Land Rover Defender 110 P400: Tak vypadá offroad pro 21. století

Příchod nového Defenderu připomínal množstvím zvratů a emotivních reakcí mexickou telenovelu.
Epizoda první: bude nový Defík, hurá, těšíme se, střádáme do kasičky, stříháme metr.
Epizoda druhá: nový Defík bude mít samonosnou karoserii a ani jednu tuhou nápravu! No to snad ne! To je svatokrádež, zločin, osmý smrtelný hřích, fujtajxl, ať si to strčej někam.
Epizoda třetí: naživo vypadá docela zajímavě.. a koukněte na ty nájezdové úhly, tažnou sílu, brodivost, zatížení střechy, ono to nakonec nebude tak zlé.
Epizoda čtvrtá: ale bude mít samonosnou karoserii! Bez žebřinového rámu život nemá smysl. A chtějí za to dva miliony – to se někdo pos*al v kině, ne? 
Epizoda pátá: z testovacích jízd se zdá, že to projede fakt nesmysl i na silničních gumách, viděli jste to video TopGearu? Hustý co?
Epizoda šestá: ale má samonosnou… To by asi stačilo. 

Mé vlastní myšlenkové pochody se v zásadě podobaly těm výše. Zvědavost a optimismus se střídaly se skepsí týkající se zejména – jak jinak – samonosné karoserie. Jazýček vah se definitivně vychýlil na stranu optimismu až ve chvíli, kdy jsem o novém Defenderu slyšela mluvit pány od Dajbycha – právě ty pány, kteří staví ze sedmdesátkových Land Cruiserů Gepardy, doma si oprašují Defíky na veteránských značkách a rozhodně se nerozpakují zablátit si v lese ruce až po lokty a nohy až po kolena. Počítám, že tyhle lidi v terénu není snadné ohromit. A teď ohromení byli. Něco na tom novém tedy Defenderu být musí…

Není to ‚jen‘ další v řadě

Každý lucidní civilizovaný člověk s platným očkováním už asi pochopil, že nový Defender nemá nahradit starého. Jak by se v dnešním portfoliu společnosti JLR vyjímala užitková škatule nabízející sice nespočet možností nástavby, ale nulový cestovní komfort a bezpečnost v záporných hodnotách? Ano, blbě. Jaký smysl by dávalo vyrábět zastaralý model a prodávat ho za nesmyslné sumy těm jednotkám, nanejvýš desítkám nadšenců, kteří jsou ochotni obrátit kapsy naruby jen kvůli puncu legendy? Ano, žádný. Nový Defender tedy převzal štafetu od svého předchůdce jen s jedním cílem – zaujmout pozici nejschopnějšího offroadu v nabídce značky a možná i na celém aktuálním trhu. A co víc – nejschopnějšího offroadu, který je navíc nedostižný, co do komfortu na silnici. 

Pokud jde o druhou zmíněnou otázku, jakákoliv polemika je zbytečná. Pohodlnější terénní auto v současné nabídce opravdu asi nenajdete. Pravda, ona ta nabídka není právě široká. Jedinými skutečnými konkurenty jsou Jeep Wrangler, Mercedes třídy G a Toyota Land Cruiser, všechny tři výborné offroady už z výroby. Ani jeden z nich zároveň nepředstavuje žádné utrpení na silnici, a to přesto, že jsou na rozdíl od testovaného Defíka postavené na tradičním rámu a nejméně jednu nápravu mají stále tuhou. Jenže skutečným ‚komfortem‘ a ne pouze absencí nepohodlí může Land Roveru konkurovat pouze Toyota, vybavená stejně jako on vzduchovým odpružením. To má své nepopiratelné výhody na silnici (obláčkové pohodlí) i v terénu (lépe zachovává světlou výšku vozidla). Na druhé straně má i jednu velkou nevýhodu – pokud se vám uprostřed Sahary odporoučí výškový senzor, řídící jednotka měchů nebo něco podobného, budete v loji. No… to vlastně není jen problém vzduchového odpružení, nýbrž celého moderního auta narvaného elektronikou. Tuto obecnou filozofickou otázku ale zatím ponechme stranou. 

Na silnici je Defender neobyčejně komfortní nejen na poměry terénních aut, ale i na všechny jiné poměry. Navíc má tak skvělou manévrovatelnost a kamerový systém, že se s ním jen těžko dostanete do potíží i ve stísněných městských uličkách. Pro civilizaci je zkrátka vybaven zcela nekompromisně, ale to už jsme koneckonců zjistili během předchozích krátkých setkání. Teď mě samozřejmě nejvíc zajímá, co offroad bez rámu a tuhých náprav předvede v terénu. 

Takže rychle z pryč z města

Testovací plány mi mírně zkomplikovalo počasí, které připomíná spíš subtropické léto než nadcházející podzim v mírném podnebném pásmu. Prostě je sucho. Ale nevadí. O systému Terrain Response už se napsalo a napovídalo dost, mezi elektronickými systémy ho těžko někdo trumfne, nepochybuju tedy o tom, že ve své druhé generaci by si s kluzkým podkladem bez námahy poradil. Mě budou zajímat spíš nájezdové úhly, křížení náprav a podobné radosti, které očekávám od opravdového teréňáku. Pro jistotu svolávám partu zkušenějších jezdců (a případných vyprošťovacích vozidel) a v sestavě 2 x Defender a 2 x Discovery vyrážíme na jedno moc pěkné hřiště. První půlhodinu cesty se nepřestávám radovat z toho, že sedím právě v novém Defenderu. Ono než se člověk dostane do terénu, musí většinou hezký kus po asfaltu, v tomto případě dokonce dálničního typu. Starým hard-core strojům se od stodvacítky nahoru už moc nechce a nechce se ani jejich řidičům, kteří mají navzdory svému koníčku pořád pud sebezáchovy.  Jedeme v koloně a každé předjíždění kamionů musí probíhat jako koordinovaná hromadná akce. První v řadě vysílačkou zahlásí poslednímu, který odřízne levý pruh, následně najede vlevo zbytek skupiny a nakonec se všichni zase zařadíme. Jinak bychom se v tomhle provozu brzy jeden druhému ztratili. 

Vstupní ‚bránu‘ na hřiště tvoří celkem hluboký rigol – to aby se hned na začátku zjistilo, kdo tady nemá co pohledávat. Projíždím ho navýsost opatrně, ale nakonec si Defík ani neškrtne (v doslovném, nikoli přeneseném slova smyslu). Po krátké jízdě skrz vysokou trávu a křoviska jsme konečně na místě. Jsou tu strmé kopečky, houpavé zvlněné dráhy, krásný hřeben plný křížení a k tomu obří pískoviště –  hotový park kultury a oddechu. Na nejbližší kopeček se hned běžím podívat. Tedy běžím… Lezu po čtyřech a občas mi to sjede o půl metru zpátky, cestou dolů si pak musím sednout na bobek a jet částečně po nohou a částečně po zadku, vzpřímeně to prostě nejde.

A na tenhle vršek teď mám vyjet s Defíkem. Nejsem si jistá, že jsem dobře slyšela, ale “to už jsme jeli stokrát, je to úplně v pohodě.” Tak jo, budu jim věřit. Volím režim tráva, štěrk, sníh, ke štěrku má ta kamínkovatá cesta asi nejblíž, k tomu si zapnu redukci… a Defender se téměř bez hrábnutí vyšplhá nahoru. Chce se mi výskat nadšením (a úlevou), jenomže mě čeká ještě cesta dolů a ta bude, přátelé, ještě mnohem zajímavější. Na hraně svahu si musím ještě párkrát couvnout, abych se srovnala do vyjetých kolejí, pak tam stojím jak na startu a fakt se mi nechce. Při pohledu shora vypadá ta cesta prakticky kolmá k zemi – zkrátka ten nejvypjatější moment horské dráhy. Jakmile se hmotnost přesune nad přední kola, ta věc se začne kutálet dolů, to je jasné. Ať se vykláním, kam chci, zpoza volantu vidím jenom nebeskou klenbu a jinak nic. Tohle je přesně ten moment, kdy se zatraceně hodí fantastický kamerový systém, konkrétně funkce průhledné kapoty. Vidím, že přední kola jsou hezky slícovaná s cestou, teď už jenom trochu plynu a pak proboha nehamtnout na brzdu, ať si auto se sjezdem poradí po svém. K mému úžasu se plavně zhoupne nad horizontem, namíří nos dolů a ve vycházkovém tempu se sune z kopce. Myslím, že dneska už mě nic z míry nevyvede.

Teď si uděláme kolečko v písku, ten bude lítat vzduchem a bude to vypadat dobře na fotkách. No tak jo. Povzbuzena předchozím úspěchem najíždím v režimu písek do té největší pískové haldy – hop, a už visím za břicho. Následujících pět minut se snažím vyhrabat ven, což se nakonec podaří, a pak přemýšlíme, co udělat jinak. Jako první možnost se nabízí ufouknout pneumatiky. A rozdíl je větší, než bych čekala. Defík se najednou škrábe na písečnou dunu docela neohroženě a písek okolo sebe rozhazuje akorát dost na to, aby to vypadalo cool. Fakt paráda. 

Zkoušíme další a další úseky. Občas si je napřed projedeme starým Defem, abych měla jistotu, že nehrozí větší hmotné škody, ale jinak moje leštěnka za ostřílenými pardály nijak nezaostává. V čem má nad nimi dokonce navrch, je uživatelský komfort plynoucí z geniálního kamerového systému. Pokud projíždíte nějaký hodně hrbolatý a členitý úsek, je běžné, že musíte každou chvíli vystoupit z auta ven a zkoumat trasu (nebo se nechat navigovat někým dalším), protože pod kola prostě není vidět. Průhledná kapota vám značnou část takového zkoumání ušetří, navíc lze auto pozorovat i jakoby zvenku, a to z úhlu, který si vyberete. V tomhle je pokrok skutečně nadmíru příjemný. A nebudu vám lhát – příjemný je i benzinový šestiválec P400 s výkonem 400 koní, vynikající příkladnou tichostí a mocným zátahem. 

Po pár hodinách na pískovišti a přilehlých atrakcích nemám novému Defenderu absolutně co vytknout. Přestože se všech překážek účastnil na silničních gumách, rozhodně neodjížděl s ostudou, pouze pokrytý prachem zvenčí i zevnitř. Spokojení jsou i moji souputníci, a to je co říct. Posteskli si jen nad tím, že na palubce chybí obyčejná tlačítka uzávěrek. Na to konto musím připustit, že nový Defender je dělaný spíš pro lidi, kteří o použití uzávěrek v konkrétních situacích asi mnoho nevědí. 
Pokud mám odpovědět na otázku, zda má život smysl i bez žebřinového rámu a hliníková samonosná karoserie v terénu podá stejný výkon, řeknu, že v tomto případě nejspíš ano. Její limity jsou jinde než v průchodnosti terénem – třeba v možnostech dodatečných úprav, které moc široké nebudou. Jak pravil můj oblíbený ‚youtuber‘ Andrew St Pierre White, nový Defender připomíná výrobky značky Apple – je skvělý tak, jak je, ale nic dalšího si na něm neuděláte. I kvůli výměně baterky musíte do specializovaného servisu. Za druhé je tu odolnost v dlouhodobém horizontu, kterou v týdenním testování samozřejmě nevykoumáme. Nevykoumá ji nikdo ještě takových deset let a i potom leda v případě, že byl ochoten podrobit drahého Defendera mnohaletému nešetrnému zacházení. 

Verdikt

Nevidím jediný důvod, proč láteřit, že nový Defender není jako starý. Dnešní svět taky není stejný jako před čtyřiceti lety – a dokonce i tehdy byli dobrodruzi mířící do míst, kam lidská noha nevkročila, dost úzká cílová skupina. Starý Defender se vyráběl primárně k práci, expediční potenciál byl jen příjemný bonus. A to už by dneska pro Land Rover nemělo smysl. Stylová stodola na kolech, velká, robustní a bezpečná, má naopak smyslu víc než dost a to i přesto, že její offroadové schopnosti zůstanou povětšinou nevyužity. Když se ale nějaký majitel hecne a vyrazí do daleké divočiny – pro jistotu v doprovodu analogových kamarádů, kteří ho v případě fatální poruchy odtáhnou – užije si náramný kopec srandy i dobrodružství. Protože přesně k tomu konstruktéři v Land Roveru auto postavili. 

Technické údaje

Motor: přeplňovaný zážehový šestiválec 2996 cm3
Výkon: 400 koní (294 kW) v 5500 ot./min.
Točivý moment: 550 Nm v 2000-5é00ot./min.
Převodovka: osmistupňový automat ZF 
Maximální rychlost: 191 km/h
Akcelerace z 0 na 100 km/h:  6,1 s 
Průměrná kombinovaná spotřeba (udávaná) v testu: (9,6 l/100 km) 14,6 l (já vím, málo jsem se snažila)/100 km 
Nájezdový úhel vepředu: 38°
Nájezdový úhel vzadu: 40°
Přechodový úhel: 28°
Možnost bočního náklonu: 42°
Brodění: 900 mm 
Základní cena pětidveřového provedení: 1 479 104 Kč
Základní cena s danou motorizací: 2 057 605 Kč
Cena testovaného vozu s příplatky: 2 508 657  Kč