Tazio Nuvolari - příběh o legendě a prvním mistru smyků

Začínat článek o Tazio Nuvolarim s podtitulem první drifter na světě?

Možná trošku kontroverzní, fakticky nepřesné, ale byl to právě Nuvolari, kdo dokázal využít výhody řízeného smyku, vymyslel a dovedl techniku „four-wheel slide“, řízeného smyku všech čtyř kol, snad k dokonalosti, byť tato technika byla dále pilována a inovována následovníky, samotnými mistry volantu jako byli Fangio a Moss, kteří ji nadále rozvíjeli.

Myslím, že běžný autíčkář při slově drifter asi mírně pozdvihne obočí, při představě, že se snad jedná o někoho, kdo se pod dojmem skvělého jízdního mistrovství, snaží projet kruhový objezd smykem.

Ale tehdy byla jiná doba. Jezdci se snažili nalézt ideální způsob průjezdu zatáčkami. Technika jízdy se vyvíjela od trhaných smyků, přes „powerslide“, až po obtížný řízený smyk všech kol.

K vývoji jezdeckého stylu tak přispěl Nuvolari nejvíce ze všech jezdců tohoto období.

Jezdci tehdejší doby se smykům všech čtyř kol vyhýbali, smyk všech kol byl brán do té doby jako kritická situace a závodníci se mu snažili vyhnout. Nuvolari z něj však udělal svou nejsilnější a nejúčinnější zbraň.

Předpokládá se, že právě chybějící fyzické parametry Nuvolariho, jako je výška pouhých 160 cm a chybějící svalová síla, která byla extrémně nutná pro zvládaní tehdejších závodních vozů, donutila Nuvolariho přemýšlet a vymyslet nový jízdní styl.

O Nuvolarim toho už bylo určitě napsáno hodně, spíše bych se chtěl v tomto článku více zabývat perličkami a legendami, které toho skvělého závodníka obklopují, než vyloženě jen statistickými daty z jeho kariéry.

Spolu s Caracciolou, Chironem a Varzim a i dalšími jmény, patří k nejlepším jezdcům éry před druhou světovou válkou. Každý z jmenovaných pilotů byl jiný a jedinečný. Rudolf Caracciola, chladnokrevný bojovník a stratég, Louis Chiron, distingovaný technik a taktik, s čistým jízdním stylem, který předběhl dobu, Achille Varzi, chladný a bezchybný introvert, Tazio Nuvolari, emotivní divoch, démon za volantem.

Ačkoliv Achille Varzi se často, snad neprávem, neřadí mezi největší hvězdy daného období, jeho a Nuvolariho osudy se mnohokrát prolnuly, od přátelství, přes vzájemný respekt týmových kolegů, až po velkou rivalitu. V závodech, o kterých se vypráví legendy, se stává Varzi spolu s Nuvolarim hlavní postavou.

Achille Varzi s jeho turbulentním životem, od předválečné závodní hvězdy, po narkomana závislého na morfiu, trávícího roky po léčebnách, přes jeho návrat do závodů. Cesta od bezchybného pilota, až možná po první větší, u něj nevídanou, jezdeckou chybu, končící jeho smrtí v náručí Louise Chirona, při tréninku na deštěm zmáčené trati, na GP Švýcarska 1948.

Tazio Giorgio Nuvolari se narodil 16. listopadu 1892 v městečku Castel d´Ario u Mantovy do rodiny spjaté s motorsportem. Jeho otec závodil na motocyklech, stejně jako strýc Giuseppe, který byl několikanásobným italským národním šampiónem.

Zpočátku se věnoval závodění na motocyklech, ve svých 27 letech, debutoval v roce 1920 na okruhu v Cremoně. V roce 1925 se Nuvolari stal mistrem Evropy v třídě 350 ccm. Na jednostopých strojích závodil v letech 1920-1929, přičemž od roku 1921 se věnuje zároveň automobilových závodům.

V roce 1925 je pozván stájí Scuderia Ferrari na testování vozu Alfa Romeo P2, stáj tehdy hledala náhradu za tragicky zesnulého Antonia Ascariho. Vozu se při testování zadřela převodovka a Nuvolari vyletěl skrz ostnatý drát do pole. Místo v týmu Alfy nezískal, několik zlomenin však ano.

V pozdějších letech jezdí, jakožto soukromník, se slabým vozem Bugatti Tipo 35 a i přes značný technický handicap, začínají přicházet první větší vítězství.

Tým tvořil společně s Achillem Varzim, kterého však začal záhy porážet. Achille Varzi, syn bohatého obchodníka, si brzy mohl dovolit lepší techniku a přešel na Alfu P2.

Rok 1930 představuje pro Nuvolariho zlom, vyhrává svou první Mille Miglia a RAC Tourist Trophy a začíná přidávat úspěchy na závodech, které se staly legendárními.

Nuvolari byl také mužem mnoha přezdívek, dle místa narození mu říkali Létající Mantovan, dále také Velký malý muž, Ďáblův syn, Maestro.

Nuvolari tradičně závodil v modrých kalhotách a žlutém svetru, na kterém měl vyšity iniciály TN a později nosil také brož s želvou, kterou mu daroval italský básník Gabriele d'Annunzio. Je vtipnou ironií, že si takový řidič vybral želvu jako svého maskota.

Legendy o jeho významných závodech.

Mille Miglia 1930

V roce 1930 startuje s vozem Alfa Romeo 6C 1750 GS Zagato v závodech Mille Miglia. Během závodů se drží na „druhém místě“ za týmovým kolegou Varzim.

Jelikož se však v Mille Miglia startovalo s časovým rozestupy, z pohledu časomíry Nuvolari vedl, ale i tak se svého stájového kolegu Varziho rozhodl předjet.

Věděl, že nebude vůbec snadné Varziho normálním způsobem předjet. Varziho vždy jako závodníka respektoval a vysoce si jej cenil. Použil proto triku. Protože byla noc, stačilo k tomu jen vypnout světla. Varzi si skutečně myslel, že daleko za ním není další vůz, ve zpětném zrcátku nic neviděl a zvuk motoru Nuvolariho Alfy nemohl slyšet. Nuvolari se za naprosté tmy pohyboval desítky kilometrů po úzkých italských silničkách, v rychlostech kolem 150 km za hodinu, řídil se jen koncovými světly Varziho vozu. Ten by si ani nejdivočejším snu nedokázal představit, že by se o něco takového někdo pokusil.

Když se Nuvolari dostatečně přiblížil, náhle rozsvítil světla. Takové překvapení muselo vyděsit i člověka pevných nervů, jakým byl Achille Varzi. Než se vzpamatoval z šoku, Nuvolari už byl před ním. A do cíle v Brescii vjíždí jako první, s rychlostním průměrem přes 100 km/h.

Targa Florio 1932

V roce 1932 se Nuvolari, s vozem Alfa Romeo 8C 2300 Monza, stává vítězem Targa Florio.

Dle tehdejších předpisů v těchto závodech, musel být přítomen ve voze i mechanik/navigátor, jelikož závody trvaly mezi pěti a deseti hodinami.

Jezdit s Nuvolarim jako mechanik však byla nesporně zkouška nervů.

Před startem závodu Nuvolari požádá Enza Ferrariho o přidělení, co možná nejmenšího a nejlehčího mechanika, který se však nakonec místo navigace věnuje úplně jiné činnosti. Leží na podlaze Nuvolariho Alfy.

Mechanik Mambelli, jenž s Nuvolarim závod absolvoval pak vypráví: „Nuvolari mi před startem řekl, abych se vždycky, když vykřikne schoulil na podlahu a schoval se pod přístrojovou desku. Výkřik měl být znamením, že jsme vjeli do zatáčky příliš rychle a je tak potřeba snížit těžiště vozu, aby se nepřevrátil. Byl jsem na podlaze pořád. Nuvolari začal křičet v první zatáčce a přestal až v poslední.“

Tourist Trophy 1933

V roce 1933 byl Nuvolari pozván do Anglie, aby se zúčastnil závodů Tourist Trophy s vozem MG K3 Magnette s kompresorem přeplňovaným motorem, objemu 1,1 litru, s výkonem 120 koní.

V týmu MG se nebyl schopen s nikým pořádně domluvit, anglicky uměl pouze pár slov a z personálu MG zase nikdo neuměl italsky. Mechanik Alec Hounslow (pozdější vedoucí vývojového oddělení MG), se mu snažil posunky vysvětlit, že vůz má preselektivní převodovku. Nuvolari si jeho výklad vyložil tak, že vůz je vybaven automatickou převodovkou, že tedy nemusí vůbec řadit a převody tam budou skákat samy.

Po krátké projížďce byl Hounslow nucen přesednout za volant a Nuvolarimu vše názorně ukázat. Nuvolari ihned pochopil a radoval se jako malé dítě, co dostalo novou hračku. Hounslow vyprávěl: „Jakmile Nuvolari pochopil, jakým způsobem využít předvoleného převodu, využíval této výhody způsobem, jaký jsem neviděl nikdy předtím ani potom.“

Nuvolariho chování během pozdějšího závodu působilo na Hounslowa dojem teatrálnosti, ale byl to jen spontánní projev Nuvolariho temperamentu. Nuvolari k Hounslowovi mluvil, ačkoliv veděl, že mu nemůže rozumět a každé předjetí slavil divokou gestikulací se zdviženým palcem. V závěru závodu svedl tvrdý souboj s H. C. Hamiltonem, rovněž jedoucím na voze MG a závod vyhrál. Zvítězil s průměrem přes 125 km/h.

Velká cena Tripolis 1933

Historka o závodě v Tripolis se dnešním pohledem historiků stává trošku mýtem, ale pro mě je tento mýtus moc hezký. Asi už nikdo nezjistí, jak to tehdy přesně bylo.

Ačkoliv jsem četl několik verzí tohoto příběhu, které se v detailech mírně liší, pro mě vítězí možná až příliš romantizující verze z jedné staré knihy, na kterou jsem náhodou natrefil v antikvariátu.

Aby se publicita Velké ceny Tripolisu zvýšila, byla vypsána národní loterie. Losy se prodávaly za 12 lir s velkou reklamou po celé Itálii. Výsledkem byl skandál, jenž do té doby neměl obdoby.

Tři dny před začátkem závodu bylo taženo 30 losů a každý z nich byl označen jménem jednoho jezdce. Majitel losu se jménem vítěze závodu měl vyhrát sedm a půl milionu lir (v té době zhruba 80 tisíc britských liber, což byla v té době obrovská částka. Přepočteno na dnešní dobu, jedná se něco přes pět a půl milionu liber).

Enrico Rivio, obchodník se dřevem z Pisy, majitel losu se jménem Varzi, volal večer do hotelu Varzimu a snažil se jej přesvědčit, aby vyhrál. Varzi ironicky poznamenal, že cena za vítězství je jen směšný zlomek oněch sedmi a půl milionu. Obchodník z Pisy s ním souhlasil. „Toho jsem si plně vědom,“ řekl Varzimu do telefonu, „právě proto vám volám. Když uděláte, co vám řeknu, je polovina výhry vaše.“ Pak mu podrobně vysvětlil plán, vystavil notářsky ověřenou smlouvu, v níž se zavázal splnit svůj slib. Varzi se zmítal v mučivých úvahách, ale pak se rozhodl. Zatelefonoval Nuvolarimu.

Když byl závod odstartován, dostaly se do čela vozy Alfa Romeo, za vedení Nuvolariho, následovaného Borzacchinim. Varzi byl někde uprostřed jezdeckého pole a nezdálo se, že by někam pospíchal. V sedmém kole odpadl pro technickou závadu Guiseppe Campari. V podobných situacích tento temperamentní ital, závodník a operní pěvec, obvykle zuřil. Tentokrát si však spokojeně popíjel na baru Chianti.

Ke konci závodu se zdálo, že vyhraje Nuvolari. Borzacchini znatelně zvolnil a stále se ohlížel po Varzim. Nešťastný Varzi se zatím snažil ze všech sil udržet v chodu vynechávající motor.

V posledním kole Nuvolari několik set metrů před cílem zpomalil a zastavil. Vyskočil z vozu a s tragickými gesty, která by nezahanbila žádného herce, „zjistil“, že mu došel benzín. Mechanici z depa se k němu hned rozběhli s kanystry.

Mezitím projíždí poslední zatáčkou Varzi. Nuvolari se po dotankování rozjíždí.

A tak Varzi zvítězil a Nuvolari byl druhý. Obchodník z Pisy vyhrál a dodržel své slovo.

Ale na druhý den představitelé AIACR (Association Internationale des Automobiles – Clubs Reconnus – předchůdce mezinárodní automobilové federace – FIA), obvinili Varziho, Nuvolariho a Borzacchiniho z podvodu a v podezření byli i Campari a Louis Chiron.

Komise navrhla diskvalifikaci všech těchto jezdců a odebrání závodní licence. Ale než byla diskvalifikace odhlasována, položil někdo řečnickou otázku, jak budou závody vypadat, když z nich bude vyloučeno pět nejlepších evropských jezdců. Závodníci pak dostali pouze napomenutí a výstrahu.

V dalších letech už probíhala loterie jinak, losy byly taženy v době, kdy jezdci už stáli na startu.

Velká cena Avus 1934

Při Velké ceně v Alessandrii, Nuvolari v dešti těžce havaroval, když se vyhýbal stojícímu vozu jiného závodníka. Se svým Maserati 8CM naráží do stromu.Výsledkem je zlomenina nohy. Po čtyřech, pro Nuvolariho, nekonečných týdnech v nemocnici, to už Tazio nevydržel a přes výslovný zákaz lékařů se objevil na okruhu Avus s nohou v sádře.

Protože měl nohu v sádře nepohyblivou, nechal si u vozu Maserati upravit pedály tak, aby mohl všechny tři ovládat jednou nohou. Přes prosby své ženy, přátel a lékaře se o berlích dobelhal na start, kde ho mechanici museli posadit do vozu.

Ve fantasticky rychlém závodě, v němž zpočátku dominovaly vozy Auto Union a pak Alfa Romeo, se Nuvolari umístil pátý. Přesto bojoval tak, jak to uměl jen on. Lord Howe, který rovněž na Maserati skončil před ním na čtvrtém místě, byl hluboce pohnut, když pak mluvil o Nuvolariho jízdě: „Neposlouchejme ty, kteří říkají, že to bylo bláznovství. Byla to ukázka největší odvahy a statečnosti, jakou jsme kdy viděli.“

Velká cena Německa, Nürburgring 1935

Průběh Velké ceny Německa se řadí mezi největší senzace v automobilového sportu. Proti favoritům s pěti vozy Mercedes a čtyřem vozům Auto Union se pustil do boje Tazio Nuvolari se starší, slabou Alfa Romeo P3 Tipo B, s kompresorovým osmiválcem o objemu 3,2 litru, s horšími jízdními vlastnostmi, slabšími brzdami a s výkonovým handicapem 110 koní vůči Auto Unionům B (kompresorový pětilitrový V16) a Mercedesům W25B (čtyřlitrový řadový osmiválec s kompresorem), oba s výkonem kolem 375 koňských sil. Některé prameny však hovoří o mírně odlišných výkonech, například se zmiňují o hodnotě až 445 koní v případě Mercedesu.

Jisté však je, že Alfa byla vůči německé konkurenci výrazně handicapována. Ale za volantem seděl Tazio…

Nuvolarimu, ač startuje z výhodného druhého místa (pořadí pro start bylo dáno losem), se start příliš nepodařil a propadá se na třetí pozici. Vedení závodu se ujímá Rudolf Carraciola a začíná si budovat náskok.

Ve druhém kole se Nuvolari začíná propadat pořadím, byl předstižen Rosemeyerem a Fagiolim, klesá na páté místo, ve čtvrtém kole je šestý.

V prvním kole navíc odpadá jeho týmový kolega Antonio Brivio, v pátém kole pak Louis Chiron a Nuvolari tak zůstává posledním jezdcem stáje Scuderia Ferrari v závodě.

Na závodní trať v Nürburgringu však dopadají kapky deště a to je doslova voda na mlýn pro Nuvolariho a jeho mistrovství. Déšť navíc srovnává rozdíly mezi vozy.

Využívá jak zastávek v boxech, předjíždí jeden německý vůz za druhým, předjíždí Rosemayera, von Brauchtische, Fagioliho, v desátém kole předstihne Carraciolu a dostává se tak do čela závodu.

Je to neuvěřitelné. Přes čtvrt milionu diváků nevěří svým očím.

Pak ale musí do depa natankovat. Italští mechanici však poškodili čerpadlo a palivo se musí nalévat ručně.

Nuvolari zastávkou ztrácí mnoho času, něco přes dvě minuty, klesá až na šesté místo. Za krátkou chvíli se mu však podařilo propracovat na druhé místo, když jezdce jako Stuck, Fagioli předjede, jako by byli nováčci a neustále snižuje náskok na vedoucího Manfreda von Brauchtische na voze Mercedes-Benz.

V posledním kole ztrácí Nuvolari 35 sekund. Vypadá, že je nemožné takovou ztrátu dohnat. Na Nuvolariho se však usmálo štěstí.

Von Brauchtisch při vědomí toho, že Nuvolari neustále snižuje jeho náskok, jede nesmírně agresivně a velmi si poničil pneumatiky. V posledním, 22. kole tak von Brauchitschovi praská zadní pneumatika a Nuvolari si dojíždí pro vítězství. S rychlostním průměrem přes 120 km/h.

Bylo to snad jeho nejtěžší a největší vítězství kariéry.

Coppa Ciano 1936

Do závodu nastupuje Nuvolari s novou dvanáctiválcovou, čtyřlitrovou Alfa Romeo 12C 36, o výkonu 370 koňských sil.

Hned v prvním kole však zůstal bezmocně stát s rozbitým diferenciálem. Jako zběsilý běžel do depa a dal si zastavit první týmovou Alfu, která přijela. Byl to starší typ, Alfa Romeo 8C 35 s osmiválcem o výkonu 330 koní, řízený Carlem Pintacudou. Vedoucí týmu se marně snažil Nuvolariho přesvědčit, aby si počkal na Antonia Brivia nebo Dreyfuse, kteří jeli na nových dvanáctiválcích. Nuvolari však jen křičel: „Presto! Presto!“ Skočil do vozu, poděkoval Pintacudovi a vyrazil.

Předjížděl jeden vůz za druhým, včetně obou rychlejších vozů Alfa Romeo, vůz nepředstavitelně drtil, dojel Auto Uniony i Mercedesy a jeho žlutý trikot deptal při pohledu do zrcátek jezdce německých stájí, tak mocně, že dělali chyby, havarovali. „Podíval jsem se do zrcátka a spatřil kanárkově žlutou kombinézu. Nuvolari! Madonna mia!“ vzpomínal Varzi.

Několikrát překonal traťový rekord. Nakonec před Nuvolarim zbyl už jen Hans Stuck. Ale ani ten neodolal. Nuvolari jej doslova uštval.

Mille Miglia 1947

Během závodů v Mille Miglia, v roce 1947 se slabou Cisitalií 202 Spyder MM o objemu motoru 1,1 litru, dávajícím kolem 60 koní, diktoval tempo závodu, i když jeho protivníci řídili i vozy s několikanásobně výkonnými motory.

O vítězství jej nakonec připravil problém s vozem, 250 km před cílem se mu dostala do rozdělovače voda. Nepolevil v úsilí a nakonec v závodě, trvajícím přes šestnáct hodin, dojel druhý se ztrátou čtvrt hodiny na prvního. Z vozu jej ale v cíli museli vynést, tak byl oslaben. Vítěz závodu, Clemente Biondetti, s osmiválcovou Alfou Romeo 8C 2900B TB, kompresory přeplňovanou, o objemu 2,9 l, k tomuto vítězství pak prohlásil: „Nezvítězil jsem, pouze jsem dojel jako první. Pravým vítězem je Nuvolari, největší závodník světa.“

Mille Miglia 1948

Na Mille Miglia, v roce 1948, vybojoval Nuvolari svůj poslední velký závodní triumf. Ačkoliv neviděl cíl, jeho heroický výkon vstoupil do historie. Vůz Cisitalia, který pro něj byl připraven, se několik dní před závodem rozbil.

Vše už vypadalo beznadějně, ale pak nabídl Nuvolarimu jeho přítel Enzo Ferrari, vůz Ferrari 166 Spyder Corsa. Nuvolari vyrazil na trať, jako za mlada, jako by mu ani nebylo už 56 let. V Pescaře již vedl, v Římě vedl s náskokem 12 minut, v Livornu o minut 20 a ve Florencii o půl hodiny. Malé Ferrari ale jeho tempu nestačilo a začalo se rozpadat.

Nejprve upadl blatník, pak kapota, následně tempo závodu nezvládla sedačka a zlomila se, Tazio zastavil a od stánkaře u cesty si půjčil pytel pomerančů, na nichž seděl.

V Modeně Enzo Ferrari prosil Nuvolariho, aby závod vzdal, viděl, že vůz se doslova rozpadá na kusy. Říkal Nuvolarimu, že zrovna on nemusí nikomu nic dokazovat, ten jen odpověděl zamítavým gestem a pod plným plynem zmizel. V Reggio Emilia začaly vozu stávkovat brzdy a dílo zkázy dokonal ulomený nosník listového pera. Nuvolari ovšem odstoupil ve velkém stylu, poprosil kněze ve Villa Ospizio, zda by si mohl odpočinout v chladu kostela a mechanika poslal telefonovat se vzkazem, že odstupuje a ať mu ke kostelu přistaví vůz, že pojede domů.

Poslední závod a rozloučení

Nuvolariho labutí písní se stává závod do vrchu Palermo-Montepellegrino, v roce 1950, kde s Cisitalií Abarth 204 zvítězil ve své třídě a celkově byl pátý.

Poslední Nuvolariho roky byly smutné, přežil oba dva své syny, kteří se nedožili ani dvaceti let, on sám byl částečně ochrnutý po mozkové příhodě.

Tazio Nuvolari, vítěz 150 závodů celkově – včetně 24 Velkých cen, 5 závodů Coppa Ciano, konaných v Itálii, autor dvou vítězství v Mille Miglia, Targa Florio, RAC Tourist Trophy, vítěz 24 hodin Le Mans a mistr Evropy GP, pak umírá 11. srpna 1953 na druhou mozkovou mrtvici. Jeho posledním přáním bylo být pohřben v jeho závodním overalu s helmou, žlutým svetrem a modrými kalhotami. Jeho pohřbu se zúčastnilo více než 50 tisíc lidí, podvozek závodního vozu s jeho rakví tlačili závodníci Alberto Ascari, Luigi Villoresi a Juan Manuel Fangio.

Nuvolariho závodní život charakterizuje především nesmírná touha po vítězství, nikdy se nevzdávat a i zdravotní problémy, přes které se nedokázal vzdát závodění. Bylo smutnou ironií osudu, že Nuvolari, milovník závodění trpěl alergií na výfukové plyny, astmatem a musel pak závodit s plynovou maskou. Těžce dýchal, trpěl chrlením krve, několikrát se zhroutil. Nuvolari se však nikdy nevzdal, dle jeho hesla: „zvítězit nebo padnout.“

Achille Varzi o něm prohlásil: „Dejte Nulovarimu zatáčku, on ji projede vždy o něco rychleji než kdokoli jiný. Můj největší oponent, nejlepší jezdec všech dob. Není to jen mistr řízení, je to umělec. Mistrovství se lze naučit, umění ne“.

Enzo Ferrari řekl: „Byl to největší jezdec. Jezdec velkého stylu s nejstatečnějším srdcem. Bojovník, který se ze závodu nikdy nevrátil pokořen“.

Ferdinand Porsche: „Nuvolari je největší jezdec minulosti, přítomnosti a budoucnosti“.

Přiznám se, že jsem se během psaní blogu mnohokrát zamyslel nad tím, jaké asi muselo být řídit vozy z třicátých let minulého století o výkonech i přes 500 koní, abych pak vlastně zjistil, že si to vůbec neumím představit.

PS: Bohužel jsem nikde nenašel soudobé video „four wheel driftu“, aspoň pro přibližnou ilustraci, tak přikládám video Gerharda Bergera z kvalifikace na GP Monaka 1995, kde v zhruba v časech 0:27 a více pak v 1:53, lze hezky vidět, jak formule všemi koly klouže.