Japonskej Favorit 1/3

Den se dnem se sešel a já se rozhodl, že si pořídím levný daily auto. Teď je asi potřeba definovat „levný“ – v mém případě se pohybuju v relaci 15-20 tisíc kč, tudíž na hranici, kde končí PlechCup speciály. Proč daily? Protože mám Sierru, které je mi na denní ježdění prostě líto, zvlášť po Brně a už mě nebaví se pořád přemisťovat mastnou tyčí.

Určitě oblíbená část tohoto procesu – výběr auta. V dané cenové relaci se dají najít pozoruhodné kousky v ještě pozoruhodnějším stavu, já chtěl ale VÁŽNĚ něco spolehlivýho, co bude prostě jen jezdit a nic to nebude chtít (kategoricky odmítám Felicii!). Co byla taková první vlaštovka, tak se na Slovensku objevil červenej Ford Escort mk4 1.6 XR3i, za cenu v přepočtu 10 tisíc kč. Se všema poplatkama a papírama bych se i do svého limitu vešel, jen kdyby to auto nebylo na špatné straně Slovenska (na Ukrajinu fakt nepojedu pro něco, co jsem viděl jen z fotek). Hledání pokračovalo, samozřejmě jsem se díval i po Sierrách (debil), ale v té cenové relaci se jedná opravdu o hodně špatné kousky. Nechtěl jsem zradit značku, tudíž jsem se díval i po jiných Fordech. Co připadalo v úvahu: Sierra, Fiesta mk3, Scorpio, Cougar, Puma nebo i nějakej slušnej Escort. Bohužel v limitu, co jsem si nastavil, se prodávaly jen fakt exemplární šroty. Mám i slabost pro Lancii Lybru, jenže cenový limit by dovolil nějakou brutálně jetou a dieselovou.

Jak už název vypovídá, dále se mi do hledáčku dostaly nějaké vozy ze země vycházejícího slunce. Hondu Civic bych si nekoupil už kvůli pověsti (sorry) a moje milovaná Prelude se za takové prachy sehnat nedá, ani mrkačková 323. Pokud si někdo pamatuje můj úplně první blog, tak ví, že jsem se nejvíc učil jezdit na dědové Toyotě Corolla E10 – doteď ji vlastní. Za dobu asi 10 let se měnilo jen pár spotřebních dílů a to jen, když se muselo (děda sedí na každé koruně), jinak ta Toyota prostě jen jezdí a jezdí. Je to taková holka pro všechny a pro všechno (její oblíbená činnost je odtah Fordů co jsou v rodině).

Zauvažoval jsem a řekl si, že takový auto by mi nevadilo, design se mi líbí, dá se sehnat v zajímavých motorizacích a výbavách, auto to není tak všední, spolehlivost vysoká, jen si dát pozor na rez, kterou řešil i děda. Pár večerů jsem strávil na bazoši a sbazaru (kolik z vás to dělá jen tak, aj když další auto nepotřebujete!?). Našel jsem pár Coroll E11 a E10 – těch bylo výrazněji míň – asi 3 kousky. Z toho 2 v požadované ceně. E11 jsem po nějakém studování zamítl, ikdyž nabízí vyšší výbavu a větší komfort, furt je to takovej divnej blob (vím, jezdila WRC, ale to nic nemění!). Bohužel motorizaci 1.6 Si (88kW) se mi najít nepodařilo, zmiňované kousky mají „jen“ 1.3 s kulervoucími 55 kW. Obě červené, obě třídvéř v nevýbavě TRIO (bez serva, bez otáčkoměru, bez plata kufru, bez dveřních kapes, bez centrálu). Obě po prvním majiteli, najeto cca stejně, jen jedna dle fotek výrazněji opotřebovaná. Mám dojem, že ta byla z Českých Budějovic.

Můj vytipovaný kousek je z Ústí nad Labem, po prvním majiteli, v pěkné červené – hned jsem si říkal, jak bude hezky vypadat vedle Sierry. Na fotkách byl viditelný lehce orezlý zadní lem (stejně jako dědova), říkal jsem si, že s tím dokážu žít. Cena 16 000 kč, platná STK, jen je potřeba zaplatit 3000 EKO. I tohle mi dělalo radost. Byl pátek, na inzerát jsem zavolal a domluvil prohlídku na sobotu.
Poznámka: Jsem z Brna, takže do Ústí to je vlastně přes celou republiku. Přemluvil jsem teď už expřítelkyni, ať jede se mnou, že to bude fajn výlet. Cesta vlakem za 3 a půl hodiny do Ústí a zpátky výlet v autě přes celou republiku. V kupé jsme byli sami, klima fungovala a cesta ubíhala, než nastoupila skupina žen z balkánu do našeho kupé. Nedokážu si vysvětlit, jak jim mohla být zima uprostřed léta, ony normálně zapnuly topení v kupé naplno!!! Jakmile teplota vystoupila na neakceptovatelnou hodnotu, rozhodli jsme se vyklidit pole. Chvíli na to jsme byli v Praze a přestupovali na další rychlík od ČD, tentokrát směr Drážďany. Popíjeli jsme kávu, a ještě jsme si říkali, že to bude větší pohodlíčko, když to přece jede do reichu. Tyvole. Úplně plný, není si kde sednout, všude lidi s bicyklama. Stojíme na chodbě u hajzlíku, kde to občas zasmrádne, ale sedíme na schodech a koukáme z okna. Uklidňuju mou tehdejší přítelkyni, že to bude OK, že cesta zpět bude autem. Ve vlaku jsem si ještě domluvil pojištění, ať můžeme legálně odfrčet. Auto na nás mělo čekat před nádražím, odkud se vydáme na prohlídku a na testovací jízdu.
Toyota tam skutečně stála, majitel nás odvážel od nádraží a zmiňoval mlácení od PZ kola, říkal, že to měl na zvedáku a je to jen nedotažený stabilizátor. S tím bych se byl ještě dokázal smířit. Při asi pětiminutové jízdě jsem však z auta neměl dobrý pocit. Motor byl OK, ale podvozek byl KO, už jsem pomalu kalkuloval cenu a argument na smlouvání. Majitel zaparkoval před supermarketem, ať si auto prohlídneme. První sehnutí pod auto napovědělo, jakým směrem se tohle bude ubírat. Polovina prahů chyběla, prostě tam nebyly, odrezly. Velký špatný. Když jsem se díval dále pod auto, tak jsem viděl jen rez a pokračující rez. Už jsem si představoval, jak se snažím na tom autě něco udělat a vše se mi rozpadá pod rukama. Ještě jsem si prošel auto v interiéru a když jsem šahal na koberec, občas se to bylo pocit jako sahnout na pytlík brambůrků. Majitel znervózněl a jen smutně stál opodál. Přítelkyně měla neurčitý výraz, ale nevěstil nic dobrého. Po pár minutách jsem řekl majiteli, že ani není potřeba testovací jízda z mé strany, že to auto je prostě zrezlý na sračku a že tohle si nekoupím, že už svoje zkušenosti se rzí mám (Sierra).
Majitel nás vysadil zpět na nádraží, přítelkyně mi dala pohled ve stylu – co teď. Říkal jsem jí, že mám hlad a že se někde najíme a vymyslíme co dál. Při čekání na svíčkovou jsem prošel bazoš a snažil se najít cokoliv slušného v okolí a v dané cenové relaci, případně i online nabídku lokálních bazarů. Nic, bída, špatný. Ze srandy (a hlavně zoufalství) jsem se na bazoši podíval na nabídku čehokoliv v dané cenové relaci. Nejnovější inzerát přidaný před pár minutami mi však dal jiskru naděje – Zelená Toyota Corolla E10, ročník 1997, opět třídvéř TRIO, po 1. majiteli, motor 1.3, 124 tisíc kilometrů nájezd a vyplněná servisní knížka. EKO placeno, 16 tisíc korun. Přímo v Brně. Neváhal jsem ani minutu a kontaktoval majitele, že bych se na ni hned následující den jel podívat. Domluveno. Cesta domů vlakem pokračovala ve stejném duchu. Přeplněný vlak až do Prahy okořeněný skupinou asiatů, kteří chodili periodicky zvracet na hajzlík, vedle kterého jsme seděli na zemi. Přítelkyně mi i říkala, že to tak nějak tušila, že ta Corolla bude šrot. Snažil jsem se uklidňovat nadějí na tu zelenou z Brna. Vlak asi hodinu stál, horko bylo nesnesitelné, voda žádná. Konečně jedeme, našli jsme jedno okýnko, které není zamknuté, proud čerstvého vzduchu nás výrazně oživuje. Konečně Praha, zanedlouho sedíme v dalším vlaku směr Brno, jsme unavení, ochlazujeme se jahodovým Mrožem a já přemýšlím, jak bude vypadat ta zítřejší Corolla.

Ráno, cesta busem na úplně druhý konec Brna, přítelkyně opět se mnou a vyhlídky o dost lepší. Ujel nám navazující bus, protože na tomto konci Brna jsem ještě nikdy nebyl. Naštěstí za chvíli přijel další a my se ocitnuli na naprostém konci světa (furt Brno), dál byly už jen pole kam oko dohlédlo. Zelená Corolla tam stála v areálu firmy mezi černými firemními vozy, působila dost výstředně, ale zachovale.
Rychlá obhlídka auta prozradila velice dobrý stav karoserie – načatý práh u spolujezdce a začínající korozi na zadním lemu řidiče, víko kufru mělo taky pár bublinek, ale nic hroznýho, všude jen povrchovka. I předchozí Toyota měla ťuklé víko kufru, tahle snad ještě víc – přemýšlím, že lidi s těma Toyotama neumí couvat?! Dále bylo vidět, že předchozí majitel stříknul nárazníky i zrcátka tmavším odstínem zelené (origo jsou nelakované černé nárazníky), karoserie světle zelená metalíza. Celkově to působilo celkem vkusně, jen škoda, že se lak na nárazníkoch loupal a Corolla byla poseta několika škrábanci a ťukanci. Plaketka XLi na víku kufru prozrazovala, že se můžeme těšit na luxusnější interiér (rozuměj šílený vzor na sedačkách a odkládací přihrádky ve dveřích). Jelikož se nám tahle Corolla velice zamlouvala, vydali jsme se i na testovací jízdu. Řízení bez serva šlo v pohodě, jako každá Corolla této generace měla volant mírně doleva i při jízdě rovno. Podvozek byl krásně tuhej, motor táhnul jak divej, jen výfuk dával o sobě znát víc než origo – namontovaná koncovka, tuninki! Díky výbavě XLi má tahle Corolla i plato kufru, kde někdo nabastlil dvojici docela výkonných repro, škoda, že hraje jen jeden. Nicméně oceňuju i kazetové radio Kenwood, které vypadá v barevném interiéru vkusně. Předchozí majitel očividně holdoval nějakým úpravám, protože černým sprejem zatmavil boční blinkry a jen jedno zadní světlo?!
Po testovací jízdě jsme vyplnili kupní smlouvu, já zaplatil a odfrčel s přítelkyní pochlubit se domů novým autem. Corolla se všem doma líbila, dokonce i děda lehce záviděl. Hlavně funkční kastlík spolujezdce. Strýc prohlásil, že to je takovej japonskej favorit. Cesta zpět do Brna vedla opět po okreskách a já cítil, že bude potřeba brzo sehnat nějaké alu kola s letníma gumama, na plecháčích se zimákama to prostě není ono. Toyota jede jak z praku cca do nějakých 100 km/h, potom už je jízda dost velkým kompromisem ohledně pohodlí.
Na úřadě v Brně jsem Toyotu nechal přepsat na sebe a sjednal pojistku, cítil jsem se trošku provinile vůči Sieřře, protože ta teď bude definitivně odsunuta na druhou kolej jako víkendovka.

Toyotu jsem koupil s tím, že jí končí za měsíc technická, nicméně poctivě vyplněná serviska a stav auta napovídal, že by to neměl být problém. Občas se při přejetí nerovností ozve divný zvuk od LP kola, ale když jsem byl pod autem nic volnýho ani vytlučenýho tam nebylo. Necelý měsíc uběhl jako voda, auto bylo spolehlivé a najezdilo víc než Sierra za ty 2 roky co ji mám. Dokonce si ji i půjčil mladší brácha, aby se odstěhoval na léto z Brna zpět do Kroměříže (též má s dědovou Toyotou něco nalítáno). Říkal, že auto táhne líp než dědova, i podvozek je lepší, jen teda že mu chybí to servo, hlavně při parkování. Na STK jsem plánoval se stavit do Kroměříže. Ředidlem jsem odstranil vrstvu černého spreje z blinkrů a zadního světla, zkontroloval, zda vše svítí a jel na STK. Auto jsem ani neumýval, a to v motorovém prostoru byla slušná vrstva špíny, ale prostě nebyl čas. Na STK jsem byl samozřejmě s nejstarším autem, Corolla však nevzbuzovala žádnou pozornost (být to Sierra, asi to bude o něčem jiném). Technik na emisích marně v motorovém prostoru pod nánosem špíny hledal štítek, když mi očistil polovinu motorového prostoru a štítek konečně našel, skoro jsem měl chuť mu poděkovat za očistu. Vše šlo ale hladce a Corolla prošla na emisích. Bohužel jsem vychytal zrovna čas přes oběd, takže všichni z STK se odebrali na jídlo. Ještěže přes cestu je Penny market, jahodovej mrož, birell a nějaké pečivo s párkem mi byly záchranou. Konečně se osazenstvo vrátilo a já byl na řadě. Byl jsem lehce nervózní, když kontrolovali geometrii a stav podvozku. Nicméně Corolla prošla a já dostal papír s výčtem asi pěti lehkých a naprosto standardních závad. V dalším díle popíšu rok existence s tímto sranda autíčkem, jelikož tohle píšu retrospektivně.