Virtuální volant: Driver San Francisco

Kdo stejně jako já na prvním Driveru vyrůstal, zažil si možná ten strašný šok, který nastal na přelomu milénia. Vývojáři druhého dílu totiž nejen, že poněkud pozapomněli (pozapomenout je synonymum pro „vys*at se na něco“) na pařany za klávesnicemi počítačů a hru vydali exkluzivně na Playstation 1, který byl zastaralý už jako nový, ale také zničili a rozkopali vše, co nám bylo na Driveru svaté. Druhá hra byla velmi mírně řečeno strašná, její herní mechanismy nedomyšlené, grafika hluboce za prvním dílem a všechno, co si Driver 2 zasloužil, by se dalo shrnout do jednoho dlouhého „Bůůůůůůůůů“. Dodnes si pamatuji, jak jsem ve svých dětských letech hrál poprvé dvojku u kamaráda na Playstationu a postupně přišel o všechny naděje, že dostanu důstojné pokračování jedničky. Ještě dnes se z té hrůzy budím ze spaní s křikem.

Žádnou útěchu bohužel nepřinesly ani další dva díly, které se sice oproti dvojce drobně polepšily, ale zase nám z Drivera udělaly primárně střílečku, okořeněnou tu a tam jízdou v autě. Něco jako taková o hodně horší Mafie.

A tak se přesouváme k poslednímu dílu. Od jeho vydání sice uplynulo již dlouhých pět let, ale stejně stojí svým způsobem za zmínku i dnes. Ptáte se, jestli Driver San Francisco přinesl zpět všechno to, co dělalo Drivera Driverem? Dopředu říkám, že ne. Přesto se ale jedná o zajímavou hru, která má co nabídnout autařům a fandům honiček s policií. Změnou k lepšímu je přinejmenším ten fakt, že s příchodem San Francisca se v herní sérii vůbec poprvé objevila licencovaná auta. A že jich není málo. Vybírat můžete z nějakých sto padesáti kusů ze současné i historické produkce a to co velmi originálním způsobem neukradnete (viz níže), můžete si zakoupit v jedné z garáží. Zároveň vás poprvé od jedničky nikdo nenutí vystupovat z auta, někde běhat a po někom střílet, což je jednoznačně krok správným směrem. Nakonec neznamenalo slovo „driver“ v češtině ještě nedávno „řidič“?

Takže v posledním díle už zase jen jezdíme, máme k tomu licencovaná auta a navíc i rozlehlé San Francisco vyvedené v pěkné grafice a detailech. No nezní to všechno skvěle? Zní, jenže teď přijde ta WTF část. Jak se zařídí, abyste si zajezdili se všemi těmi auty třeba i během jedné mise a nemuseli přitom zvednout zadek ze sedačky? Kreativci ve studiu potáhli z jointa, zamysleli se a řekli „A co kdyby byla hlavní postava celou dobu v kómatu a dostala superschopnost přesunout se do mysli všech řidičů ve městě?“ Ne, to si nedělám srandu. Nedílnou část hry opravdu strávíte v režimu „božího oka“, kdy můžete nahlížet na město z hůry a vybírat, který z nic netušících účastníků silniční dopravy vám propůjčí svoje tělo. A s ním i svoje auto. Hlavní postava hry, policajt Tanner, přitom leží celou dobu v nemocnici, kde skončil po bouračce na samém začátku dějové linie.

Zní to naprosto fantasmagoricky a šíleně, já vím. Jenže jak už to občas na světě bývá, právě ty nejzhovadilejší nápady mnohdy fungují nejlépe a klíčový herní mechanismus posledního Drivera není výjimkou. Ať už během příběhových misí, nebo během vedlejších úkolů, můžete hopsat z auta do auta naprosto dle libovůle a napáchat tak po městě daleko víc škody, než byste zvládli v jednom autě. Ve většině aut, do jejichž řidičů se převtělíte, vyskytuje se navíc i spolujezdec, kterého náhlá změna v chování logicky značně překvapí. Občas jsou dialogy mezi Tannerem a spolujezdci docela srandovní.

Po překonání drobné zmatečnosti ze začátku se tak ze hry za chvíli stává poměrně zábavná záležitost. Lítáte si z auta do auta, jezdíte jako čuně, za což sbíráte body, honíte se s policií a provozujete další kratochvíle. Samozřejmě nelze opomenout ani ten faktor, že se celá hra odehrává v ulicích San Francisco. A jak nás první Driver, Midtown Madness a další tituly naučily, San Francisco je přece město, které vzniklo proto, aby se po něm skákalo autem. Takže skoků si užijete jednoznačně dosyta. A když zrovna neskáčete na zlomech silnice, skáčete na prázdných návěsech na auta, které mají vždycky vhodně sklopený nájezd a v okolí jich jezdí nepřeberné množství.

Stejně jako je členité město, jsou členité i mise, navržené tak, aby se hráč nenudil. Jak jsem již naznačil, vedle klasických příběhových misí, při nichž pátráte po uprchlém zločinci Jerichovi, který mimochodem přizabil hlavního hrdinu hry Tannera, je tu i hromada misí vedlejších, pojatých různorodě. Tu musíte něco přeskočit, tady máte jet rychle v protisměru nebo zachraňovat unesenou paní, vhozenou do kufru auta. Nápadů je hromada a než se jich nabažíte, uplynou dlouhé herní hodiny. Všude navíc hraje roli Tannerova schopnost astrální kosmonautiky, takže i během úkolů využijete možnost, „půjčit“ si něčí auto a třeba ho nastavit prchajícímu zloduchovi do cesty. Jen jsem se jaksi nemohl zbavit dojmu, že se mě hra kolikrát snaží až přespříliš vodit za ručičku a nenechá mě najít si vlastní cestu.

Ovšem nejen hopsáním z auta do auta je celá hra živa. Další bernou mincí je i jistá „filmovost“ celé hry. Cutscény doprovázené stylovou hudbou jako by z oka vypadly klasickému policejnímu béčku a třešničkou na dortu jsou prostřihy ve stylu „Previously on“, které vám shrnou dosavadní průběh hry pokaždé, když se vracíte do hlavního příběhového módu. Když už jsem u těch herních módů, vedle příběhu můžete odemykat a plnit ještě výzvy, mimo jiné také remaky kultovních scén z kultovních autařských filmů. Za tohle jednoznačně palec nahoru, stejně jako za možnost sestříhat si vlastní filmovou honičku z materiálů, který jste si předtím sami „odjeli“. Jen kdyby ovládání celého editoru nebylo tak hrozně těžkopádné.

Filmový editor navíc není jedinou součástí hry, která se poněkud těžkopádně ovládá. Tou druhou je bohužel samotné ježdění, což jak jistě sami uznáte, není úplně zanedbatelná položka. Ano, i několikrát propíraný prapradědeček Driver byl z velké části hlavně arkádou, ale jeho ovládání a intuitivnost jste si prostě museli zamilovat. Oproti tomu San Francisco takovou radost nedělá. Auta se spíš než jako auta ovládají jako sáně a opravdu iritující je tlačítko ruční brzdy, fungující jako „driftovací vypínač“. Prostě stačí zmáčknout a už se sunete tak nějak poloautomaticky bokem. Aby toho nebylo málo, jsou přítomny ještě funkce boostu kdy auto na chvíli zrychlí, a narážení, kdy auto „natáhnete“ jako v praku a vystřelíte vstříc někomu, komu chcete dopřát pojistnou událost. Takovéhle věci byly OK ve srandatitulech typu Ignition, ale sem prostě nepatří.

Takže si to celé ještě jednou shrňme. Grafika je fajn, aut je hromada a lze s nimi dělat blbosti, což je paráda, mise jsou zajímavé, město rozlehlé a ústřední nápad s telepaticky nadaným hlavním hrdinou je vcelku dobře zakomponován. Jenže potom tu jsou ty stinné stránky. Tu a tam mi vážně přijde, že ze mě hra dělá blbce, omezuje mě a říká mi, co mám dělat. To bych jí strašně rád odpustil, kdyby se ale hrála stejně intuitivně a dobře, jako se hrál první díl. Ale to se říct bohužel nedá. Suma sumárum se tedy rozhodně nejedná o špatnou hru. Jedná se prostě o hru, která si s sebou nese prokletí v podobě špičkového předchůdce, jehož geniálnosti může jen stěží dostát.