD), zkrátka opět na míle před konkurencí. A hlavně – zadokolky. Zadohnaný sedany, voe! Nejlepší! To už se dneska vůbec nedělá, zlatý starý bavoráky. Jedeš pro rohlíky do Lidlu, drift. Jedeš do práce, drift. Jedeš na vesnickou diskotéku oblbovat peroxidem odbarvený puberťačky, drift. Prostě žiješ stále dveřma napřed. A já k tomu dodám: „Ani hovno, vážení!“

Plný plyn nestačil a redakční Alfa za flašku zmizela v oblaku sazí

Tak zaprvé, motor. Atmosferická šestka, objem 2 500 ccm, elektronicky řízené vstřikování paliva, ve verzi M50B25 asi 190 koní. Kolik jich může mít ta moje teď… Sto čtyřicet? Ano, milujeme točivé atmosferické motory a ano, milujeme řadové šestky, protože proč? Protože mají hezký zvuk. To je tak zhruba všecko. Opět zde můžete namítnout, že je to nejvyváženější koncepce motoru, onen bájný, od přírody vyvážený motor. A dál? Ano, atmosférické plnění se projevuje zejména pozvolnou gradací výkonu a točivého momentu. Je pravda, že nad 2 000 otáček máte stále k dispozici aspoň 180 Nm točivého momentu, spolu s dlouhým zpřevodováním a ne zrovna muší vahou karoserie to má však za následek, že gradace je opravdu pozvolná. Velmi pozvolná. Když se dostanete nad 3 000, dá se už tak nějak zrychlovat, ale stále nemůžete čekat, že by se z vás stala štika provozu a dávali byste si dieselové kombíky k snídani. Možná v zatáčkách, na přímé silnici to bude hodně záležet na tom, jak si zařadíte.

Na vlastní kůži jsem si to vyzkoušel, když jsem se snažil pronásledovat Fernieho pilotujícího redakční naftovou Alfu. Na výjezdu z obce jsem sice zašlápl plyn do podlahy, ale auto téměř nezrychlovalo, zatímco redakční Alfa se vesele rozletěla do kopce a nás s Radkem zanechala v oblaku dýmu daleko za sebou. Vrchol točivého momentu je kolem 4 500, výkonu snad ještě o tisíc víc, takže víme, kde se máme pohybovat, abychom se trošku povozili. Ano, celý tenhle dlouhatánský výlet k omezovači je provázen zvonivým rykem toho provrtaného ingotu vepředu a nezní to vůbec špatně. Asi už jsem slyšel lepší zvuky, každopádně si tu a tam pro radost otevřu šíbr a poslouchám motor s výfukem, jak si hezky povídají. Zmínil jsem ingot. Ten motor váží přes 200 kg. Dokážete si představit, jak se takové závaží projevuje v zatáčkách.

Za druhé, řízení. To moc hanět nebudu, protože jediné, co mi na něm opravdu vadí, je jeho převod. Pokud milujete točení volantem, budete nadšeni, protože tady se natočíte fakt hodně. Takový převod měl snad naposledy Favorit. Na tomhle si fakt člověk z rukou udělá oblíbené vánoční pečivo, jak už kdysi zjistil Vavris. Na řízení se mi však líbí, jak je lehké. I s malým volantem MOMO nedosahují ovládací síly žádných nezvládnutelných hodnot, zkrátka s tím můžete nechat jezdit i ženy nebo ajťáky. Menší vůli ve volantu přičtěte stáří vozu, žít se s tím zatím dá a jsem příliš líný s tím něco dělat.

Co že to petrolheadi na BMW tak obdivují? Motor už máme, řízení taky, podvozek…ach ano, podvozek! Všechna správná BMW mají přece sportovní podvozek a vytříbené jízdní vlastnosti, že ano? Tak se opět vraťme nohama na zem, tohle totiž nikdy nebyla ostrá okresková zbraň. Řekl bych, že Mondeo Mk3 (Někteří ho označují za Mk2, takže prostě hranaté Mondeo – pozn. VojtaD) toho zvládne zhruba stejně. Rozdíl jedné třídy a deseti let a máme podobně schopné podvozky. Akorát Mondeo je pohodlnější. Mnohem pohodlnější. Jak to celé funguje? Blížíte se k zatáčce, nebrzdíte dost na to, abyste zatížili přední nápravu a ta vás lépe podržela při pokusu trefit apex, a najednou tu máme nedotáčivost.

Vybočení zádě jsem srovnal bezmyšlenkově a až později jsem si uvědomil, co se vlastně stalo

Spoustu nedotáčivosti. Koneckonců není se co divit, těžký motor se, i přes své umístění za nápravou, snaží přemluvit předek k auta s jeho krásnými ledvinkami a čtyřmi světlomety k výletu do lesa mezi stromy, patrně aby si do chladiče nasbíral houby. Motor má asi rád houbaření a vy se mu v tom snažíte bránit, jak vás učili všichni ti zkušenější jezdci. Ale v případě E34 bych – pokud jedete vyšší rychlosti – nedoporučoval razantně ubírat plyn, úplně postačí trošku zmírnit natočení volantu. Zkusíte to znovu, tentokrát lépe, před zatáčkou si hezky přibrzdíte a současně začínáte zatáčet. Najednou je to mnohem lepší, chvíli sice potrvá, než se váha přenese na přední vnější kolo, ale potom už se dá projíždět zatáčkou poměrně ucházejícím tempem. S tímto podvozkem asi nemůže jezdit rychle každý, já sám to nijak vyjímečně neumím, ale můžete se lecčemu přiučit. Třeba právě přenosům váhy.

Možná se ptáte, jak E34 driftuje. To přece stará BMW dělají. Na to nedokážu pořádně odpovědět. Asi dvakrát se mi za deště na špatných gumách podařilo v zatáčce neuváženě přidávat plyn až do té míry, že se zadek utrhnul. Většinou to bylo kolem 70, na čtyřku, takže nějakých 1 700 otáček ( To chce nižší kvalt a odvahu! Pozn. VojtaD). Následovalo velmi pozvolné a čitelné vybočení zádě, které jsem naštěstí srovnal takřka bezmyšlenkovitě, až potom jsem si uvědomil, co se vlastně stalo. Dlouhý rozvor v teorii znamená něco jako čitelné chování, pomalejší a nezáludný přechod do smyku. A něco na tom bude i v praxi. Samozřejmě na stejných pneumatikách jsem si občas neodpustil opustit křižovatku trošku laciným způsobem za vydatné pomoci samosvoru, ale opět jen na vodě. Aktuálně obouvám jakési eko pneu Goodyear, snad Efficient Grip, a ty na vodě drží velmi přesvědčivě. Jsem zvědavý na sníh, loni jsem auto s bílou nadílkou neseznámil, možná to vyjde letos. Pokud se podaří, můžete očekávat nějaký report na toto téma.

Ještě jsem nezmínil spolehlivost a náhradní díly. Původně jsem se trochu obával, že u starého BMW budu opravovat něco každý den a finančně mě to zruinuje. Omyl, limitujícím faktorem je moje lenost. Náhradní díly se dají sehnat v různých cenách a kvalitách, kupříkladu záklonové rameno přední nápravy, častý to viník chvění ve volantu v rychlostech nad 80, se dá sehnat v cenách od 800 do 2 000 korun, všechny díly podvozku dodává asi deset výrobců. Stejně tak brzdy. Mohl bych pokračovat, ale od toho máme na internetu jiné stránky. Auto obecně je poměrně spolehlivé. Například klimatizace stále funguje. Přístrojovka sice ukazuje trochu blbosti, hlavně otáčkoměr je malinko línější, ale mám druhou. Motor je potřeba šetrně zahřívat, nesnáší vytáčení za studena, stejně tak je dobré si hlídat stav a funkčnost chlazení, například viskospojku ventilátoru chladiče. Ušetříte si tak spoustu problémů s těsněním pod hlavou či hlavou samotnou.

Když se pokusím o shrnutí, vychází mi, že si nejsem vůbec jistý, jak to s E34 mám. Miluju její vzhled, baví mě zvuk šestiválce, nebaví mě spousta dalších věcí. Třeba to, že není pohodlná. Má příšerné přední sedačky. Nebaví mě reakce okolí. Ne v tom smyslu, že jezdím povozem dříve oblíbeným mezi pochybnými živly, ale protože musím neustále odpovídat na dotazy, jak že to jede. Vlastně nemusím, většinou si tazatel sám odpoví, že to teda musí jet, když je to šestiválec a navíc BMW. Těším se na zimu a čekám, zda se ukáže zábavnější stránka velkého líného BMW, které nikdy nebylo určeno k tomu, být sportovní.

P.S: Kdyby se mezi čtenáři našel nadšenec ochotný mi ukázat, jak moc se mýlím a takové dobré auto si nezasloužím, dejte vědět. Mám totiž kdesi vzadu v hlavě takové neodbytně svědění, které mi naznačuje, že budu potřebovat buď malý zábavný roadster nebo něco podobného.

Komentáře