Na toto téma mě přivedla vzpomínka na mého milovaného a váženého Colta. Automobil, který mi věnoval velkou spoustu zážitků, smutků a bolestí, ale taky vůz, jež byl považován celou redakcí za šrot a plečku. Tak jak to teda je? Můžeme mít rádi i auto, jehož jízdní vlastnosti jsou fakticky katastrofální?
Nebudu vás dlouho napínat, můžete. Nicméně, je k tomu potřeba pár ingrediencí, bez kterých budete mít ke každému autu vztah jako k sedačce, na které jste usnuli při ranní cestě v MHD. Možná je to vpravdě jen obecný vztah k technice a konkrétně k autu, nebo toto zalíbení snad vytvářejí zážitky a trápení, která byla nutné s proklínaným vozem překonat? Možná, a možná je to taky kombinace obojího. Úvaha na toto téma není nic snadného, jelikož na vás při budování vztahu s vozem působí mnoho vnějších faktorů. Jaké to jsou?
Pro lepší představu bych vám rád nastínil modelovou situaci s mým starým vozem. Jak již bylo psáno a mnoho z vás to tuší, moje první opravdové auto byl Mitsubishi Colt. Abych pravdu řekl, to auto jsem těsně po koupi z hloubi duše nenáviděl. Volant byl tlustý asi jako kočičí ocas, posilovač řízení byl zbožným přáním a odporné poklice na kolech všechnu nenávist násobily do mezigalaktických rozměrů (Pach zatuchlého sklepa v iteriéru byl už jen přidanou hodnotou). Dlouho jsem se sobě smál, snad celou cestu domů, že jsem si takový nezmar pořídil. Jenomže pak se cosi zlomilo. Bylo to moje auto, moje první opravdové auto. Víte, jak se pozná, že máte své auto opravdu rádi? Lehce, ani při odchodu od něj neodvrátíte svůj zrak a musíte mu věnovat ještě jeden krátký, letmý pohled. Pokaždé, když jsem někde zaparkoval, tato situace proběhla a nedej bože, když na autě byly nové kola nebo nárazník. Po tomto zalíbení člověk začne odsouvat stranou závady (netěsnící dveře, díru v kufru, zasekávající se zadní brzdy), špatné jízdní vlastnosti vyvolané nápravou z koňského povozu a další mizérie, kterými váš vůz disponuje. Místo toho se tyto neduhy začnou měnit v jeho přednosti a charakteristické vlastnosti! Jak zvrácené.
Při jedné nahodilé příležitosti, když se část redakce vypravila do Zlína kvůli focení, byla možnost se v mém milovaném voze svézt. Předem zdůrazňuji, že byl obecně přijímán jako vrak. Po Matějově zkušební jízdě se tato teze potvrdila a dost možná ještě více prohloubila. Byl bych ochotný s ním snad svézt i řeckořímský zápas, abych ho byl býval přesvědčil o jeho nepravdě. Jenže dnes, dnes bych s ním musel souhlasit. Při posledním jízdě, když bylo auto přesouváno na místo posledního odpočinku, mi všechno rychle došlo. Bylo to odstrašující zážitek, protože v porovnání s o 5 let novějším vozem si Mitsubishi stojí asi jako Praga V3S a moderní tahač Scania.
Pokud bych měl dnes sám sobě nalít čistého vína, musím přiznat, že jezdím v autě, které bych bez citového zabarvení musel zapálit. Možná i dvakrát. Jenže touha a víra v to, že se mi podaří jej vyšlechtit do bezchybného stavu je neoblomná.
Ve vzduchu visí na závěr množství nezodpovězených otázek – Jsme objektivní vůči našemu autu? Při hodnocení jeho jízdních vlastností a závad? Nebo jsou naše smysly natolik zaslepené a ‚citově zabarvené‘, že si nedokážeme upřímně přiznat mizernost našeho vozu?
Děkujeme za vaše zkušenosti a odpovědi.
07. února 2017, 07:48
1
Článek zajímavej...A můžu říct že jsem to měl stejně...Precijen 25 let starý Fiat Tipo není nic extra ale na druhou stranu....Za 5 let mě nikde nenechal...Dokázal jezdit snad na všechno co trochu hořelo :D...A hlavně než jsem ho dostal tak měl jit do šrotu...Ale ještě stihl najet přes 50000km...Vlastně platilo "dokud nás STK nerozdělí"...
07. února 2017, 10:21
0
Měl jsem to stejně. Moje první auto Mitsubishi Colt 1,3 GL v černé barvě a šíbrem se taktéž prohánělo po zlínských cestách:) Na nákup do Kauflandu jsem se vždycky těšil, točit ten motůrek do 6 tis. otáček do kopce na Kocandu byl zážitek:D A to jsem původně zvažoval, že si koupím favorita, ještě že jsem tak neudělal. FoFo 1,6 co jsem měl potom bylo jízdně úplně jinde, ale Kolťák byl první, ten motor přes to jak byl malinký měl charakter a se šíbrem to nadělalo tehdy hodně parády.
07. února 2017, 10:43
0
Já bych spíš udělal článek na téma, kdy přestanete mít své milované auto rádi :-)
07. února 2017, 10:53
0
To je jednoduché, to vyžaduje notnou porci sebereflexe :D
07. února 2017, 11:05
0
Podle mě se to nejlépe pozná v moment, kdy si už říkáte, že je na čase auto poslat o dům dál, ale přesto vždy najdete nějakou omluvu proto, aby jste si ho mohli nechat. U prvních dvou aut jsem ten pocit neměl. Na Peugeot 306 mám jen mlhavé vzpomínky i když se za jím lidé otáčeli. To druhé (astru G) jsem u konce dokonce nenáviděl. Ale další dvě, to bylo něco jiného. Doba, kdy jsem je plánoval vyměnit dávno minula a stále bylo (e36 320i) potažmo je (civic TypeS) zaparkované u garáže. Obě dvě měly/mají chyby, ale jednou na ně budu vzpomínat.
07. února 2017, 12:23
1
Jen abych nastinil - auto jeste nemam. Myslim si vsak, ze toto moze nastanout s jakymkoliv strojem. Podobna vec je moje kolo, co jsem koupil veru za lidovych 20 liber. Vzdycky jsem chtel mit starou zavodnicku. Na Ebayi se objevila tahle zluta, aukce trvala jeste 2 dny a posledni prihoz byl 12 liber. Zavolal jsem majiteli, ze mu dam na ruku 20cku, jestli to bere. Pro kolo jsem byl v 11 vecer, takze jsem nevidel v jakem stavu doopravdy je. Dostal jsem zadarmo nahradni gumu.
Po ceste domu jsem se malem zabil, ale mel jsem svoje vlastni kolo - po roce jen chuze, jsem se mohl prepravovat vsude s rychlosti svetla.
Kolo je asi z roku 1980. Spinave jak cyp, zadni guma potrebuje vymenu, brzdy za mokra moc nefunguji, sedatko a riditka potrebuji kazdych 14 dni utahnout, mam lehkou osmici na predku, obe duse uchazi, sedatko ma veskery molitan vysezeny pryc a retaz preskakuje po ojetych ozubenych kolech.
Na kole jezdim temer denne uz vic jak rok. S temi malymi problemy se clovek nauci zit. Kdyz jsem si kdysi pujcil kamaradovo kolo daleko vetsi hodnoty, bylo jako sedet v Mercedesu. Presto jsem byl rad, kdyz jsem si sedl zpet na moje kolo. Je to strasny kram, presto si ho vazim a dopravam mu pravidelny "servis". Presto vse bych ho neprodal, planuju ho do konce dotahnout pak do Ceska a zrestaurovat....
07. února 2017, 12:52
0
Nejsme objektivní a tady je to vidět každý den. Nejsme objektivní ani při hodnocení spolehlivosti. Ano, naše vnímání je značně omezeno a málokdo si umí přiznat to zlé a nebo dokonce to, že udělal chybu. Jak lidské. A hlavním důvodem všeho je to co je popsáno článku prostě přesvědčení.
07. února 2017, 13:34
1
Souhlas. A myslím, že pokud si pořizuji auto jen pro sebe, tak bych neměl být objektivní. Právě naopak. Pak to totiž dopadá tak, že se někdo snaží naučit rybu letát a je následně nespokojený.
07. února 2017, 19:30
1
Já jsem poměrně výstřední osoba takže stejně neobjektivní jsem i co se týká telefonu, televize, oblečení nebo třeba těch bot. Myslím že tak to má být je jenom potřeba si pohlídat aby tyhle vášně nepřerostli v zaslepenost a následně ve fanatické řvaní na všechny oponenty.
Máš nějaké auto a dovedeš uznat, že v daném segmentu nebo obecně existují i lepší věci, ale ty si je prostě nechtěl nebo nemohl mít a to nutně neznamená, že jsou špatné. Žij a nech žít.
07. února 2017, 13:11
0
Nějakým způsobem začnu mít rád každé auto, kterému dám jméno. I služebák. Když auto jméno nedostane, většinou jde za chvíli o dům dál :-D
a jména? no vždy tak nějak vyplynou sama : Drobek, Mazlík, Merlin, Křapinka, Karkule, Rachotil, Pískal, Frostík,....
07. února 2017, 13:18
0
Řekl bych, že láska k povozu stoupá úměrně tomu, jak těžká cesta k němu vedla. Jinak se podle mně chová člověk k autu za jeho jeden dva platy a jinak k autu po dvouletém spoření či krvavém splácení úvěru.
První auto je samozřejmě kapitola sama pro sebe, tam není o čem diskutovat, první láska je první láska :o)
07. února 2017, 19:14
0
U me je to dany trema faktorama - bud s tim autem neco zaziju (prvni auto atd.) nebo mi zacne chybet (neuveritelne praktickej kombik, co na okresce uvisi vicemene cokoli) anebo je to auto proste svy (neuveritelne neprakticky italsky kupe s neuveritelnym charakterem). Cas, znacka ani stav na to nema vliv.
Prave sedim na poste a zase vyzvedavam Originali Ricambi asi za 15k i presto, ze neni racionalni duvod do toho auta vrazet ani korunu. Ale kdyz ji milujes, neni co resit.
07. února 2017, 19:42
0
Já jsem svůj povoz vpravdě začal mít rád už když jsem se domluvil na prohlídce. První auto je prostě první auto a to, jak moc jsem se těšil, až budu moct usednout za volant něčeho svého, snad ani nejde vyjádřit. Kdyby se to od prvního dne s*alo a mělo to nějaké zásadní mouchy, možná mi ten vřelý vztah nevydrží, ale po počátečních investicích už disponuje převážně drobnými vadami, které se dají překousnout. Přitom je to docela nudná záležitost - Peugeot 306 s trhačem asfaltu 1.4, nicméně za ten rok a půl soužití už mě dovezl za tolika zážitky a udělal tolik radosti, že se s ním i tak budu loučit těžko .)
07. února 2017, 19:46
0
Já mám rád skoro všechny auta, který mi prošli rukama a to auto má něco do sebe. Namátkou Toyota Corolla 1988 1.8D, naprosto spolehlivý auto - měli jsme ho od roku 2008 do 2013, s tím že to bylo koupený jako vrak snad za 10 000, strašný ptákoviny jsem s tím jako kluk dělal a všude dojelo a lila se tam fakt jen nafta ( olej se měnil za těch 5 let max. jednou ), umřelo to až na totální korozi. Fábka 1.2 HTP - první služebák / první dovolená 1000km+ / první auto bez starostí. Alfa 156 V6 první auto co jsem si opravdu vybral a koupil protože ho chci i když ho nepotřebuju, auto který rok od roku jezdí líp, díky investicím, nevím jestli to budu schopnej někdy prodat. Mazda CX-7 - první velký auto, crazy crossover, přerostlej hothatch, dokonalý ve svojí nesmyslnosti...
08. února 2017, 08:21
0
Dobrý článek, osobně jsem měl love/hate vztah se svým druhým autem, ale nebudu se tu příliš rozepisovat, nechám si to pro blog. :)
Ale souhlas, člověk dokáže milovat i sebehorší auto.
08. února 2017, 13:05
0
Krásně napsáno. Moje první auto mám do dnes, sice člověka sedačky v ostrých průjezdech zatáčkou moc nepodrží, spotřeba se pohybuje kolem, podle mě, dosti špatných 8-mi litrů, apod. Zase má i své klady a podle mě jich je dost (možná subjektivní názor). Ale s autem už jsem ledacos zažil a pokaždé, když sednu za volant, tak člověk cítí hroznou radost. Vztah mám tak utvrzelý, že na něj za žádnou cenu nedám dopustit. Vzpomínám si na jeden ošklivý podzimní den, kdy mi vítr vzala vrata, zrovna když jsem z nich vyjížděl - vzteky jsem je rozmlátil, až pak jsem se uklidnil. Dalším příkladem je pláč při výměně kola, když jsem špatně umístnil hevírek a prorazil jsem si díru do prahu. U jiného auta bych mávl rukou, že jsem idiot, ale co, tak se to opraví, ale tady ne... Tady by se dalo vykládat hodně dlouho a bylo by to spíš na článek, než na komentář. Ale ještě podotknu, že nejhorší pro mě bylo, když děda prodal svoji Felicii. Už je to x let, co se to stalo, ale já si to pamatuji jako kdyby to bylo včera.
08. února 2017, 17:32
0
Znám to u W124. Vždycky to radši vyvařím...
08. února 2017, 20:49
0
Zažil jsem pár aut, které mne neměli rády.
1. Range Rover... co se opravilo, to se rozbilo, jak jsem do toho sedl já, něco vybuchlo, křuplo, vytekl olej... to auto mne nemělo rádo. Když s tím jel kdokoliv cizí, šlapalo jako hodinky. Tehdy drahé auto -300t za servis... odstavil jsem jej za halu a nechal rozprodat na díly... to auto si nezasloužilo další život.
2. Kdysi jsem měl jednu dodávku po rodině-důchodci z Německa, ale dal jsem jí České značky... a to jsem neměl dělat :) Dokud měla značky Německé, šlapala jako Švýcary, dvacet let bez závady v rodině. Jak dostala České značky, tak jsem jí prostě nasral. Od té doby už nikdy nikam daleko nedojela, rozbilo se i to co se nikomu na celé planetě snad nerozbilo, když se to opravilo, rozbilo se něco jiného... nejhorší bylo, že to nešlo prostě opravit. Měli jsme jí ale rádi... prodali jsme jí a novému majiteli slouží dodnes.
Některé stroje prostě nejsou "jen stroje" :)
08. února 2017, 20:50
0
Nejvěrnější jsou auta, která jsou na odpis... jsou vděčná, že ještě "můžou žít" :) Jako starý, odložený, věrný pes...