Ford Ka: Jedno z nejlepších miniaut, které právem milovala celá Británie

Už několik týdnů se spolu zabýváme průzkumem britských miniaut v průběhu dvacátého století. Začali jsme samozřejmě tím nejdůležitějším – původním Mini z pera Aleca Issigonise, jehož příběh jsme si probrali jak v teoretické, tak i v praktické rovině. Poté jsme zabředli do úvah o tom, jak vlastně takové legendární Mini nahradit.

Samotný výrobce se o to částečně pokoušel autem jménem Austin Metro, které také bylo malé a dostupné široké veřejnosti. Ale jak jsme si řekli minulý týden, mířilo hodně jiným směrem. Mini se svým charakteristickým designem a zábavnými jízdními vlastnostmi tak nenahradilo.

Dnes se ale podíváme na vozidlo, které to do jisté míry dokázalo. Přineslo design, jenž si nešel s žádným jiným splést, i chování na silnici, které i dnes potěší každého řidiče-nadšence. A v ostrovním království se také stalo legendou.

Jen už nespadá pod British Leyland, potažmo pozdější Rover Group, nýbrž pod evropskou odnož americké automobilky Ford. Ta je ale ve Velké Británii historicky považována za takřka domácího výrobce, takže to vlastně nevadí.

Oním vozidlem je první generace Fordu Ka – bez přehánění jedno z nejlepších miniaut, které právem milovalo celé Spojené království. Tím pádem si rozhodně zaslouží připomenutí, vždyť dnes už z cest skoro vymizelo. Když se mi tedy naskytla příležitost si jeden kousek na pár dní půjčit, neváhal jsem. A vy se díky tomu můžete začíst do následujících řádků.

Měl to být nástupce Mini, nebo ne?

Úvod mého textu by ve vás mohl vyvolat dojem, že Ka bylo od začátku vyvíjeno jako nástupce Mini. Ale to by byla chyba. Ford neměl v úmyslu nikomu ukázat, jak ho nahradit správně. Jen při vývoji vlastního modelu, možná snad i šťastnou náhodou, nakonec došel k podobnému, akorát modernějšímu výsledku.

Jak se to stalo? To je jednoduché. Ford v devadesátých letech v Evropě nabízel taková unylá a nezáživná auta. Neměla nijak zajímavé jízdní vlastnosti, nebyla příliš kvalitní, a ještě ke všemu vypadala velmi obyčejně a často jakoby… ocumlaně. Vlastně se docela těžko hledaly důvody, proč si nějaký evropský Ford vůbec koupit. To se muselo změnit.

Vývojáři v čele s designérem Chrisem Svenssonem proto dostali zajímavý úkol. Měli vzít už existující Fiestu třetí generace, odstrojit ji a na její základ dosadit auto ještě o něco menší, ale mnohem… mnohem zajímavější. Designovou inspiraci si měli vzít z konceptu Ford Ghia Saetta, jenž byl plný dynamických, ostře řezaných tvarů.

Nezklamali. Konečné auto, představené v roce 1996, čili přesně před třiceti lety, skutečně technicky nepřinášelo nic nového. Jeho podvozek přišel z Fiesty prakticky beze změny a jeho motor v zásadě pamatoval ještě Ford Anglia. Vizuálně ovšem došlo na revoluci.

Karoserie se blýskla přesně těmi stejnými dynamickými tvary, kombinujícími obliny s ostře řezanými zakončeními, jako u zmíněného konceptu. Proto také tento design dostal název New Edge, v překladu Nová hrana (byla to slovní hříčka, heslo mělo naznačovat i novou dobu, anglicky „new age“).

K ničemu podobnému se Ford do té chvíle neodhodlal. Nové auto kvůli tomu dostalo i nové jméno. Volba padla na Ka, odkazující na staroegyptský výraz pro duši. A tou malé Káčko, jak jsme mu říkali u nás, opravdu oplývalo.

Unikátní vzhled ale nebyl jediným důležitým aspektem vývoje. Ford Ka měl i hezky jezdit – hlavně ve městě, leč svého řidiče měl být schopen pobavit i na okresce. O přesně takovou charakteristiku se postaral Richard Parry-Jones, vrchní inženýr pro oblast podvozku a řízení.

Takový popis vám zní povědomě, ne? Maličké vozítko s nezaměnitelným vzhledem a zábavnými jízdními vlastnostmi. Kde jen jsme toto už viděli? Ach ano, u Mini! A ani zde na sebe úspěch nenechal dlouho čekat, ačkoliv je pravda, že svými prodejními čísly se auto blíží mnohem víc Metru než Miníkovi.

I když ne úplně britského, pořád velmi britského Ka se do ukončení produkce v roce 2008 vyrobilo 1,46 milionu kusů. A jen na britských ostrovech se ho v roce 2006 prodalo na 17 000, přičemž ve své třídě zde bylo nejprodávanějším modelem po dobu několika let. Na vozidlo velikostně spadající ještě pod Fiestu (a víceméně i Metro) je to pěkný výsledek.

Ze svého kouzla neztratilo nic ani dnes

A já se těm prodejům vůbec nedivím. Ford Ka první generace totiž umí být zajímavý i dnes. Jistě, design New Edge se už okoukal. Ale pořád má svou vlastní myšlenku, svůj vlastní nápad. Ty nikam neodešly. Ano, asi bych ho neoznačil úplně za krásný, ani tenkrát, ani nyní. Ale nezaměnitelný? To rozhodně.

To stejné platí o interiéru. Budiž, tvary už nejsou nejnovější. Leč stále se neslévají s konkurencí. Pořád jasně patří jen Fordu Ka. Do kabiny se navíc pohodlně vejde dvojice, a celkem použitelně i čtveřice cestujících. Soudobé Twingo to není, avšak důvodů ke stížnostem je tu i tak docela málo.

Nemůžu si pomoci, já v tom vidím paralelu k Mini. To se přece chlubilo úplně stejnými vlastnostmi. Ka jen díky mnohem pozdějšímu datu vzniku návdavkem poskytne přirozenější pozici při řízení (byť volant se stále nedá nijak nastavovat) a o něco lepší výhled přes větší okna. Jinak však působí… v zásadě shodně.

Motor, co pamatuje i to Mini

Ještě silnější „jako bych byl v Mini“ dojem vyvolává motor. Třináctistovka v testovaném kousku, předcházejícímu velkému faceliftu, a tedy instalaci nové jednotky Duratec, ve své podstatě opravdu pamatuje rok, kdy přišlo na trh Issigonisovo dítě. Jedná se o motor OHV Endura-E s řetězem poháněnými rozvody a výkonem 44 kW, jenž začal svůj život v padesátých letech pod označením Kent.

A samozřejmě, jak je starý, tak funguje. Svůj věk dá najevo chrastivým, hlučným a hrubým chodem, ne nepodobným škodovácké jedna-trojce ve Felicii. Konstrukční léta prozradí i průběh zrychlení. Díky krátkému zpřevodování ve městě auto docela sviští, ale nad 60 km/h už je každá desítka navrch pracná, otáčky neotáčky. Mimo bulváry je proto potřeba zůstávat v pravém pruhu.

Hehe… to zase nějak dobře znáte, ne? Jen snad s tím rozdílem, že v Mini, které pamatuje Castrovu kubánskou revoluci, to tak nevadí. V Káčku, které nezažilo ani naši Sametovou revoluci, už popisované vlastnosti překáží kapku víc. I když… mohlo by to také být součástí kouzla, záleží na názoru.

Když hledáte každou záminku jet městem nebo okreskou

Tím nejsilnějším prvkem, kde vidím spojitost s Mini, a pro který rozumím, proč Ka v Británii tak milovali a, na rozdíl od Metra, tam o něm dodnes mluví, jsou však jízdní vlastnosti. Pan Parry-Jones zjevně vážně věděl, co dělá, jelikož Káčko zajistí radost i současnému, zpovykanému řidiči.

Přirozeně, nejlépe funguje ve městě, jak bylo při vývoji zamýšleno. Zde je Ka nádherně lehkonohé a přímé. Jakákoliv křižovatka, autobus, cyklista nebo jiné vozidlo mu nepřekáží. Vždy hned zastaví, snadno se vyhne a briskně zmizí, přesně tak, jak je potřeba.

Zároveň odpružení zvládá solidně tlumit městské nerovnosti. Ano, víte o nich, slyšíte je, ale neruší vás. Ka je prostě přejede, dum dum dum, a pokračuje, jakoby se nechumelilo. Mini nic podobného neumí, to jen poskakuje. Uznávám, něco z tohoto charakteru už může být dáno i staršími tlumiči. Ale je cítit dobrý základ.

Káčko se však neztratí ani na okreskách. Pravda, shodně jako u Mini je nejprve potřeba motoru dát čas, aby nabral rychlost (o řidičák nepřijdete, tak vysoko se už třináctka před první zákrutou nedohrabe). Jenže pak už ji není nutné v obloucích moc snižovat.

Auto se sice drobet nakloní – právě aby mohlo i tlumit díry – ale hladce a samozřejmě zatočí. A klidně i do celkem ostrého úhlu. Netrpí na přenos váhy, není těžkopádné ani příliš nedotáčivé. Také nepotřebuje, abyste si zatáčku „rovnali“. Prostě ji vykrouží, aniž by se jakkoliv zapotilo.

Ve výsledku jsem se tak za volantem této Fordky bavil pomalu stejně jako v Mini. Je mu charakterově velmi blízká – stejně veselá a skotačivá. Vážně se vůbec nedivím, že měla tolik fandů, zvlášť mezi ostrovany, kteří jsou známí svou náklonností k malým a řidičským vozům. Já si ji taky pochvaloval.

V jedné věci inspirace nutná nebyla

Bohužel však platí, že tak jako u dobrých vlastností skončili vývojáři Káčka blízko Mini i v případě jedné špatné. Odhalí vám ji i projížděný exemplář z roku 2000, který sice na tehdy pro Fordy typickém pětimístném počítadle ukazuje pouze 28 000 km, ale který ve skutečnosti ujel už přes 228 000 km (a u kterého měl některý z předchozích majitelů „báječný nápad“ ozdobit ho modrými nárazníky).

Vidíte ty prahy? Ty už nějak… kvetou, že? No a to je ono. Tak jako staré Mini, i Ford Ka první generace opravdu hodně trpí na rez. I toto Káčko už je na hraně životnosti. Až mě překvapilo, že i jeho velmi… zrzavý podvozek pořád natolik pěkně funguje, poněvadž většina jeho souputníků již dávno umřela.

To je hrozná škoda, protože dnes už dá velkou práci najít kousek, který by šlo rozumně zachránit. A jelikož Ka sice funguje téměř jako Mini, ale není to Mini, nastalý trend bude pravděpodobně pokračovat, nakonec asi skoro stejně jako u Austinu Metro. Tím pádem se možná brzy dostaneme do situace, že tento Ford jednoduše úplně zmizí.

Pokud ale budete mít štěstí a najdete Káčko v pěkném stavu, určitě do něj běžte. Stojí pár drobných – unavené kousky jsou i za deset tisíc, rozumné okolo třiceti až čtyřiceti, a i ve výstavním stavu by neměl být problém zůstat bezpečně na pěti cifrách, ale koukal jsem na německý trh, v Česku je docela pusto, prázdno – avšak radosti rozdává vrchovatě.

Verdikt

Aniž by to bylo přímo v plánu, ve Fordu v devadesátkách vytvořili báječného „spirituálního následovníka“ britského Mini. Tak jako ono, i první generace Fordu Ka nabídne charakteristický design zvenku i uvnitř, relativně prostornou kabinu a výborné jízdní vlastnosti.

Stačí si zvyknout na stařičký motor se všemi přidruženými projevy a ideálně najít kus bez přehnaného množství rzi. Pak vám dokáže, že je jedním z nejlepších miniaut, a že ho celá Británie milovala právem. A nejen ona.

Moc děkuji majiteli za půjčení, užívej si Káčko, dokud se celé nerozpustí!

Za krásné fotky děkuji Tomáši Strachovi! Jeho tvorbu najdete na instagramovém profilu @_mr.fear44_, nezapomeňte však dát hlavně odběr na profil Autíčkáře. :-) 

Technické údaje

Ford Ka 1.3i (2000)

Motor: atmosférický zážehový čtyřválec 1299 cm3
Nejvyšší výkon: 44 kW (60k) při 5000 ot/min
Nejvyšší točivý moment: 105 Nm při 2500 ot/min
Převodovka: manuální pětistupňová
Provozní hmotnost: 846 kg 
Maximální rychlost: 155 km/h
0-100 km/h: 15,4 s 
Kombinovaná spotřeba udávaná výrobcem: 6,7 l/100 km
Spotřeba v testu: Okolo 7 l/100 km