Za volantem Lady 1500S: Po tomto autě možná toužili i vaši (pra)rodiče

Přifrčet do virtuálního veřejného prostoru v ruském automobilu může na první pohled vypadat jako provokace, ale dnes ponechejme politiku stranou. VAZ, Lada nebo prostě Žigulík patří k naší historii stejně jako žvýkačky Pedro, bicykly Eska nebo obývací stěny Intertekta. Jen málokdo na tyto úkazy vzpomíná s láskou, nezaslouží si metál ani za design, ani za technologie, ale v příběhu národa mají své místo jisté jednou provždy. 

Na úvod musím přiznat, že naše rodina ke šťastným – a trochu nafoukaným – majitelům žigulíka nikdy nepatřila, v osmdesátých letech jsme se zmohli jen na „sto pětku“. Jakožto pacholeti, pro něž představovala referenční bod spíš zmíněná Eska (sama jsem sedlala pouhý Spurt), mi to bylo srdečně jedno. Škodovka byla přece fajn – dalo se v ní nahlas zpívat, aniž by vás někdo slyšel, a ve stokilometrové rychlosti jste si mohli i s chudou imaginací představovat, že se řítíte termosférou na palubě Vostoku 1.

Přesto mi neuniklo, jak se dospělí o autech baví, a majitelé žigulíků měli ve srovnání se škodovkáři vždycky navrch. Soused z druhého patra na toho svého pěl doslova ódy a jeho historkám z cestování do kempu na Jadran nikdo neunikl. Rychlost, komfort, spolehlivost… v mysli neznalého posluchače mohlo Žiguli snadno získat až mýtickou podobu dokonalého vozu. 

V kontextu doby to ovšem není zas tak zvláštní. Stačí se podívat na mainstreamovou produkci, jíž Lada konkurovala. Východoněmecké automobily vhodné spíš pro vytváření kouřové clony než pro přepravu cestujících můžeme rovnou vyřadit ze soutěže, příliš vysokou laťku však nenastavovala ani vzpomínaná Škoda se svým tristním výkonem, kraválem v kabině a materiály, z nichž by zaplakal i kontrolor kvality z Temu. Základ, z nějž Lada vycházela, navíc ve své době patřil k velmi slušnému standardu…

Fiat po ruském způsobu

Přestože první automobil sestrojil podle ruské propagandy prostý zemědělec Leontij Šamšurenko, průmyslu matičky Rusi se na něj nikdy nepodařilo důstojně navázat. Původ veškeré zdejší produkce lze vystopovat v zahraničí, odkud se jednotlivé modely – někdy oficiálně, někdy nikoliv – stěhovaly na východ. Pro běžného člověka v SSSR bylo ještě v 60. letech vlastnictví osobního vozu vzdáleným snem, to se však mělo změnit po nástupu Leonida Iljiče Brežněva, který byl do motorismu nebývale zapálený. Z pozice kovaného socialistického vůdce rozhodl, že ruská dělnická třída si individuální dopravu zaslouží, a hned se začal poohlížet po vhodném dárci techniky. 

Konečná volba padla na italský Fiat, neboť silná pozice italské komunistické strany dávala Brežněvovi alespoň iluzorní argument pro správný třídní původ auta. Mezi oběma zeměmi už navíc dobře fungovala spolupráce na poli traktorů a dalších zemědělských strojů. V létě roku 1966 podepsaly obě strany dohodu o poskytnutí výrobní licence na Fiat 124.
Následně se stalo něco, co je dnes už těžko představitelné – za účelem produkce nového vozu vznikla během pár let nejen obří fabrika, ale rovnou celé město. Na místě někdejšího Stavropolu na břehu Volhy (a v sousedství pahorkatiny Žiguli) vyrostlo město Togliatti či Toljatti, pojmenované po předsedovi italské komunistické strany, sídlo Volžského automobilového závodu.

Udělat z Fiatu 124 auto, které obstojí na ruských pozemních komunikacích, nebyl právě snadný úkol. První testovací Fiaty vypustily duši už po pár tisícovkách kilometrů, a to se jezdilo v civilizované části země poblíž Moskvy. Prameny udávají, že na původním Fiatu nakonec proběhlo více než 800 úprav, mimo jiné dostal vyšší světlou výšku, silnější sloupky karoserie, bubnové brzdy na zadních kolech, otvor na startování klikou a samozřejmě výkonnější topení.

 

Auto pro ty nejnáročnější

Vozy Lada 2101 s interním označením VAZ 2101 se na československém trhu začala prodávat v roce 1971 a v Mototechně jste za ni zaplatili 58 000 Kčs. Odjížděli jste v jednom z nejmodernějších vozidel, jaká u nás byla tou dobou k dispozici – však ho také Mototechna inzerovala slovy „Lada, automobily pro nejnáročnější motoristy“. Základní verze měla zbrusu nový benzinový čtyřválec o objemu 1,2 litru, který poskytoval výkon 44 kW oproti svému italskému vzoru dostal modernější rozvod OHC.

Motor neměl s původním fiatím nic společného, Rusové ho vyvinuli společně s Italy specificky pro potřeby žigulíku. Od roku 1973 se vyráběla i silnější verze 2103 s jedna-pětkou a výkonem 55,4 kW, tři roky nato přišla verze 2106 s jedna-šestkou a 58 kilowatty. Do Sametové revoluce se v ČSSR prodalo přes 350 tisíc kusů a jistě by jich bylo mnohem více, kdyby nabídka stíhala uspokojovat poptávku. Po celou dobu své československé slávy si Žiguli ponechalo status těžko dostupného, ba podpultového zboží, na něž dosáhli jen šťastlivci s dobrými konexemi. 

Třicet let poté

Žigulík, jehož prostřednictvím jsme se pro účely tohoto článku přenesli časem do roku 1984, má interní označení VAZ 21061 a u nás se prodával jako Lada 1500S od roku 1976. Techniku měl do značné míry shodnou s typem 2103, vynikal však množstvím komfortní výbavy, která byla typická pro vrcholný model 2106. 

Čtyřdobý, kapalinou chlazený zážehový čtyřválec s rozvodem OHC má maximální výkon 55,2 kW při 5600 otáčkách a točivý moment 106 Nm při 3500 otáčkách. Na hmotnost kolem jedné tuny to není tak málo, jak se zdá, což dokládají i zkušenosti majitelů. Dokonce i po odečtení rybářské odchylky dokázal žigulík bez potíží překonávat dálniční limity. V takovém režimu by vozu jistě slušel ještě pátý rychlostní stupeň, ten však převodovka nenabízela. 

Po usednutí do kabiny zaujme v první řadě velkorysý prostor. Na auto dlouhé sotva 4,1 metru a široké 1611 mm působí interiér – slovy současných recenzí – překvapivě vzdušně a nic na tom nemění ani posílené sloupky, jimiž se Lada odlišuje od mateřského Fiatu. Není třeba dodávat, že z dnešního pohledu jsou tyto sloupky tenké jako párátka a také dveře moc pocitu sucha a bezpečí neposkytují. Na druhou stranu má žigulík samonavíjecí pásy, o nichž si naše stopětka mohla nechat leda zdát.

Pokud jde o výbavu, musel být majitel této konkrétní Lady mimořádně spokojený. Měkce polstrovaná sedadla s komfortní hlavovou opěrkou se skutečně nedají srovnat se soudobým standardem v podobě škrabkavé ropné tkaniny, v níž se člověk do pěti minut zapařil od hlavy k patě bez ohledu na teplotu okolí. Na palubní desce můžeme vidět upřímnou snahu o luxusní design, již ztělesňuje obložení z nápodoby dřeva – nepříliš povedené, ale snaha se cení. Vnitřní strana dveří potažená koňakovou koženkou dokonce nese umně provedený výlisek slovanského folklórního motivu, který se opakuje i na volantu. Kovové kličky dělají solidní dojem, nechybí obligátní popelníčky ani výklopná trojúhelníková okénka vpředu. 

Trénink za zvuků dechovky

Také palubní deska přímo hýří funkcemi. Rychloměr a otáčkoměr doplňuje ukazatel stavu i teploty oleje, palivoměr a velký ciferník hodin, hlavice řadicí páky je opatřena teploměrem – prý dobový aftermarket, byť dnes už teplotu neukazuje. Na radiu značky Tesla jsme dokonce dokázali naladit jakousi neidentifikovatelnou stanici vyhrávající dechovku. Pod klapačkou na straně spolujezdce se našlo místo ještě na otevřenou přihrádku a k dokonalosti schází snad jen držák na pití. 

Žádné startování klikou se nekoná. Ne že by to nešlo – mechanismus i klika jsou stále přítomny, ale tohle auto funguje, jak má. Po vytažení sytiče startuje motor na druhý pokus, stačí mu dát plynovým pedálem trochu napít, a pak už je třeba mu jen dopřát potřebné otáčky. 

Asi nejvýraznější odklon od řidičského komfortu, jak ho známe dnes, představuje řízení samotné. V první řadě nemá posilovač a rejdování s autem na omezeném prostoru vám připomene všechen čas, který jste místo v posilovně strávili bezúčelným povalováním. Běžné zatáčení v běžné rychlosti žádný problém nepřináší, ale malé kruhové objezdy se velmi rychle naučíte nenávidět. Ve středové poloze má volant takovou vůli, že ho nerozhodí, ani kdybyste při jeho držení tancovali mazurku. Podle dlouholetých uživatelů je za tuto pihu na kráse zodpovedná opotřebovaná převodka šnekového řízení, která se nejvíc odrbe právě v místě přímého směru. Aspoň že nejde o vlastnost, nýbrž o únavu materiálu. 

 

Kam pořád spěcháte…

To všechno v kombinaci s primitivním podvozkem a měkkými skákavými pružinami vede k tomu, že zejména v nižších rychlostech člověk neustále honí auto po silnici a kochání se krajinou si příliš neužije. Kupodivu se však s vyšší hodnotou na tachometru Žiguli postupně uklidňuje a kolem sedmdesátky se začíná chovat jako normální auto, cesta do Jugošky se tedy najednou nejeví jako maraton nervů a namožených svalů. 

Nově probuzené cestovatelské nadšení mě znovu opustí až v klikatých zákrutách břežanského údolí, kde se marně snažím dostihnout cyklistu na silničním kole. Do oblouku se žigulík nestáčí právě ochotně a svou nespokojenost dává najevo zlověstnými náklony a skřípěním gum. V zatáčkách má cyklista jednoznačně navrch, a to jedeme z kopce… Zde je ta pravá chvíle citovat čtenáře, který nám v redakčním mailu uštědřil dobrou radu, byť zcela vytrženou z jakéhokoliv kontextu: „Kam pořád, debilové, spěcháte? Co chcete dohnat? Smrt neobalamutíte, ta si vás vždycky najde. Vždy budu vzpomínat na jízdu do Bulharska se Škodou 110, to byla absolutní romantika. A že jsem tam jel 2 dny – no a co? Bylo to absolutně v pohodě a nikdo neřešil čas. Bohužel, tyto krásné doby se již nevrátí.“

Závěrem

Netroufám si posuzovat objektivním okem, zda byla Lada 1500S ve své době dobrým autem. Ze srovnání se západními vozy poloviny 80. let nejspíš nevyjde jako vítěz, představte si však, pro kolik lidí znamenala naprostý vrchol motoristického bytí a splněný sen.

Co víc, kdo by si rád nezavzpomínal na časy, kdy měl celý život před sebou, tráva byla zelenější, benzin levnější a silnice prázdné, kam oko dohlédne. Snad proto jsou dnes zachovalé žigulíky stále žádaným zbožím. 

Za zapůjčení Lady 1500S ve skvělém původním stavu děkujeme Tomášovi z Prahy, a pokud si dáte trochu práce s hledáním na Bazoši, najdete zde inzerát, kde auto nabízí k prodeji. Je to krásně opečovaný kousek, na jaký už v inzerci jen tak nenarazíte, perfektně funkční po všech stránkách. Ryzí zážitek z dob, kdy auta byla slyšet i cítit a řízení vyžadovalo celého muže, tak můžete dopřát i svým zhýčkaným dětem.