VAZ 2101: Do muzea nepatří. Naštěstí.

Klasická hranatá Lada patří mezi nejznámější auta na světě. Historie modelu začíná někdy kolem roku 1966, kdy v Itálii vzniká Fiat 124. Tehdy šlo o moderní a velmi pohledný vůz, který záhy získává titul auta roku. Shodou okolností ve stejné době podepisuje sovětská vláda s automobilkou Fiat smlouvu o spolupráci, jejímž výsledkem je vybudování moderní továrny ve městě Stavropol. Za necelé čtyři roky zde vzniká dosud největší automobilový závod v zemi a z linky sjíždí první licenční kusy Fiatu 124 pojmenované jako VAZ 2101. Oproti Fiatu dostal několik funkčních úprav, například zesílené nápravy, sloupky karoserie, nebo bubnové brzdy na zadní nápravě místo původních kotoučových. Sluší se říci, že VAZ nebyl jediná automobilka, které Fiat prodal licenci. Upravená 124 se vyráběla i ve Španělsku jako Seat, v Indii pod názvem Premier, nebo v Turecku, kde ji zase říkali Tofas. 

V továrně na Volze nakonec vznikaly VAZy 2101 až do roku 1983, kdy je nahradil velmi podobný, leč hranatější model 2105. Ten nakonec s různými úpravami vydržel ve výrobě až do roku 2012. Vozy řady 210x jsou zcela bezpochyby nejznámějším produktem ruského automobilového průmyslu a zvláště v zemích východního bloku byste jen těžko hledali někoho, kdo by jejich klasické tvary neznal. V poslední době ale Lady ze silnic pomalu zmizely a jejich ceny se už dávno nepohybují ve čtyřmístných sumách. Za volantem většinou potkáte protřelé veteránisty, nebo důchodce, kteří nemají důvod svůj vůz po letech měnit. Že by si ale žigulíka pořídil někdo mladý a dokonce se snažil o jeho tuning, to je poměrně nezvyklý úkaz. Tohle setkání jsem si zkrátka nemohl nechat ujít.

Já osobně jsem starou Ladu nikdy v životě neřídil. Na její zadní hnědé koženkové lavici jsem sice najezdil docela dost kilometrů, míval ji totiž děda, za volant jsem se ale za jízdy nikdy nedostal. Není se čemu divit, bylo mi asi pět let, když ho nahradila zbrusu nová Corsa B v modré metalíze. A od té doby jsem se Ladou nevezl. Až dodnes. Skoro bych čekal, že za čtvrtstoletí jsem na vjemy z ruského sedanu zapomněl, opak je ale pravdou. Typický zvuk motoru, třísknutí tenkých dveří, nebo vůně koženkových sedaček byly někde vzadu v paměti pečlivě uložené. A jakmile jsem minulý čtvrtek nasedl do modré 2101, všechny vzpomínky byly rázem zpět.

S dědovým žigulem ale jinak nemá dnes testovaný vůz mnoho společného. Na první pohled omšelé auto je ve skvělém technickém stavu a kromě povrchové rzi, která dotváří charakter rat rodu, byste tu korozi hledali marně. Když si Artem, hrdý majitel a autor všech úprav, tohle auto před léty pořídil jako víkendovou vzpomínku na dětství, nebylo zrovna ve skvělé kondici. Rozhodl se tedy, že se místo snahy o zachování auta ve veteránském stavu pustí do úprav a tuningu. Začalo to nenápadně. Kola, nějaké ty polepy, ale postupem času na autě nezůstal šroubek, který by nepovolil.

V současné době tak Lada sedí na nastavitelném vzduchovém podvozku, má z velké části vyklizený motorový prostor a při bližším zkoumání snad nenajdete díl, který by neprošel alespoň částečnou úpravou. Není bez zajímavosti, že všechny věci si na autě dělal jeho Artem sám doma v garáži. Razí totiž heslo “za málo peněz co nejvíce zábavy”. Auto ho tak sice nestálo nějaké závratné sumy, ale investovaný čas raději nepočítá. 

Lada na sobě celkem vtipně kombinuje různé prvky z dob socialismu. Kostičkovaný polep na bocích auta je takový ten gumový omyvatelný ubrus, který si určitě pamatujete přichycený kovovými svorkami na umakartových stolech. Vzduchový podvozek se nastavuje pomocí klasické ruské herní konzole Nu Pagadi, jedno z předních světel je opatřeno dobovým krytem, který sloužil k tlumení záře v případě bombardování a samozřejmě nechybí ani hlavice řadící páky se zalitým květem v pryskyrici. 

Leckdo by si mohl myslet, že takové auto asi tráví většinu času v garáži a vyjíždí pouze za pěkného počasí někam na tuningové srazy. Opak je ale pravdou. Den před naším setkáním byl Artem s Ladou na Slovensku. Konec konců, oproti seriovému žigulu se vlastně tenhle neřídí nějak výrazně jinak. Pod kapotou pořád bije klasická podélně uložená čtyřválcová dvanáctistovka s rozvodem OHC, která přes manulální čtyřstupňovou převodovku posílá na zadní kola skromných 44kW. Devíti set kilový sedan rozpohybuje až na maximální rychlost 140 km/h. 

Původní volant s tenkým věncem nahradilo dobové dvouramínko, řízení je ale stále mile rozevláté, jak se na šnekový převod sluší. Upravený vzduchový podvozek sice ztratil část klasické houpavosti, stále je ale poměrně pohodlný a měkký, na dírách se pak ozývá typické povrzávání. Ač se to tak nemusí zdát, tohle auto si pořád uchovává charakter staré Lady ze sedmdesátých let.

Znalci z řad čtenářů možná poznají, že jde o jedno z prvních vyrobených aut. Prozradí to hlavně bílé přední blinkry. Legislativní změna, která je přebarvila na oranžovo, přišla na sklonku roku 1973. Drtivá většina z vyrobených 2,1 milionů Lad 2101 tak jezdí s oranžovými kryty. Přítomní veteránisté si možná rvou vlasy při pomyšlení, že místo údělu perspektivního yountimera se tohle auto (na obyčejných neveteránských značkách) vydává denně polykat porce kilometrů. Jenže když se nad tím zamyslíte, je to vlastně super. Bezmála padesátiletý žigulík zkrátka žije plnohodnotný automobilový život a dělá radost svému okolí. A asi mě nenapadá lepší osud, jaký mohl tohle auto potkat. 

Technické údaje

Motor: zážehový čtyřválec OHC o objemu 1198 ccm
Výkon: 44 kW (60 koní)
Hmotnost: 955 kg 
Točivý moment: 87 Nm 
Převodovka: čtyřstupňová manuální
Maximální rychlost: 140 km/h
Zrychlení 0–100 km/h: 16 s
Cena zachovalých vozů bez úprav: cca 65.000,- Kč