Autíčkář se ptá: Co bude „erkem" dnešních teenagerů?

Kdybyste vzali mimozemšťana, který o fungování našeho světa neví vůbec nic, a ukázali mu základy ekonomie, asi by došel k logickému závěru: čím starší, vzácnější a historicky významnější věc je, tím bude dražší. Ale pak byste mu ukázali veteránskou inzerci a jemu by explodovala hlava.

Zjistil by totiž, že nádherně zrenovovaný předválečný vůz, mistrovské dílo strojírenství z doby, kdy se blatníky tvarovaly ručně na dřevěných kopytech, stojí méně než unavené BMW E36 M3, kterých v Mnichově sjížděly z linek tisíce. Že auto z padesátých let, které pamatuje poválečný optimismus, nabízí tehdy skutečně „kosmické technologie“ a navíc voní drahou kůží a dřevem, pořídíte za zlomek ceny Toyoty Corolly z osmdesátek.

Jak je to možné? Odpověď je jednoduchá: ceny veteránů se neřídí rozumem, ale věkem, kdy se vám začala zapalovat lýtka. Trh s historickými auty je totiž poháněn nostalgií. Stará auta nekupujeme ani tak proto, jak jezdí (protože ryze objektivně – většina z nich v moderním provozu jezdí hrozně), ale kvůli tomu, jak se u nich cítíme. 

A tak je nejdražším autem na trhu téměř vždy to, které se co nejvíce blíží souběhu dvou zásadních faktorů: Měla ho na plakátu v pokojíčku generace, která je právě teď na vrcholu svých ekonomických sil (cca mezi 40 a 55 lety), nebo v něm dotyčný jezdil jako malý kluk s tátou či dědou na zmrzlinu.

Předválečná auta a elegantní stroje z padesátých let dnes proto přicházejí o své publikum. Lidé, kteří k nim měli osobní vazbu, pro které to byly stroje jejich mládí, už pomalu odcházejí. Pro dnešního čtyřicátníka s volným milionem v kapse je Aero 30 sice „hezké a staré“, ale emočně mu neříká vůbec nic. Tento kupující chce raději BMW E30, Porsche 993 nebo Subaru Impreza WRX. Chce to, co viděl v devadesátkách v časopisech, případně ve videohrách, co pro něj tehdy představovalo absolutní vrchol luxusu a rychlosti, na který jako školák mohl jen zbožně koukat. Dnes ty peníze má a chce si svůj sen splnit. Bez ohledu na to, že vlastně nejde o striktně unikátní záležitost.

Krásným lokálním příkladem tohoto fenoménu je kult Škody 110 R. Ještě před pár lety se zdálo, že ceny legendárního československého kupé porostou do nebes. „Za chvíli to bude přes milion, uvidíte!“ ujišťovali se spekulanti a nadšenci v diskusích, zatímco v garážích oprašovali své kousky v často diskutabilním stavu. Jenže bublina splaskává. Proč? Protože jsme narazili na strop nostalgie.

Když si totiž odmyslíme auru výjimečnosti, kterou „erko“ mělo za minulého režimu – šlo o jediné sportovně střižené auto, které mohl běžný občan (pokud měl známé a štěstí) vůbec sehnat – a podíváme se na něj střízlivou optikou evropského kontextu, co nám zbyde? Zbyde nám průměrné, technicky nijak objevné auto s motorem vzadu, které ve srovnání s tehdejší západní konkurencí zaostávalo téměř ve všem. Generace, která byla ochotná zaplatit statisíce za vzpomínku na to, jaký poprask by takový vůz vyvolal na diskotéce v roce 1974, už má nakoupeno, nebo má jiné starosti. A mladší ročníky? Ty raději dají stejné peníze za zachovalou „třícu“ nebo Hondu CRX, protože tyhle stroje znají z dobových recenzí a filmů. „Erko“ se vrací tam, kam patří – k hodnotě reálné historické raritky, nikoli investičního svatého grálu.

A tak se dostávám k dnešní otázce. Co má nad postelí Generace Alfa?

Jelikož se cyklus růstu hodnoty veteránů a youngtimerů opakuje s železnou pravidelností, ptáme se: co bude nakupovat za nesmyslnou cenu dnešní „Generace Alfa“, tedy děti narozené po roce 2010? Nepůjde už pravděpodobně o auto z plakátu, (vlastně ani nevím, jestli ještě vychází nějaký tištěný časopis s plakáty na prostřední dvoustraně), ale spíše o vůz z plochy telefonu. I když… mění si ještě dneska někdo plochu v telefonu?

Co bude jejich „erko“? Nechce se mi věřit, že půjde o plejádu elektrických crossoverů. Možná se modlami stanou poslední divoké spalovací kousky. Auta jako Toyota GR Yaris, Hyundai i30 N, osmiválcové Mustangy nebo Challengery. Nebo to naopak bude první generace opravdu použitelných elektromobilů? Neue Klasse od BMW, možná nějaké ty Tesly, Rimac nebo Lucid?

S tím souvisí i druhá otázka. Co naopak zlevní nám, stárnoucím motoristům? Pokud dnes marně slintáte nad cenami analogových ikon přelomu tisíciletí – ať už jsou to zachovalá BMW M3 E30, Porsche 911 (993) nebo třeba Volvo 850R –, možná máme dobrou zprávu, pokud bude tedy trh kopírovat naučené vzorce. Stačí počkat zhruba dvacet třicet let. Až dnešní čtyřicátníci zestárnou a začnou své sbírky rozpouštět (nebo je jejich dědicové začnou hromadně vyprodávat, protože to pro ně bude jen hromada zastaralého železa), tyhle dnešní poněkud předražené legendy ztratí své publikum.

A tak si trochu optimisticky maluji, že až budeme s kolegy Markem, Frantou a Jeníkem sedět na zápraží v důchoďáku a nadávat na mraky, možná si konečně budeme moci koupit to vysněné auto z osmdesátek nebo devadesátek za hubičku. Sice už nám v něm asi nepůjde pořádně sešlápnout spojka a budeme do něj těžko nastupovat, ale ten pocit, ten nám nikdo nevezme. Protože o tom tenhle trochu nesmyslný koníček nakonec vždycky byl a bude.