Kdy nastane čas vyměnit staré auto za nové?

Přestože se dnešní svět snaží tvářit tak, že priority jsou někde jinde a existuje nepřeberné množství alternativ, volnost a svoboda pohybu, jakou nám dává automobil, je prostě nenahraditelná. Však je to právě auto, které tvoří hned po nemovitostech druhou nejdražší položku rodinného majetku. A stejně jako v případě nemovitostí, i u automobilů neexistuje ten jeden jediný univerzální recept, jak sobě vybrat ten správný kus.

Je tu však jeden podstatný zádrhel. Zatímco byt či dům má při nějaké té elementární údržbě životnost prakticky neomezenou a k jeho výměně nás tak vedou většinou jasně dané životní situace, kdy prostě náhle potřebujeme pro rozrůstající se rodinu byt větší či z nějakého důvodu chceme bydlet třeba v jiném městě, u auta to tak snadné není. Auto totiž skutečně stárne. Jistě, mnozí veteránisté jsou důkazem, že i tady se při pečlivé údržbě dá vůz udržet v chodu po další dekády, jenže to už není auto denní potřeby, jak jej používáme my ostatní.

5 milionů kilometrů

Možná jste zaznamenali příběh Irva Gordona. Tento Američan z East Patchogue ve státě New York si také koupil jednoho dne svůj automobil. Psal se rok 1966 a Irv si zvolil elegantní kupé Volvo P1800 v hezké červené barvě. Nedělal to proto, že by byl nějakým petrolheadem či že by si chtěl udělat primárně radost. Irv auto rozhodně potřeboval, jako pedagog dojížděl každý den téměř 100 kilometrů do zaměstnání.

A tak začalo jeho soužití s Volvem. Roky ubíhaly, Irv se o svůj vůz náležitě staral, dojížděl do školy a zpět a volný čas trávil cestami za poznáním. Když potom odešel do důchodu, mohlo se zdát, že jeho každodenní cestování konečně trochu poleví, ale to by nebyl Irv. Cestování je jeho vášní a tak se vydal prozkoumávat celý kontinent křížem krážem. Na tom by nebylo nic tak zvláštního, jenže Irv, to je konzervativní hlava, své Volvo si vybral dobře a jiné auto už tak nějak nechtěl.

A tak se stalo, že P1800 mělo za sebou po letech nájezd těžko uvěřitelných pět milionů kilometrů. Irv Gordon dopřával vozu řádnou údržbu, motor si prošel dvěma generálními opravami, ale je původní. Skoro by se dalo říci, že se Volvo stalo součástí rodiny. P1800 si postupně procházelo životní etapy téměř jako jeho majitel. Z nablýskané novotou vonící stylovky se postupně stávalo ojetinou, poté youngtimerem s elegantními šedinami a nakonec veteránem, úctyhodným kmetem.

Svět, ve kterém auta stárnou s námi, by byl jistě zajímavý, z mnoha ohledů ale ne příliš praktický. Technika a technologie jdou kupředu a pokud nechceme zůstat pozadu a jen sledovat, jak nám svět ujíždí, musíme čas od času modernizovat. Irvův příběh, ač romantický a inspirativní, je nakonec skutečně jen raritou. Ostatně vysloužil si zápis do Guinnessovy knihy rekordů (a to už při nájezdu 3,5 milionu kilometrů).

Auto jako spotřební věc

Pro Irva je tedy recept na automobilismus jednoduchý – dokud to funguje, jezdi s tím, když se to rozbije, nech to opravit. S ekonomickým růstem našich krajů se však automobil pro mnohé stal daleko více spotřebním zbožím. A je to naprosto logické, věc, na kterou dříve šetřila celá rodina dlouhé roky, si dnes může na nějakou formu operativního leasingu pořídit prakticky každý. A kdo má jiné priority a nechce do své mobility investovat tolik, pro toho je tu nekonečný trh ojetých vozů.

Jenže ani tak není automobil úplně obyčejná spotřební věc. Auto má svůj charakter, svůj styl a také své vrtochy. My, kdo v Autíčkáři už dlouhá léta testujeme nová auta, moc dobře víme, že nejsou auta dobrá a špatná. Snad každé auto má svého kupce, každé je úplně jiné a bude vyhovovat jinému pilotovi. Člověk se jen v té obrovské nabídce musí zorientovat a najít sobě odpovídající automobilovou duši. Auto, které mu bude vyhovovat z hlediska funkčnosti, designu, výkonu i ekonomiky provozu. Ale hlavně takové auto, se kterým si prostě sedne.

Pro Irva Gordona bylo takovým autem očividně jeho Volvo a bylo by vlastně krásné, kdyby to tak fungovalo všem, jenže auto je zároveň i stroj a jako každý stroj má svou životnost. Ta se samozřejmě odvíjí od robustnosti konstrukce a kvality výroby daného modelu, mnohem častěji, než že by auto skutečně fyzicky dosloužilo, je jeho životnost však limitována samotným majitelem.

Nastane den, kdy si řekneme, že už je čas na generační obměnu. Pro někoho je tím bodem prostě jen konec leasingové smlouvy, pro jiného příchod nového modernějšího a propracovanějšího modelu, rozhodnutí pořídit si nové auto může být dáno i rostoucími náklady na údržbu. Ti, kdo si pořizují auta nová, jsou v tomto ohledu často přímočařejší. Dva či tři roky a auto jde dál do světa. Je to vlastně ideální postup, kdy první majitel zůstává bezpečně krytý zárukou od výrobce a následně prodává auto s minimálním propadem hodnoty.

Servisovat nebo prodat?

Jenže my, co si kupujeme právě tahle použitá auta, my to máme trochu složitější. Konec životnosti auta je ve finále dán především ochotou posledního majitele držet auto při životě. Starý motor začíná být netěsný, karoserii nahlodává koroze, některé komponenty drahé na výměnu začnou vykazovat limitní opotřebení, zkrátka stojíme před otázkou, zda ještě investovat do svého milovaného vozu nebo jej vyměnit za něco mladšího, méně opotřebovaného.

Poslední roky nám k tomu přináší další komplikace. Novější auto je z logiky věci skutečně méně opotřebované a díky lepším materiálům dokonce více vydrží, má to ale i odvrácenou stranu mince. S rostoucími nároky na výkon, efektivitu i emise se auta stávají neskutečně složitá. Moderní spalovací motor je neuvěřitelně komplexní a přetechnizovaná věc. Tam, kde dříve bylo lanko či táhlo, je dnes sestava aktuátorů, servomotorků, elektrických čerpadel a řídících systémů.

Na jednu stranu je to úžasné, oproti Irvovu P1800 dnes řídíme stroje jako z jiného světa, z hlediska servisu nám ale náklady letí vzhůru. A to je špatná zpráva pro petrolheady. To je ta skupina lidí, kteří auta berou jako něco víc a pochopitelně si tak sobě chtějí pořídit některý z vymazlenějších kousků. A jdou proto i nad limit toho, co si vlastně mohou dovolit. Ostatně proč ne, když za cenu nové Škody Karoq můžete mít ojetou Alfu Romeo či třeba Porsche. Problém však nastane vzápětí, jakmile dojde na údržbu.

Je elektromobil tou cestou?

A tady mi dovolte kacířskou myšlenku. Není řešením nakonec přece jen elektromobilita? Zdá se mi totiž, že spalovací motor, jakkoli je skvělý a má svůj nenahraditelný charakter, dospěl na konec své cesty. S každou novou generací jsou ty motory složitější a výrobně dražší. Jistě, mnohé z toho jsou požadavky na čistotu emisí dané legislativou, která se nám může i nemusí líbit, já se však obávám, že i bez oné legislativy bychom si příliš nepomohli. Nový motor musí v konkurenčním prostředí být lepší než ten starý. Prostě musí, jinak nemá jeho vývoj smysl.

A protože na rozdíl od Irva se většina z nás chce posouvat dál, musí vývoj probíhat. Však bez toho by to byla pěkná nuda. A pokud jsme skutečně dospěli do bodu, kdy spalovací motor dosáhl limitu toho, co z něj dokážeme vydolovat, pokud náklady na údržbu mohou z provozu vyřadit i relativně málo opotřebené auto jen kvůli jednomu drahému náhradnímu dílu, potom je možná opravdu na čase opohlédnout se zas jinde.

Elektromobily dnes ukazují, že ony strašáky v podobě unavených baterií nejsou zas tak neřešitelný problém. Jistě, ojetina bude mít vždy nějakým způsobem sníženou kapacitu baterie, z dojezdu 400 kilometrů je náhle kilometrů jen 350, ale to je prostě svět ojetých vozů. Však ono ani to patnáct let staré Porsche nepojede stejně, jako když bylo nové. Ostatně proto je tak levné, že…

Zatímco problémy s bateriemi se zdají být menší, než jsme si mysleli, a především již jsou řešitelné, ostatní komponenty elektromobilů posouvají jejich životnost. Pro zájemce o ojetiny tak vidím světlo na konci tunelu – žádné filtry pevných částic, žádné vstřikovače, co nejdou repasovat, žádné složité EGR systémy, vysokotlaká čerpadla, variabilní přeplňování, systémy vstřikování močoviny, žádný karbon v sání ani saze v oleji – nic z toho. Auto, které vydrží klidně 100.000 kilometrů prakticky bez údržby. To zní docela dobře.

Mě ale zajímá váš názor. Jak obměňují svůj vozový park čtenáři Autíčkáře? Máte svůj milovaný vůz, který už znáte, se kterým jste kamarádi a který jste připraveni udržovat další dlouhé roky? Nebo toužíte po změnách, chcete si vyzkoušet i něco nového a měníte tak auta častěji? Kde je pro vás hranice, kdy je na čase se se svým autem již rozloučit? A vidíte v nastupující elektromobilitě naději či zkázu trhu s ojetinami?

Dejte nám vědět do komentářů!