Abarth 500 Ferrari Dealers Edition: Tato pětistovka má grády

Fiat 500 ve stále ještě prodávané první novodobé retro generaci je jedním z nejveselejších aut na trhu. Jeho roztomilý kukuč, malinkaté rozměry a správná dávka italského temperamentu z něj i po sedmnácti letech od představení dělají ideálního společníka pro člověka, který od jízdy vozidlem chce víc než jen přepravu z místa na místo.

Automobilka si je atraktivity svého již skoro plnoletého dítka velmi dobře vědoma a ráda ji podporuje různými speciálními edicemi. Vznikla třeba pohledná námořní Riva, vzpomínková Vintage 57, výrazná Colour Therapy, marnivá By Gucci nebo sladká Barbie. Víceméně neuplyne rok, aby si v něm zákazníci nemohli pořídit alespoň jednu unikátní limitku. 

Speciální edice, kterou se mi poštěstilo otestovat, je však výjimečná i mezi těmito příklady. Za prvé je to tím, že na rozdíl od naprosté většiny edicí nevychází ze standardního Fiatu, nýbrž z jeho ostré sportovní varianty Abarth, hlavně je to ale způsobeno faktem, že se jedná o limitku asi nejspeciálnější, jež původně ani vůbec neměla být na trhu. Dostal jsem do ruky klíčky od varianty Ferrari Dealers Edition (známé i jako Ferrari Dealer Edition, není to jednotné, ale v autě na liště stojí Dealers). 

Cože? Že se ta specialitka odkazující na maranellskou automobilku přece jmenovala 695 Tributo Ferrari? No tak to pozor. Počtem omezené série věnované této legendární značce byly ve skutečnosti dvě a Tributo je oproti Dealers Edition učiněná velkosérie. Zatímco ta vznikla v počtu rozdavačných tisíc šest set kusů, FDE spatřilo světlo světa pouhých dvě stě. Už začínáte chápat?

Ostatně rozdílů mezi Ferrari Dealers Edition a Tributo Ferrari je víc. Kromě množství vyrobených aut se liší i koly. Také se odlišují převodovkou, zatímco Tributo mělo robota, tady se nachází pětistupňový manuál. Tím nejpodstatnějším rozdílem však je, že oproti Tributu FDE dostalo plaketku s výrobním číslem v pořadí série, díky čemuž třeba víme, že testované auto je dvacáté vyrobené. A jak je známo, o plaketku jde vždycky až na prvním místě, zvlášť u Fiatu 500.

Speciální je i důvod vzniku řady FDE. Zatímco ostatní limitky, jak jsem už řekl, vznikly a vznikají pro prosté zvýšení žádostivosti klasické řady, kousky se štítkem Ferrari Dealers Edition byly původně určené výlučně nejvýznamějším evropským dealerům automobilky se vzpouzejícím se koněm ve znaku. 

Přesněji měly sloužit jako náhradní vozidla pro majitele aut značky Ferrari, již si u vybraného prodejce nechali své vozy servisovat. První auta z roku 2009, kdy probíhala výroba, tak dokonce i vážně skončila, protože na začátku měli dealeři povinnost si 500 FDE odebírat. Jenže těm už většinou dávno zazvonil umíráček, jelikož jejich život byl…řekněme…krušný.

Protože se ale po vyzkoušení této speciální specialitky ozvala spousta majitelů maranellských sporťáků, že se jim Abarth 500 FDE moc líbí a že by ho rádi domů, Fiat se rozhodl, že své plány přehodnotí a několik desítek kusů nakonec nabídl těm nejvybranějším z vybraných ke koupi. Díky tomu se objevily v garážích mezi takovými skvosty jako F430 nebo 599 GTB Fiorano, případně Enzo, a staly se ceněným sběratelským zbožím. 

No a jelikož Abarth i Ferrari mají spoustu fanoušků také v Česku, tak se nějaká FDE posléze začala objevovat i na našich silnicích. Respektive prý jsou tu dva kusy. A právě jeden z nich jsem měl tu čest otestovat. Pochází ze Švýcarska, má najeto necelých padesát tisíc kilometrů a kypí zdravím. Navíc skrývá jedno překvapení činící z něj ještě speciálnější zboží. Ale to vám prozradím později. Myslím však, že už je jasné, že tato pětistovka má grády.  

Je to ostatně vidět už na vzhledu. Zde si je mimochodem potřeba jednu věc ujasnit, Ferrari Dealers Edition je záležitost výlučně designová. K úpravě techniky (od výrobce) nedošlo, auto si ponechalo naladění na 160 koní, stejně jako standardní abarthí podvozek, převodovku i brzdy. Jde jen o plaketku a ozdoby.

Ale jaké to jsou ozdoby. Do očí udeří už samotná barva. Toto totiž není běžná červená, kterou lakují i na obyčejné pětistovky. Toto je pravá Rosso Corsa. Ano, ta červená od Ferrari. A přestože se to možná z fotek nezdá, je vážně jiná než normální červená. Je taková svítivější, ostřejší, výraznější. Však víte, minimálně aspoň jednou v životě jste ji určitě viděli. 

Aby toho nebylo málo, součástí edice Ferrari Dealers jsou i ikonické šedé pruhy Scuderia s přesně tím samým tvarem jako na F430. Výčet uzavírají speciální hliníková kola určená výlučně jen na tuto limitku, nikdy jindy se už na autě neukázala. Když se to spojí s tradičně výborným sportovním, avšak nepřeplácaným vzhledem Abarthu 500, návdavkem ještě v původním a za mě nejhezčím předfaceliftovaném provedení, je to skutečně radost pohledět.  

Podobně dobrá nálada panuje i uvnitř, kde se opět bavíme o dekoracích, které však moc dobře fungují. Také zde se opakuje Rosso Corsa, tentokrát na palubní desce. I když pečlivému oku neujde, že je nalakovaná na obyčejný plast, interiér i tak krásně oživuje a je stejně svítivá a výrazná jako venku, takže v mých očích je v pořádku. Je tu samozřejmě i již zmíněná plaketa s číslem kusu v sérii, umístěna dole pod řadící pákou. 

Prim vevnitř nicméně hrají závodní anatomické sedačky Sabelt. Mají skvělé boční vedení a přitom jsou ještě dost široké, aby se do nich vešel i můj pětaosmdesátikilový zadek (byť teda devadesátku už by asi nepojmuly), materiál použitý na jejich čalounění je sdílený s F430 a vypadají famózně. Trochu zvláštní je na nich jen to, že jsou ukotvené nějak výš než v oné ferrarce. :-D  

Dost zdržování a klábosení okolo, pojďme nastartovat. Červený klíček probudí k životu benzínovou přeplňovanou čtrnáctistovku, již dalo zjevně obrovskou práci nacpat do miniaturního motorového prostoru. Je obohacená o výfuk s názvem Monza Exhaust System, který má za úkol dodávat jednotce zvuk, jak jinak, Ferrari. 

Přiznám se, že tím si úplně jistý nejsem, přece jen na něj fiátku chybí pár koníků i válečků. Jenže to nevadí, poněvadž zvuk čtyřválce je krásně hutný a braplavý, aniž by byl příliš intenzivní. Nejlepší je samozřejmě ve vyšších otáčkách, kde velmi pěkně a jadrně ryje, ani dole se ale nemá za co stydět. Hlavně je z něj však cítit, že je speciálně laděný a nemá jen vyluzovat hluk, čímž trpí některé jiné abarthy, co na ulici občas potkávám.  

A teď už konečně přichází řada na slíbené překvapení. Víte, majiteli konkrétního kousku přišlo docela škoda, že auto jako Ferrari vypadá, nýbrž jezdí pořád jen jako Abarth. Ne snad, že by ten jezdil špatně, jak si nedávno ověřil kolega Marek. Přesto nanznal, že zrovna tady by to chtělo něco víc. Tak se rozhodl, že si troufne porušit pravidla správného automobilového investora a 500 FDE si upraví k obrazu svému.

Povolal odborníky, jež jeho pětistovce dodali větší turbo z dílen firmy Garrett, účinnější mezichladič a další drobné úpravy, čímž dosáhli milého výkonu 250 koní, naměřeného na brzdě. Nejvyšší točivý moment se poté ustálil na hodnotě okolo 300 Nm. A protože na takový výkon už původní auto stavěné není, tak došlo i na instalaci závodní spojky, větších čtyřpístkových brzd a hlavně samosvorného diferenciálu. Už chápete ty grády?

Pokud stále ne, tak já vám je popíšu. To auto zrychluje jak vystřelené z praku, bez nadsázky. Potřebuje tedy aspoň tři a půl tisíce otáček, aby turbo mělo dostatečný tlak, ale pak letí opravdu neuvěřitelně, až se to na takovou nákupní tašku nehodí. Dynamikou je téměř na úrovní Toyoty Supra, kterou jsem testoval loni. A ta má třílitrový řadový šestiválec s přeplňováním.

Je pravda, že efektivně zrychlovat vůz umí až na dvojku, jelikož na jedničku se spíš jen míní zbláznit stabilizace, jak se snaží uklidnit po návalu newtonmetrů bezmocně se protáčející přední kolečka, pirellkám PZero navzdory. Ale to patří ke správné italské srandě. Je k popukání odjíždět ze semaforu s kvílením pneumatik a pak za nejbližší cedulí označující konec města udělat všem ostatním účastníkům provozu pápá. 

Díky samosvoru je navíc úplně jedno, jestli auto zrovna jede rovně nebo zatáčí. Po zaražení pedálu plynu do podlahy vyrazí přesně tím směrem, kterým je natočený volant a něco jako torque steer ve svém slovníku vůbec nemá. Klobouk dolů před lidmi, kteří toto ladili, je to fakt paráda.

Ani původní inženýři v Turíně mě však nezklamali. Řízení vůbec nepůsobí jako Fiat, tedy mdle a přeposilovaně. Naopak, je tuhé a krásně přímé. I nějakou zpětnou vazbu ze silnice zprostředkovat umí. Jen by se mohlo kombinovat s větším maximálním rejdem kol. Na to, jak maličké autíčko pětistovka je, svým otáčením zabere docela dost místa. 

Řazení pětistupňového manuálu je sice pocitově nevyčnívající a na rozdíl od řízení v něm původ z Fiatu kapku cítit je, avšak má skrytou hračku v podobě nádherné a přesně do ruky padnoucí kovové hlavice páky, také převzaté z F430. To se člověk hned cítí úplně jinak. 

Závodní spojka je pak přímo nádherná. Zabírá hezky dole, je tak akorát tuhá a umí nárůst síly v rámci prokluzu přenášet plynule, nefunguje jen v režimu on/off, jak bývalo zvykem u spousty tehdejších aut. Určitě stála strašně moc peněz, ale každá koruna z této částky byla investována velmi dobře.  

Pokud se ptáte, jak úpravy zvládá sériový Abarth podvozek, tak vězte, že vlastně přibližně stejně jako u normálního modelu. Díky muší váze auta, kolům v rozích karoserie a nekonečně tvrdému odpružení se chová podobně jako motokára a zatáčí bez sklonů k brzké nedotáčivosti. Na dírách nebo při intenzivním brždění se však projeví jednoduchá zadní náprava, která se nadnese, začne pocitově plavat a umí až ztrácet přilnavost. 

Jenže tohoto faktu se dá využít i pozitivně. Stačí, když se řidič naučí chování nápravy správně předvídat a pak si s ní může nádherně hrát. Já se musím přiznat, že tak daleko jsem se nedostal, protože jsem Abartha neměl na tak dlouho a nechtěl jsem ho rozbít, ale věřím, že řidič se zkušenostmi získanými stovkami a tisíci kilometrů za volantem pětikila se štírem v logu si bude umět vykouzlit bezbřehou zábavu. 

Bezbřehá zábava je ostatně i auto celé. Už samotný Fiat 500 je záležitostí na hraní, Abarth 500 je záležitostí na hraní na druhou, Abarth 500 Ferrari Dealers Edition je se svými barvičkami a rychlopruhy na hraní asi tak na čtvrtou a tento konkrétní, citlivě upravený Abarth 500 Ferrari Dealers Edition je záležitostí na hraní minimálně na desátou. Boží věc, strašně jsem si ji užil! 

Verdikt

Abarth 500 Ferrari Dealers Edition je asi nejzajímavější ze speciálních edic Fiatu 500. Od původní role náhradního vozu dealerů Ferrari přes sbírkový význam pro důležité zákazníky maranellské značky až po svůj čistě zábavný design s červenou Rosso Corsa a pruhy Scuderia je i mezi limitkami unikátní. A tento konkrétní kousek vyladěný na 250k a obohacený o samosvor a další pěkné součástky je přímo vrcholem abarthí pětistovkové zábavy. Má vážně grády!

Moc děkuji majiteli za půjčení, skvěle jsem se svezl!

Za krásné fotky děkuji Tomáši Strachovi! Jeho tvorbu najdete na instagramovém profilu @_mr.fear44_ 

Technická data

2009 Abarth 500 Ferrari Dealers Edition

Motor: přeplňovaný zážehový čtyřválec 1368 cm3
Výkon: 118 kW (160 k) při 5500 ot/min
Točivý moment: 230 Nm při 3000 ot/min
Výkon konkrétního kusu: 186 kW (250 k)
Točivý moment: přibližně 300 Nm 
Převodovka: pětistupňová manuální
Provozní hmotnost: 1120 kg 
Maximální rychlost: 210 km/h
0-100 km/h: 7,4 s 
0-100 km/h konkrétního kusu: přibližně 5,5 s
Kombinovaná spotřeba psaná výrobcem: 6 l/100 km
Spotřeba majitele: Toliko radosti, že se nepočítá

Zdroj historických reálií: Appreciating Classics