K čemu že je dobrý Dodge RAM 2500 Power Wagon?

Původně číslice značila nosnost v librách, což už dávno neplatí, ale logika značení zůstala zakořeněná, používá se nadále a platí napříč všemi koncerny. Ford pouze zahazuje jednu nulu, ale i on jede ve stejné logice.

Aktuální RAM 1500 má vpředu nezávisle zavěšená kola, relativně subtilní šasi, nosnost něco kolem 850 kg a tažnou sílu zhruba 5 t. To nezní špatně jazykem Evropana, ale ve světě opravdových trucků je to usmolená parodie na pickup. Kde začíná legrace, je RAM 2500. Ten uveze téměř 2 t a jeho tažná síla není daleko od 10 t. Aby se mu to podařilo, přišlo ke slovu úplně jiné (mnohem masivnější) šasi, jiná převodovka a rozvodovka, dopředu tuhá náprava (u verze 4x4) a podstatně větší zadní náprava. Tolik pro představu o tom, co znamenají čísla 1500 a 2500, a můžeme se pustit do příběhů, které tak nějak určují, proč máme něco rádi a něco ne…

První příběh odstartovala aukce (opět), jíž jsem se zúčastnil v lehce podnapilém stavu. Rozhodně nedoporučuji, aby mě v této praxi někdo následoval, a hned řeknu proč. To, co se odehrálo, je veselé jen v případě, že se to nepřihodí vám. Na chalupě jsem s notebookem v ruce uléhal do postele, kam mě z hospody vyhnala upomínka na aukci vládních přebytků. Konkrétně jsem chtěl na naše chalupové stroje Chevrolet M1031 a a Tatra 805 (o kterých si budeme vyprávět někdy v blízké budoucnosti), koupit sadu 37“ vojenských pneumatik z HMMWV (aka Hummer H1). A protože jsem byl opilý, stalo se, že jsem místo dvou sad kol vyhrál omylem sad devět. 

Vládní aukce nejdou zrušit ani se z nich nedá jakkoli vyvléknout. Okamžikem výhry v aukci vám odečtou celou částku za vyhrané zboží a není cesty, jak peníze získat zpátky. Pokud si navíc vydražený předmět nevyzvednete do deseti dnů, tak propadá, vy přicházíte o peníze a oni předmět dávají do aukce znovu. Stručně řečeno: jednoho letního pátečního večera jsem se stal hrdým majitelem devíti sad 37“ runflat pneumatik obutých do dvoudílných ocelových ráfků, posazených na devíti paletách. Jedna sada vážila dobře 500 kg. To vše v Oklahomě v USA. Chvíli jsem mžoural do počítače, jestli se mi skutečně odečetly všechny peníze, pak jsem zívnul, vzpomněl si na rčení babiček „ráno moudřejší večera“, zaklapnul notebook a usnul. 

Druhý den jsem učinil dvě zjištění. První bylo, že mám skutečně teď už jen devět dní na vyzvednutí 4,5 tun kol v Oklahomě, a druhé, že odvoz tohoto nesmyslného nákladu je neskutečně drahý a navíc rizikový na dodržení termínu vyzvednutí. Alternativou bylo do USA zaletět a zařídit si všechno sám. I stalo se. Letenka pro mě a mou tehdejší přítelkyni byla řádově levnější, než kolik by stál svoz palet s pneumatikami do přístavu a jejich následné poslání do ČR. Můj bratránek žije v Torontu v Kanadě, má pickup, kterým to budu schopen odtáhnout, a vlek, který jsme spolu kdysi dávno za podobné situace kupovali.

Do Toronta jsme letěli s přestupem přes Detroit. Sice to byl zhruba o hodinu delší let než přes New York, ale z nepochopitelného důvodu téměř o polovinu levnější. Přistáli jsme v podvečer kolem osmé. V Oklahomě jsme měli být ráno v devět za tři dny. Lépe řečeno za dva dny a pár hodin.  Vzdálenost cca 2100 km, do toho překročení hranic, které je vždy trochu s otazníkem, časový posun a tááákhle dlouhý vlek. 

Přesunu se v příběhu o kousek dopředu. V tuto chvíli již sedíme v pickupu, konkrétně 2007 RAM 2500 s 6,7 l i6 dieselem Cummins. Jak považuji řadu Chevrolet motorů LS / LT za to nejlepší, co se v benzínových osmiválcích kdy na světě vyrobilo, tak to samé si myslím o dieselech Cummins. Ano, motor je těžký jako kráva, velký jako prase (nebo opačně, jak si přejete), ale je nezničitelný a na standardních vnitřnostech není problém dosáhnout výkonů kolem 500 koní a momentu 1000 Nm. Bratránek má v autě instalovaný programátor, což je taková malá krabička s displayem, která komunikuje s řídicí jednotkou. Má několik předprogramovaných režimů. Nastavení maximálního výkonu nebo minimální spotřeby nikoho nepřekvapí. Co mě ale pobavilo, byl režim „maximální kouření“. Ano, když to na něj přepnete a přidáte plyn, uděláte kouřovou stěnu, za kterou by se nestyděl ani Q z divize výzkumu a vývoje Britské tajné služby MI6. Tenhle režim je skvělý v případě, že se vám někdo na silnici, řekněme, nelíbí.

Ale zpátky k příběhu. Jsme v pickupu s 15 cm liftem, přibližně 10 km od hranic s USA. Za námi je vlek, na který by se vešlo malé stádo poníků (ty příměry se zvířaty příště vynechám). Hranice přejíždíme opět v Detroitu, kde jsme před pár hodinami přestupovali z letadla na letadlo. Martina spí na sedadle spolujezdce. A jsou dvě hodiny v noci. Teď, když máte obrázek, plynule navážeme…

Snažím se vzbudit Martinu, která chvíli vůbec netuší, kde a proč je, slovy: „Připrav si pas, jsme na hranici za pár minut.“ Martina si beze slova sáhla do kapsy, pak do batohu, aby se následně vztyčila na sedačce a úplně se probrala: „Já, já nemám pas! Kde mám pas? Možná ho mám…,“ plavně přeskočila opěradlo sedačky a zmizela vzadu ve tmě. Během několika následujících vteřin jsem v prostředním zpětném zrcátku zahlédl, jak z cestovního kufru obloukem létají trika, kartáček na zuby, spodní prádlo a spousta dalších věcí. Pokud jste nikdy nepřejížděli hranice s USA, tak doplním, že aby vás celník neodmávnul dovnitř celnice, což nechcete, tak musíte alespoň na jednu otázku, kterou vám položí, odpovědět „ANO“. Bude se vás ptát, jestli vezete alkohol, jídlo, zbraně, věci k proclení apod. Když odpovíte ano na jídlo nebo alkohol či jinou neškodnou věc, dostanete další otázku a sice: „A kolik toho máš?“ Odpovíte, že jenom svačinu do auta nebo třeba jedno pivo na hlavu. V tu chvíli se celníkova tvář rozjasní a jste oficiálně v zemi vytoužené. Pokud ovšem odpovíte na všechno negativně, nebo nemáte něco formálně v pořádku, anebo si prostě jenom nejste vzájemně sympatičtí, jste automaticky podezřelí a jdete dovnitř. A my neměli jeden pas. Respektive Martina ho objevila přibližně vteřinu poté, co nás sympatická žena od celníka (postrádám pro tuto pracovní pozici český výraz v ženském rodě) poslala dovnitř. 

Přestože následující není až tak automotive, tak vás příběhem zdržím. Uvnitř budovy se totiž odehrálo něco, co mě pobavilo, a i teď, když o tom píšu, se musím přiblble usmívat. Celník, kterému jsem celý příběh s aukcí po pravdě převyprávěl, po mé poslední větě chvíli bez hnutí stál a koukal mi upřeně do očí. Pak pomalu přesunul svou pozornost na Martinu a zpátky na mne. Následně zvednul do vzduchu oba naše pasy, nadechl se a pomalu a klidně pronesl: „Takže nech mě to zrekapitulovat a zastav mě, kdybych někde udělal chybu… Ty máš britský občanství, ona má český, ALE bydlíte ve stejnym městě. Je to tvoje přítelkyně, ALE je o šestnáct let mladší. Před několika hodinami, dneska, jste už v Detroitu byli. ALE letadlem, když jste přestupovali z Evropy. Teď jedete zpátky zase přes Detroit, ALE autem, který je tvýho bratránka. Jeho je i ten vlek. Do Oklahomy jedeš proto, že jsi koupil, omylem, nějaký velký gumy nebo co jsi to říkal. Tam musíš bejt za dva dny. Až je vyzvedneš a naložíš, tak je vezeš do přístavu do New Yorku a pak jedeš tímhle autem zpátky do Kanady. A pak letíte zase do Evropy.“ Udělal pauzu, podíval se znovu na Martinu, na stůl, na svoje ruce, ve kterých svíral pasy, dal hlavu na stranu, zadíval se na mě, nadechnul se a zvolal: „WHAT?!“ Já se k němu naklonil a polohlasně řekl: „Pro ní to je dovolená, já hrozně nerad lítám k moři,“ a mrknul jsem směrem k Martině. Celník si znova prohlídnul Martinu, znovu mne, pak zavrtěl hlavou a podal mi pasy se slovy: „To je tak strašně blbej příběh, že sis ho nemoh vymyslet. Šťastnou cestu, ať dovezete to… co povezete.“ Když jsme odcházeli, tak se mírně uklonil. Co to mělo znamenat, nevím, ale něco mi říká, že jsme mu v hlavě ještě chvíli zůstali.

Když přeskočím do momentu, kdy na korbě auta přistála jedna a na vleku osm palet pneumatik, bylo možné si udělat obrázek, jak vypadá souprava s celkovou hmotností atakující číslici 10 t. Mám zvrhlou tendenci si prohlížet, jak moc na limitu se člověk aktuálně pohybuje, takže jsem si se zájmem lehnul pod auto a zkoumal, kde jsou aktuálně dorazy zadní nápravy a jestli „nohou“ vleku budeme vytvářet jiskry při přejezdu nerovností. Pravdou je, že jsme na korbě, v součtu s váhou na kouli od vleku, vezli hodně přes tunu. Ližina na noze vleku byla od země zhruba 10 cm, když auto stálo na rovině. To je zoufale málo. Demontáž ližiny přidala dalších 10 cm a jako bonus jsme získali naprosto nepřehlédnutelný falický symbol. Ten se nám pak jednoho dne doslova zabodl do rozžhaveného asfaltu při částečné vykládce kol. Mohli jsme vyrazit.

Cummins ani převodovka s naší soupravou neměly naprosto žádný problém. Auto si od 80 km/h tvrdošíjně drželo zařazenou šestku bez ohledu na to, jestli jsme jeli do kopce nebo z kopce, až mě to rozčilovalo a nutilo k trvalému přepočítávání váhy. Nějak jsem chtěl, aby bylo řidičsky poznat, že táhneme něco těžkého, a ono to moc poznat nešlo. A to ani při brzdění. Vleky mají na tomhle kontinentu brzdy elektrické a moc mi hlava nebere, proč se to od nich Evropa dávno nenaučila. Je to naprosto skvělé a spolehlivé, a to i v případě, že je kluzko, nebo že couváte z kopce dolů (a tudíž evropská nájezdová brzda funkční není). Navíc je možné si navolit sílu brzdného účinku anebo si dokonce brzdit samostatně vlekem. To třeba když s ním chcete driftovat anebo jenom sledovat, jak se kouří od jeho kol. A to, jak určitě uznáte, je velká zábava. 

Máme tady druhý a poslední příběh. Nemůžu si ho odpustit, přestože nedefinuje auto, ale mentalitu. Bude krátký. Jedeme po dálnici, přibližně čtvrtou hodinu držím volant jen rovně a zírám před sebe. Mozek je v tu chvíli v úplně jiné dimenzi. Řídíte naprosto mimochodem, podobně jako když někam dlouho jdete a nemáte žádné vnější vjemy, na které byste museli reagovat se zapojením logického úsudku. Myšlenky jsou zatoulané, realita rozmlžená. Jednoduše vše, co děláte, děláte podvědomě a mechanicky. A přesně v tenhle okamžik jsem v dálce, daleko za hranicí alternativní reality, zaslechl troubení. Zamrkal jsem, podíval se do zrcátka, nic. Před sebe, nic. Opět troubení. Znovu jsem zamrkal a podíval se vlevo vedle sebe. Tam ve staženém okénku jiného pickupa, s pěstěným knírem vlajícím ve větru ve 125 km/h, seděl redneck, který cosi hulákal. Stáhnul jsem okénko také a oba jsme se snažili překřičet dálnici. Ptal se na rozměry toho, co vezu a kolik za to chci a kterým jedu směrem. Když byl s odpovědí spokojen, pokynul na znamení poděkování, řidič (rovněž redneck) přidal a i s autem je spolkl horizont. Za přibližně dvě hodiny, tedy za dalších cca 250 km, se knírek objevil znovu, ještě v doprovodu dalšího pickupa, a stejnou metodou, tedy řvaním do okénka, mě požádal, jestli bych mohl zastavit, že volal kamaráda a že by si asi nějakou sadu koupil. Umíte si tohle představit v Evropě? 

Zpátky k názvu článku. Já si pořídil 2016 RAM Power Wagon z jednoho prostého důvodu. Je to nesmyslný stroj a to mě fascinovalo. Má obě nápravy tuhé, mechanické 100% uzávěrky ovládané z kabiny, vypínatelný stabilizátor přední nápravy, 5 cm lift, největší existující naviják WARN a sympatický 6,4 V8 HEMI. To vše z výroby. Korba a šest míst k sezení je jen takový bonus. Býval bych si koupil diesel verzi s Cumminsem, ale zaprvé se do verze Power Wagon Cummins nedává (nevejde se k němu naviják) a za druhé by prázdné auto přesáhlo hmotnost 3,5 t. Jezdit po dálnici 80 a platit mýtné není na mém seznamu přání. Každopádně, tohle auto si musíte zamilovat nebo mít velice specifický důvod pro to jej vlastnit. Jinak si totiž jeho přítomnost ve své garáži moc obhájit nedokážete. Nicméně pokud připustíte (viz úvodní článek této série o zbytečných vozech), že k pořízení vozu stačí radost a nikoli obhajitelný argument (což radost bezpochyby je), tak vesele do toho.

A jaký je RAM 2500 Power Wagon v praxi? Skvělý. Máte tendenci jezdit v klidu, rozvážně a jízdu si tak nějak užívat. V podstatě neexistuje na silnici nic dalšího (kromě dodávek a náklaďáků), čemu byste nekoukali na střechu. Auto je sice těžké a velké, ale je zároveň díky 410 koním z V8 HEMI velmi svižné. Ostatní řidiči mají vůči masivnímu chromovému čumáku respekt a nechtějí se příliš přetlačovat. Co mě baví asi nejvíc, je, že RAM 2500 PW v podstatě vymaže veškeré retardéry a obrubníky. Tyhle věci můžete s klidným srdcem ignorovat, ono to jenom tak trochu houpne. Navíc pokud máte jako já zálibu i v mikroautech, můžete si je vozit s sebou na korbě. 

RAM Power Wagon není do těžkého terénu. Ano, uzávěrky a vypínatelný stabilizátor udělají hromadu práce a pomůžou vám ze spousty nepříjemných situací. Ale hmotnost a délka je něco, co do vyloženě těžkého terénu jednoduše nepatří. Ve srovnání s jakýmkoli jiným produkčně vyráběným pickupem vyjede Power Wagon o poznání víc. Ale ve srovnání například s Jeepem Rubicon (přestože oba mají offroadově identickou výbavu) má Jeep tu správnou velikost, a tudíž lepší průchodnost. Na druhou stranu, RAM Power Wagon si nepořizujete na závody v truck trialu. Kupujete si ho proto, že to není tuctový stroj, na nic si nehraje a budete se do něj těšit. Je to hromada pořádného železa, těžká a „dřevorubecká“. Ve světě metrosexuálních aut a plasty osvalených SUV, která mají v lepším případě polovinu motoru, je „dva a půlka“ s tuhými nápravami, uzávěrkami, navijákem a poctivým téměř šest a půl litrovým atmosférickým osmiválcem úplnou oázou.

Z hlediska vnitřní výbavy je to auto takové, jak jsme zvyklí. Pokud se nepodíváte ven a zapomenete, že na spolujezdce nedosáhnete, neřekli byste, že jste v pickupu. Sedačky kožené, velké displaye jak na přístrojovce (s poctivými analogovými budíky), tak na centrální konzoli. Mechanická tlačítka a točítka jsou přítomna, neboť amíci nejsou paka a nesnaží se je za každou cenu nahradit dotykovými kravinami. Vše jde ovládat samozřejmě i přes dotykový panel, ale naštěstí to nevypadá, že by za Atlantikem chtěli v blízké budoucnosti tlačítka zahodit. Mezi sedadly řidiče a spolujezdce najdete vyklápěcí nouzovou sedačku, na kterou posadíte drobnou holku nebo dítě. Přihrádek máte v autě hromadu, ať už ve zmíněné sedačce, před spolujezdcem, za sedadly nebo v podlaze. Spíš máte problém pak něco najít. Automatická klima, „vše v elektrice“, dálkové startování, vyhřívané sedačky a volant, to jsou dnes tak nějak zcela běžné věci. Tenhle konkrétní kus je navíc vybaven automatickými stupačkami podél dveří a mechanickými kolem korby. Je s tím spousta legrace, ale to by bylo na delší povídání.

No, a to je asi tak všechno co bych k autu sdělil. Snad jen dodám, že poslední dobou pokukuju po RAM TRX. Jestli RAM 2500 Power Wagon nastavil pomyslnou laťku zhovadilosti poměrně vysoko, tak TRX ji ještě o kus zvedl. Dát do pickupa 707 koní, to chce velkou dávku nadšení a čisté lásky pro „automobilovou kravinu“. Už takhle je článek dlouhý, tak jen v rychlosti – TRX je kompletně překopaná „obyčejná patnáctistovka“. Ale je překopaná tak moc, že to je vlastně úplně jiné auto. Vůbec není trapná, ale neskutečná. Pokud vás tohle intro zaujalo, zbytek si už určitě najdete sami. Jestli si ho koupím, určitě o něm něco napíšu…