Život se Sierrou #1 - dojel jsem na Sierra sraz?

Jaká ironie. Když jsem avizoval, že další díl Sierra blogu bude do týdne. Haha. Rok a tři měsíce a já jsem se znovu dostal k psaní o mém milovaném červeném a také problémovém voze.
Pozornější si určitě všimli, že jsem masochista a mám tu i dalšího Forda, co vlastně potřebuje stejnou péči jako Sierra > blog o Orionu.
Nicméně jsem se stal také majitelem malého a spolehlivého japonského vozu > Corolla. Tenhle fakt mi dost ulehčuje život – rozuměj je čím jezdit, protože Ford(y) jsou pořád rozdělaný.

V tomhle blogu se pohybujeme časově v březnu 2019 a to znamená:
– Sierra je opravená po bouračce a já ji připravuju na účast na svém prvním Ford Sierra srazu
– stále žiju v Brně a na autě dělám jen o víkendech
– Oriona ještě nevlastním, ani Toyotu vlastně ještě ne, uf
– chápu, že to je časově zamotaný, proto taková rekapitulace

Protože auto vlastně připravuju na letní sezonu a Ford Sierra sraz, je potřeba se věnovat vzhledu. Na plecháčích bych určitě moc parády neudělal, takže jsem konečně mohl nasadit kola co jsem koupil a zrenovoval – černé límce MiM 2800 v rozměru patnácti palců a na ně pneu Bridgestone Turanza 195/60 – pořádnej balón, ať je to přece pohodlný. Sierra sedí pěkně vysoko a myslím si, že tento vzhled jí vážně sluší. Nejsem zastáncem tahání břicha po silnici.

Také mi přišly koberečky s červeným obšitím, které jsem objednal. Bohužel zadní nepasují a bude potřeba úprava – drobné ořezání. S výsledkem jsem nakonec nadmíru spokojen. Někdo by mohl namítnout, že ty koberečky nejsou origo a červená je už moc kolotoč. Já myslím, že do toho interiéru pasují.

Následně jsem měnil termostat (znovu) – novej origo Ford termostat šel ven a dával jsem do auta použitej, co jsem koupil někde se sadou dílů. Ten Fordí prostě otvíral pozdě a auto se hřálo. Taky jsem měnil teplotní čidlo pro budíky, protože chvilku po výměně termostatu umřelo – prostě vyletělo na max mimo škálu. Vypustil jsem chladící kapalinu, vyměnil čidlo (zapamatovat, důležité) a pak taky termostat. Při utahování šroubů pro domeček termostatu jsem jen uslyšel *lup*. Všeci už ví co se stalo. Jo já ho ukroutil. Už se potím studeným potem, odtahuju ty zbylé dva a doufám, že se ukroutil nějak rozumně. No, není ani kus závitu ven. To prostě chvilu před srazem chceš.

Dvě možnosti:
– vymontovat sání a vzít ho z druhého motora. Práca na dost dlouho, ale ta možnost tu je
– požádat o pomoc dědu a něco vymyslet

Rozhodl jsem se pro druhou možnost. Děda lamentoval, co jsem to zas vyvedl. No, to se prostě stává.
Jediná možnost, jak to vyřešit, je zkusit navařit matku na ten zbytek šroubu a pak pomalu odtáhnout. Jenže místa je málo, vidět tam moc není. Já musel držet matičku na místě a děda tak zkusil poslepu bodnout svářečkou. Pokud to nevyjde, sání na vyhoz. Nevím, kdo se potil víc, jestli já nebo děda. Podařilo se! Uf, málem mě odvezli. Před srazem ještě zbývalo umýt auto, ať ta červená trošku prokoukne.

Rekapitualace před srazem:
– máme nasazené kola a nové koberečky
– auto se nebude dusit a pojede jak má
– budu mít reálné údaje o teplotě a nebude se mi to hřát

Nějaký ten den před srazem jsem byl ještě na návštěvě u kamaráda, přece se pochlubit jak to celý vypadá a otestovat funkčnost vozu. Je to k němu jen pár kilometrů.

Sraz se konal uprostřed června v areálu Blatnice. To je z Kroměříže cca 220 km. Takovou dálku jsem se Sierrou ještě nikdy nejel. Jistotu mi dodávalo pouze to, že nepojedu úplně sám. Měli jsme sraz v Brně s dalšími členy klubu. Děda provokoval, že bude připravenej na odtah.

Vít s černým OHC hatchbackem, Lukáš s 1.8TD sedanem, a ještě měl přijet Kuba s MK1 OHC, ale říkal, že nás dožene někde cestou. Než jsem vyrazil, ještě natankoval a sklidil poklonu od majitele Škody 120 na adresu Sierry. Něco takového samozřejmě udělá člověku radost. Já si užíval cestu, protože vše bylo OK. Než jsem teda dorazil do Brna. Dodávám, že je pátek, takže všední den. Stojím v koloně. Sierra má ukazatel teploty NORM – Mko je nejspodnější hranice a nad Nko do červeného se člověk nechce dostat.

Při jízdě jsem se pohyboval v Rku. Když jsem zastavil v koloně, teplota vylezla do Očka. Pořád jsem v klidu. Celkem. Pojíždění v koloně dostalo teplotu do půlky Nka. NESNÁŠÍM BRNO, nadávám v autě. Jestli to tady uvařím a na sraz ani nedojedu, tak se z teho po… Otevřené okýnka, topení jede na plno. Už se potím uplně všude a teplota se drží v Nku. Říkám si, proč nejedou sakra sahary?! První má sepnout někde na dolní hranici Nka. Zatuhlé sahary jsou celkem obvyklý problém u Sierr, pokud dlouho nebyly v provozu. Kurva. Pojíždíme a já už jsem nad Nkem a lížu červenou hranici políčka. V této fázi Sierrám DOHC může prasknout hlava. Achjo, v tento moment jsem se vymanil z kolony a dá se jet konečně. Četl jsem, že když hrozí přehřátí motoru není dobré zastavit, ale spíš jet, ať se nažene vzduch a chladí se to. Jedu v Brně z kopca, nehledíc na rychlostní limit, hlavně ať se to uchladí. Žádná katastrofa se nekonala a jsme na spodní hranici Očka při jízdě. Na smluvené benzince potkávám Lukáše s TD a dáváme oběd. Vít nás dožene za Brnem a Kuba… prostě někde. Než doobědváme, dorazí i Kuba. Prý to sypal po dálnici nelegální rychlostí, aby nás dohnal.

Nakonec jedeme vláček tří Sierr. Já, Kuba a Lukáš s dieselem jako poslední, protože to čuchat nikdo nebude. Vít se kousek za Brnem přidává a už jede vláček čtyř Sierr, já jako první. Jedeme pár kilometrů a zničehonic moje Sierra chcípne. Nejde nastartovat za jízdy. Potupně odstavuju Sierru bokem a celý vláček stojí se mnou. Od všech členů výpravy se mi dostává podporujícího výsměchu. Sierra točí startérem, ale nenaskočí. Cívka je nová, kabely taky. Buď hlavní kábl od cívky nebo cívka samotná, nic jinýho to být nemůže. Nárazové čidlo zkontrolováno.

Pohýbali jsme s káblem od cívky a Sierra naskočila. Doufal jsem, že to je ojedinělá záležitost a už se to nestane. Další zastávka za pár minut mě však vyvodila z omylu. Stejný problém, stejné řešení. Dovedete si představit, jak mi bylo když jsme jeli přes uzavírku, kde byly semafory a byl tam otevřený jeden pruh. Já si celou dobu říkal „tady né, prosím, tady né“. Štěstí mi přálo a Sierra už doopravdy po cestě nikde nezdechla, a i teplota se držela v normě.

Přijeli jsme do areálu místa konání srazu a seznámili se s osazenstvem. Také jsme vyfasovali klubová trička, která jsem navrhoval. Podrobnější report ze srazu asi není potřeba, stačí si prohlídnout plakát, co bylo na programu.

Já se noční bojové hry neúčastnil, jelikož se bojuje hlavně s alkoholem.
Orientační závod jsem si chtěl zkusit, ale nic takového jsem nikdy nejel. Ani jsem neměl spolujezdce. Sehnal jsem narychlo Danyho, který nepřijel Sierrou a dělal navigátora. Rád bych podotknul, že se nejede na rychlost, ale hlavně na plnění úkolů a najeté kilometry. Nám ale záleželo i na rychlosti, pro osobní pocit. Sierra se trochu hřála při rychlejším tempu, ale nad Očko jsme se nedostali. Ze závodu jsem měl dobrý pocit, nikde jsme výrazně nezakufrovali a pár účastníků i předjeli.

Orientační závod byl zakončený jízdou zručnosti, která se jela mezi kužely na parkovišti. Se Sierrou mám najeto jen pár kilometrů a auto jako takové na rozměry moc neznám. Nedělal jsem si moc velkou naději, ale chtěl jsem si to vyzkoušet. Bylo mi oznámeno, že se to jede celé na první rychlostní stupeň a jestli mi nejedou sahary, tak to uvařím. No, skvělý. Zkontrolovali jsme pojistku a ta je ok. Nezbývalo než sahary zapojit natvrdo drátkem. Sierra se chladila velice účinně a já si vyzkoušel jízdu zručnosti – nejsu zručný.

Rychlost se při závodu ukázala jako rozhodující faktor. S jinou posádkou jsme měli stejně bodů a získali jsme třetí místo jen díky rychlejšímu času. Byl to i celkově nejrychlejší čas závodu. Tohle mě dost potěšilo. V aukci jsem vydražil tajemnou krabici plnou „moc užitečných součástek“.

Domů jsem jel se stále zapojenýma saharama a protože byla neděle, stačili jsme se s Kubou zastavit na Kafe a Káry v Brně. Konečně jsem mohl Sierru ukázat naživo i některým čtenářům mých blogů.
Myslím si, že i přes „drobné“ technické problémy se sraz celkem vydařil (nepřijel a ani neodjel jsem na laně).

Doma jsem chtěl vyřešit ty sahary a tím pádem i přehřívání, protože mě to trápilo velice a jezdit s napevno zapojenýma saharama není ieální. Doma jsem měl nějaká čidla z jiné funkční Sierry, takže práce na chvílu. Všimnul jsem si, že čidlo pro tu teplotu co jsem koupil má na sobě jinou barvu kroužku než to co jsem se chystal nasadit. To nově koupené mělo bílej kroužek, a to použité zelenej.

Zelenej kroužek je origo co jsem měl na autě původně. Malej detail, ale hodně důležitej. Vyměnil jsem i čidlo na sahary. Testovací jízda ukázala, že auto se vůbec nehřeje tak jak jsem myslel, to čidlo prostě bylo citlivější! Sice pasovalo, ale ukazovalo pro budíky naprosto nereálné údaje. Tolik stresu skrz takovou prkotinu. Auto se mi nehřálo vůbec, teploty v normálu. Když jsem se snažil auto zahřát túrováním na místě, sahara sepnula přesně jak má. Takže je po problémech? Myslel jsem si to.

Jedneho dne jsem si tak vyjel, že natankuju a zajedu pro pár věcí. Všední den v Kroměříži, odpoledne a dopravní špička. Stojím na křižovatce, do kopce a jsem první auto štřůdlu. Čekám si tak na zelenou a motor zničehonic zhasne. Jen se pousměju a říkám si… to snad ne, tohle se nestalo, snad je to jen tím, že je málo benzínu v nádrži a stojím v kopcu. Chytám po klíčku, startér točí… točí… točí a nic. Ajéje. Z auta jsem nemohl, protože do protisměru už jel provoz. Hodil jsem to na blikačky a začínal se potit. Kdyby za mnou aspoň nestálo tolik aut, tak pustím ručku a couvnu to do vedlejší uličky, ale to při špičce není možné. Každej si dovede představit, jak mi bylo. Když už jsem chtěl z auta ven, začali mě všichni objíždět. Vysoukal jsem se z auta přes spolujezdce, otevřel kapotu, pohonil tam káble od cívky a spěchal zpět do auta zkusit nastartovat. Plný naděje jsem chmatal po klíčku, ale ono nic. Ani ťuk. Tyvole, mi jebne. Jak nečekané, rozbitej starej Ford blokuje dopravu. Třicet minut jsem tam takhle pobíhal a pokoušel se oživit ten můj peklostroj. V životě jsem se tolik nepotil. Protijedoucímu řidiči Passatu B5 mého věku se mě zželelo a ptal se, jestli potřebuju odtáhnout. Zdrceně jsem kývnul, že jo, bohužel jel dolů a zařadil se až na konec mnou způsobené kolony. To bude ještě trvat, než se ke mně dostane, říkal jsem si. Pokračoval jsem tedy v rituálu – pohnout s káblama – do auta – otočit klíčkem – zpátky pod kapotu. Po chvilce se ale stalo téměř neskutečné. Otočil jsem klíčkem a motor naskočil. Rychle zavřít kapotu, skočit do auta a s protáčejícími koly rychle domů asi 500 m daleko od tohoto naprostého trapasu. Tu novou cívku jsem ihned zahodil a dal do auta jinou, použitou. Od té doby jsem neměl jediný problém podobného rázu. Aktuálně jsem už taky vlastníkem zelené Toyoty – časově je tedy srpen 2019.