Austin Mini 1000: Auto, které i dnes pobaví jako málokteré jiné

Minulý týden jsme si spolu prošli životním příběhem asi nejslavnějšího britského automobilu dějin – malého Mini. Určili jsme si, že se jedná o popkulturní ikonu, která ukázala, že auto nemusí být velké, aby bylo skvělé. Ostatně to dokazovalo plných čtyřicet jedna let, co bylo ve výrobě. Dnes se pro změnu zaměříme na praktickou stránku věci. Jedno takové krásné Mini si otestujeme. Přesněji se budeme věnovat verzi Austin Mini 1000 z osmdesátých let, s litrovým čtyřválcem.

Já osobně toto auto přímo zbožňuju. Ano, může za to i Mr. Bean, kterého sleduji už od mala, ale není to jen o něm. Mini mi přijde dokonalé. Obecně mám totiž rád malá, ale chytrá auta. Ono vymyslet nové skvělé Ferrari s neomezeným rozpočtem je jedna věc. Ale vytvořit funkční a dobré malé auto, notabene s naopak velmi přísnými účetními za zády, to je za mě mnohem větší výkon. A zrovna Mini je v tomto opravdu přeborníkem.

Proto když jsem se na našich loňských Kafe&Kárách dal do řeči s Ivem, majitelem jednoho kousku, zkusil jsem se zeptat, jestli by mi ho nepůjčil na test. A on souhlasil! Díky němu vám tak dnes přináším článek věnovaný jednomu z vůbec nejznámějších britských vozidel – autu, které i v roce 2026 pobaví jako málokteré jiné. Jdeme na věc.

Malý velký automobil

Jelikož jsme si příběh vzniku britského Mini, známého pod hned několika logy, řekli minule v samostatném článku, nyní jej přeskočíme a vrhneme se rovnou na věcný popis testovaného kousku z roku 1985, vzniklého pod značkou Austin. A rovnou říkám, že bude i tak obsáhlý, protože zde skutečně je o čem psát.

Viděli jste už někdy původní Mini na vlastní oči? Pokud ano, určitě potvrdíte, že na první pohled nedává smysl, jak je možné do takového pidivozítka nacpat čtyři osoby. Mini je pouhého 3,1 metru dlouhé, 1,4 metru široké a 1,3 metru vysoké. Pocitově příliš nepřesahuje rozměry velkého nákupního vozíku. Kam se ti lidé vejdou?

A přesto se vejdou! Sir Alec Issigonis své Mini sestavil natolik geniálně, že se vejdou. Přitom stačilo jen otočit motor napříč a převodovku umístit pod něj, strčit kola do rohů, běžné pružiny nahradit prostorově úspornými gumovými „klobouky“ a na to všechno nasadit prakticky tvarovanou, do jisté míry snad i boxíkovou karoserii. Nezaměnitelnost jejího designu je jen příjemným bonusem. Jak prosté, a přitom inteligentní!

Výsledkem je kabina vhodná i pro dnešní 1,8 metru vysoké a přibližně 100 kg vážící europostavy. Budiž, samozřejmě, nějaká omezení tu přece jen jsou. Sedí se třeba doslova přilepeně na dveřích. Místo nad hlavou je vykouzleno hlavně umístěním sedaček vyloženě na podlaze. Také je nutné si zvyknout na poněkud… kompromisní řidičovu polohu s volantem položeným výš a trochu víc „naležato“ a vyosenými pedály kvůli vyčnívajícím podběhům. Ale vážně se ti čtyři jedinci vmáčknou.

Fascinující nebo kompromisní řešení?

Součástí Issigonisova návrhu, stejně jako následné „péče“ British Leylandu, kam Mini po značnou část své výroby spadalo, jsou i některá řešení, u kterých nebudete vědět, jestli jsou fascinující, nebo kompromisní. A ony asi vlastně budou obojí.

Otevření víka kufru s panty umístěnými dole tak odhalí, že přibližně čtvrtinu jeho objemu zabírá vlevo umístěná nádrž. Ta má přitom objem pouhých 19 litrů, což i při minimální spotřebě benzínu vedlo k nepříliš velkému dojezdu automobilu. Výrobce se toto dokonce pokoušel u některých modelů řešit instalací druhé nádrže napravo, i s vlastním víčkem, které přidaly 12 dalších litrů, avšak zase ubraly již tak omezený prostor pro zavazadla.

Podobně kompromisní, leč fascinující řešení najdeme u kapoty. Mini nemá žádné táhlo zevnitř. Místo toho se úplně nahoře masky nachází taková páčka, se kterou pohnete doprava, a kapota odskočí. Pak už stačí jen zatlačit na druhou páčku pod kapotou vlevo a dojde k plnému odjištění. Že to kapku zvyšuje riziko odcizení některých komponentů motoru? Či přímo celého motoru, bude-li čas? No a? Tenkrát se nekradlo!

Za mě nejhezčí fascinující, a přitom poněkud kompromisní řešení se nachází uvnitř. A ne, teď nemyslím rychloměr uprostřed, ten ani testovací kousek nemá (asi zrovna nebyl na skladě, jak jsme si probrali posledně). Mluvím o kontrolce množství brzdové kapaliny, jejíž funkčnost si můžete zkontrolovat. Je umístěna na jednom ze středových přepínačů. Rozsvítí-li se sama, je to problém. Ale rozsvítit si ji můžete i vy – právě stisknutím tohoto přepínače. Pokud po stisknutí svítí, vše funguje správně.

Zábavnější auto sotva najdete

Pakliže nejste „suchoprdi“, jistě jste se při čtení předchozích řádků nejednou minimálně pousmáli. A přesně o tom Mini je. Jde o zábavu, o zážitek, o úsměv od ucha k uchu. Tím nejlepším příkladem tohoto faktu je jízda v popisovaném vozítku, jež je skutečně velmi jiná než cokoliv, co znáte z u nás běžnějších automobilů.

Ano, i ona místy dává najevo, že auto je velmi malé a staré. Litrový čtyřválec třeba v jakýchkoliv otáčkách dělá výrazný hluk, v tomto kuse ještě zesílený sportovním výfukem z modelu Cooper, vedeným uprostřed. Onen hluk se však nijak neodráží v síle tahu. Hlavně kopce dělají autu vážně problém.

Odpružení s gumovými klobouky zase téměř nepruží, víte opravdu o každé díře. A to má přitom konkrétní auto už vylepšené řešení s třináctipalcovými ráfky namísto původních desítek, které si sice vynutilo instalaci širších blatníků, ale kola už aspoň nepadají do každé díry.

Jenže to všechno je správně! To je Mini! To tak chceme! A pokud by snad někdo i tak kafral, postačí první průjezd zatáčkou a bude štěstím bez sebe i on. Dodnes se v jakémkoliv dobovém i nostalgickém testu dočtete o tom, jak Mini jezdí jako motokára. Ani já nebudu výjimkou, protože chování auta se vážně nedá jinak lépe popsat.

Praxe funguje tak, že Mini nejprve docela dlouho trvá, než se dostane na žádoucí rychlost. Jakmile je ale tam, už z ní není třeba nijak významně zpomalovat, zatáčka nezatáčka. Je tomu tak proto, že ať už je před vozítkem jakýkoliv oblouk, ono ho s přehledem vykrouží. Nemusíte se bát náklonů, nejsou. Není nutné si chystat vjezd do zatáčky ani si ji jakkoliv narovnávat, prostě to vyjde. Mini nejlépe popíšou slova jako: vžum, cikcak, wheeeee… a vlásenky jsou za vámi.

Podobně motokárově se auto chová i na limitu přilnavosti. I když je to předokolka, nehrozí žádné potupné opuštění jízdní stopy po tečně. Pokud už nedotáčivost přijde, je miniaturní skoro jako auto samo. Spíš se ale dočkáte takového rozverného poskakování. Jako v motokáře. A nakonec Mini… stejně zase zatočí.

Jistě, něco z této charakteristiky bude dáno i vylepšeným podvozkem Ivova exempláře, který s ním jezdí na všelijaké závody. Ale je cítit, že i Issigonisův základ samotný je více než talentovaný. A zábava je v něm přímo perfektní, bez nejmenšího přehánění!

Verdikt

Zřejmě není známějšího britského vozidla, než je původní Mini. Jenže já se vůbec nedivím. Má skutečně kouzlo osobnosti, jež nikde jinde nenajdete. Něco vychází z roztomilého a přitom chytrého kukuče, trocha z místy fascinujících a zároveň kompromisních řešení a velká většina bude zapříčiněna parádními, motokárovými jízdními vlastnostmi. I dnes si proto zaslouží slovo: pecka! Takže dává smysl, že je popkulturní ikonou, která pobaví jako málokteré jiné auto.

Moc děkuji Ivovi za půjčení, už dlouho jsem si jedno malé vozítko takto neužil!

Za krásné fotky děkuji Tomáši Strachovi! Jeho tvorbu najdete na instagramovém profilu @_mr.fear44_, nezapomeňte však dát hlavně odběr na profil Autíčkáře. :-) 

Technické údaje

Austin Mini 1000 (1985)

Motor: atmosférický zážehový čtyřválec 998 cm3
Nejvyšší výkon: 30 kW (41k) při 5100 ot/min
Nejvyšší točivý moment: 68 Nm při 2600 ot/min
Převodovka: manuální čtyřstupňová
Provozní hmotnost: 620 kg 
Maximální rychlost: 130 km/h
0-100 km/h: 22,7 s 
Kombinovaná spotřeba udávaná výrobcem: 7,3 l/100 km
Spotřeba majitele: od benzínky k benzínce, někdy i v jiném městě