Mercedes-Benz V-Class: Salonek pro šest

Když jsem před vyzvednutím testovaného Mercedesu zvědavě googlil, co za vůz že mi to bude dělat společnost, padlo mi na stránkách výrobce do oka označení Velkoprostorový sedan třídy V. Nevím jak vy, ale já si pod pojmem sedan představím vůz s tříprostorovou karoserií a samostatným víkem kufru. A myslím, že nejsem sám. Když jsem v nedávném článku o  Renaultu Safrane označil tohoto francouze jako “supersedan”, v komentářích jsem byl rychle opraven, že technicky vzato se jedná o liftback. Jenže časy se mění, pojmenování karosářských variant už není zdaleka tak jednoznačné, jako před lety a silnice brázdí třeba čtyřdveřová terénní kupé. Není ale od “mikrobusu” k sedanu přeci jen moc daleko? A má opravdu dodávka šanci konkurovat pohodlným osobákům?

Současná generace třídy V (v užitkové verzi známější pod názvem VITO) je tu s námi už necelých pět let, od roku 2014. V kuloárech se šušká, že představení faceliftovaného nástupce je na spadnutí, automobilka ale vloni ve spolupráci se svým dvorním úpravcem AMG nadělila “Véčku” zdařilý paket nazvaný “Night Edition”. Ten nabízí speciální černé devatenáctky, lakované kryty zrcátek, zatónovaná zadní okna a upravený přední nárazník s výraznými nasávacími mřížkami ve stylu ostrých modelů AMG. Ač to z doslechu může na velkoprostorovém autě působit komicky, ve skutečnosti je to docela povedené a zdařile rozbíjí mohutnou čelní plochu.

Třída V zkrátka nechce být jen “osobní dodávka” a je to znát. Palubní deska je odvážně tvarovaná, zatímco zvenčí hrají prim spíše hrany, interiér se nese v duchu křivek a oblin a působí možná až trochu barokně. Střídají se tu kvalitní plasty s karbonovým dekorem, světlá kůže Nappa a měkčené materiály té nejvyšší kvality. Sedadlo řidiče má široký rozsah nastavení všemi směry, nabízí výhřev i ventilaci a je velmi pohodlné. Pozice za volantem zůstala sice dost vzpřímená, volant je “osobákově” svislý a pocit z řízení rozhodně nepřipomíná užitkový vůz. Manévrování více než pětimetrovým korábem usnadňuje výborná tři sta šedesáti stupňová kamera i systém hlídání mrtvého úhlu. 

Jenže není vše tak růžové, jak se může na první pohled zdát a modelové stáří se nejznatelněji ukazuje právě v interiéru, hlavně v oblasti moderních technologií. Předně je tu infotainment, který už má přeci jen nějaký ten pátek služby za sebou. Ovládání dotykovou ploškou a kolečkem působí sice luxusně, struktura menu a grafika ale věk neskryjí. Systém se občas mírně zadrhne a zaváhá. Pozor – tím nechci říct, že by byl špatný, na trhu jsou vozy s mnohem horšími radiomapami. O Mercedesu ale víme, že to umí lépe a tím spíš zamrzí absence moderního hlasového ovládání a svižného rozhraní, jaké jsem si mohl v létě vyzkoušet třeba ve Sprinteru. Chybí i dnes již standardní bezklíčové startování, adaptivní tempomat, nebo aktivní systém udržení v jízdním pruhu (volant pouze vibruje). 

Vyloženě k vzteku je ale nedostatek odkládacích prostor po ruce řidiči. K dispozici je jen rozměrná schránka na podlaze mezi sedadly a nízko položené kapsy ve dveřích. Pokud jste zvyklí po nástupu do auta odložit peněženku, mobil a klíče, budete muset v Mercedesu tuto taktiku, stejně jako já, přehodnotit. Přitom třeba spodní hrana vyboulení u ovládání radiomapy si o nějakou odkladací kapsu přímo říká. Naopak velkou pochvalu si ale zaslouží skvělý systém na uložení nákupu v zavazadlovém prostoru s dedikovanými přepravkami.

A pak je tu ještě jedna drobnost, která mi neskutečně pila krev, ale většině lidí bude asi úplně ukradená. Třída V disponuje velmi efektním systémem ambientního osvětlení na palubní desce a ve dveřích. Ten se opravdu povedl, v noci to vypadá parádně. Jenže – i přesto, že je v autě zastavěn RGB diodový pásek, máte na výběr pouze ze tří barev. Žluté, bílé a modré. Hardware by bezpochyby zvládl celou barevnou škálu, tohle je jen softwarová záležitost. Proč si nemůžu osvětlit interiér třeba zeleně? Opravdu mě to mrzí. 

To jsou ale všechno chybičky, kterých si na první pohled, nebo z pozice cestujícího prakticky nevšimnete. Roli luxusního bussiness dostavníku tak plní “Véčko” na výbornou. Mercedes totiž umí udělat dojem. To jsem si za týden s V-Class ověřil několikrát. Opravdu jsem si užíval reakce nic netušících kamarádů a rodiny, když jsem je přijel s Mercedesem někam vyzvednout. Nenápadná bílá dodávka se zatmavenými skly přišuměla k chodníku, boční dveře se s decentním cinknutím (ne nepodobným tomu z hotelových výtahů) elektricky odsunou a nastupujícímu se naskytne pohled do tlumeně osvětleného prostoru se čtveřicí křesel. Když to vše ještě podbarvuje lehký jazz reprodukovaný příplatkovým systémem Burmeister, pokývají i ti nejrozmazlenější uznale hlavou.

A ve stejně klidném duchu se nese i cestování. Lví podíl na tom má výborně odladěný podvozek. Ten patří mezi absolutní špičku ve své třídě a zrovna tady je označení vozu “velkoprostorovým sedanem” opravdu na místě. Zapomeňte na drncající osobní dodávky, jejichž zadní náprava připravená na těžký náklad na rovnostech poskakuje, Mercedes se přes výmoly a nerovnosti přenese s tlumeným žďuchnutím, v zatáčkách se zbytečně nekymácí a působí velmi jistým dojmem. Díky podvozkovému systému Agility Control se vůz opravdu chová lépe než některé osobáky. Tohle se zkrátka povedlo.

Dobrý pocit mám i z dieselového čtyřválce. V testovaném voze jsem měl nejsilnější variantu o objemu 2,2 a výkonu 190 koní. Za studena se sice ozve typicky dieselovým klapáním, po zahřátí ale běží velmi kultivovaně a v interiéru není téměř slyšet. O volbu rychlostí se stará sedmistupňový automat ovládaný “páčkou stěračů” pod volantem – to chtělo pro začátek trochu zvyk. K dispozici jsou i pádla pro manuální řazení pod volantem, vůz ale ke sportovní jízdě příliš nesvádí a tak zůstala většinu času nevyužitá.

Díky systému 4Matic putoval výkon motoru na všechna čtyři kola. To se při cestování po zasněžených jizerkách velmi hodilo. Mercedes nezastavil ani nepluhovaný kopec s patnácti centimetry čerstvého sněhu. A při sjezdu zledovatělého svahu mi šikovně asistoval systém DSR. Jedinou chybou pohonného ústrojí může pro někoho být poměrně vysoká spotřeba. Během testu jsem se i přes pravidelné využívání “ECO” módu nedostal pod deset litrů na sto kilometrů.

Verdikt

S pojmenováním “velkoprostorový sedan” to trochu vypadá, jako kdyby se třída V styděla za svoji dodávkovou koncepci. Pro to ale není žádný důvod - z jednoprostorové karoserie si bere jen to nejlepší a zdařile to kombinuje s výbavou a komfortem známým spíše z luxusních osobních aut. Výsledkem je útulný salonek na kolech pro ty nejnáročnější cestující. Už teď se jedná pravděpodobně o to nejluxusnější, co si ve třídě sériově vyráběných osobních dodávek můžete pořídit a těch několik chybiček může už brzy napravit chystaný facelift.
 

Technické údaje

Motor: vznětový přeplňovaný čtyřválec o objemu 2143 ccm
Výkon: 140 kW (190 koní)
Převodovka: automatická sedmistupňová
Maximální rychlost: 206 km/h
Zrychlení 0–100 km/h: 10,6
Celková hmotnost vozu: 3100 kg 
Průměrná spotřeba dle výrobce (v testu): 7,5 l/100 km (10,4 l/100km)
Cena testovaného vozu bez příplatků: 1.471.965,- Kč