Příběh britského Mini: Popkulturní ikona, která ukázala, že auto nemusí být velké, aby bylo skvělé

Britská popkultura je jednou z nejrozmanitějších a nejznámějších na světě. Není člověka, který by nikdy neslyšel o zpěvácích jako Ozzy Osbourne, Elton John nebo třeba Adele. Všichni znají skupiny The Beatles, Queen nebo The Rolling Stones. Nikomu není potřeba představovat Sherlocka Holmese, Jamese Bonda, Doktora Who ani Harryho Pottera. A tento seznam pokračuje dál a dál.

Zdejší zjevně velmi inspirativní prostředí ale planetě dalo i jednu popkulturní ikonu automobilu, u níž i to slovo ikona není jen otřepaným klišé. Vozítko jménem Mini je natolik proslavené, že i člověk zcela motorismem nepolíbený jej okamžitě rozpozná. Však ho minimálně viděl, jak dělá společnost notoricky známému nešikovi — panu Beanovi. A ještě před dvěma dekádami tvořilo podobně velkou část anglického vozového parku jako u nás Škoda Fabia.

Jistě, snad na všech motoristických webech najdete minimálně jeden článek věnovaný historii tohoto vozu. Dokonce bych věřil, že bych v archivu vyhrabal nějaký i u nás. Ale zrovna v případě Mini si myslím, že je v pořádku si ho klidně říci znovu. Jednak je to pěkné povídání, a pak mám k tomu ještě důvod, který zjistíte na konci článku. ;-) Tak si opět povězme životní příběh této popkulturní ikony, která ukázala, že auto nemusí být velké, aby bylo skvělé.

Země, kde všechno malé je pořád moc velké…

A začneme takovou malou sondou do britské kultury, protože asi není země, ve které by vznik Mini dával víc logiky. Víte, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, jak se toto ostrovní království svým plným jménem nazývá, je skutečně fascinující zemí.

Je jednou z největších a nejlidnatějších v Evropě. Její hlavní město Londýn se počítá mezi obrovské světové metropole. Vždyť v něm bydlí přes dvanáct milionů lidí a svou rozlohou je přibližně třikrát větší než Praha. A přece platí, že snad neexistuje národ, který by měl radši malé a skladné věci, než právě tento. Dobrá, ještě tu jsou Japonci, ale minimálně v našem geografickém prostoru vážně ne.

Projevuje se to různě. Například byli jste někdy v typickém britském cihlovém domku z doby průmyslové revoluce? Takovém tom, jaký znáte ze snad každého filmu? Pokud ano, co jste říkali na velikost… všeho? Viděli jste už někdy menší obývák? Menší koupelnu? Menší… ložničku? A než vytáhnete naše paneláky — ne, při stejném počtu pokojů jsou byty z českých sídlišť opravdu větší.

Stejného dojmu se dočkáte i při procházení městem. I široké bulváry jsou ve skutečnosti docela úzké. Na malých ulicích si člověk říká, že se tam dalším snad nevyhne ani sám o sobě… a pak hledí, jak klidně a lehce se tam vejde dvoupatrový autobus.

Britská fascinace malými věcmi jde až tak daleko, že na hradě Windsor existuje speciální místnost věnovaná Domku pro panenky královny Mary, který je věrnou kopií standardního britského sídla v měřítku 1:12. Tento domek je natolik propracovaný, že v něm všechno funguje jako v normálním domě. A když říkám všechno, tak myslím i hrající 1:12 gramofonové desky, knížky s 1:12 listy papíru nebo 1:12 lahve plné skutečného vína. Dům oslavuje umění britského řemesla… velmi britským způsobem.

…tedy i malé auto je moc velké

Přesně takhle se přistupovalo i k zadání automobilky British Motor Corporation, vyrábějící auta pod značkami Austin a Morris. Tehdejší standardní malé britské auto mělo na délku 12 stop, čili přibližně 3,6 metru. To ale v zemi, kde v době poválečného rozmachu a „babyboomu“ rychle přibývalo lidí, a tím ubývalo prostoru, bylo vlastně poměrně hodně. A když se ještě přidala Suezská krize, tlačící ceny ropy do závratných výšin (ehm ehm), bylo jasno: Británie potřebuje ještě menší než malé auto.

Řešení tohoto zapeklitého zadání přinesl bez přehánění geniální britský konstruktér řeckého původu — Alec Issigonis. Přišel s několika myšlenkami. Za prvé mu přišlo, že takové standardní britské malé auto má zbytečně dlouhé převisy. Kdyby místo nich byla kola v rozích karoserie, ušetřilo by se. Za druhé mu přišlo, že prostor v kabině zbytečně zabírá tunel pro kardan. Kdyby byla místo zadních hnaná kola přední, opět… ušetřilo by se. A hlavně — kdyby skoro třetinu délky auta nezabíral podélně uložený motor, kdyby místo toho byl v autě napříč, ušetřilo by se hodně.

Přesně takové auto nakreslil. Auto s koly v rozích karoserie. Auto bez kardanu. A hlavně auto s revolučním, příčně uloženým motorem. Díky tomu délku vozu zkrátil z dvanácti na pouhých deset stop, tedy téměř přesně tři metry. I tak ale, s pomocí designéra Leonarda Lorda, dokázal na tento „pidi“ půdorys, oproti kterému jsou i dnešní japonská kei auta skoro limuzínami, nacpat čtveřici lidí. Jak neuvěřitelné… jak britské.

Bez kompromisů to nešlo, ale publiku to nevadilo

Samozřejmě, použitá technická řešení se neobešla bez kompromisů, vždyť se mělo jednat o lidový automobil. Jeden příklad za všechny: Issigonis nedostal možnost vyvinout si úplně nový motor. Místo toho musel použít už existující čtyřválec Austin. Jenže ten byl uzpůsoben podélné zástavbě, včetně umístění chladiče před motorem, ne vedle. Mini ho tak má nezvykle na straně.

Podobných kompromisů bylo víc. Ale nikoho netrápily. Naopak — když se vozidlo začalo pod oběma značkami, jako Austin Seven a Morris Mini Minor, v roce 1959 prodávat, zákazníci se mínili přetrhnout, aby pro sebe nějaké to nové úsporné mini autíčko ukořistili. A nedá se říct, že by tento zájem po pár letech upadl. Naopak.

Mini navíc prošlo hned několika modernizacemi, které poznáte třeba podle charakteristických pantů dveří (měly je jen modely první „série“), tvarů zadních světel (první modely měly malé oblé svítilny, druhé větší hranaté, od třetích dál přibyla couvací světla), provedení přední mřížky (od třetí série byly plastové), různých šířek rozchodů a doplňkových blatníků, různých motorizací atp. Takže když už se zdálo, že by Mini začalo nějak pocitově stárnout, zase bylo upraveno.

Díky tomu, a díky legendárnímu zábavnému charakteru a veselým jízdním vlastnostem, se tak toto auto povedlo udržet v produkci až do roku 2000 a vyrobit celkem 5 387 862 kusů. To je docela úctyhodná kariéra na jedno malé hrcátko, nemyslíte?

British Leyland fungoval… jako vždy

Na druhou stranu není pravda, že by mělo Mini vždy zcela na růžích ustláno. Když se v roce 1968 British Motor Corporation spojila s Leyland Motors a vznikl obrovský podnik zvaný British Leyland, který je dodnes znám jako asi nejhorší britská automobilka historie, ani Mini se nevyhnulo pocitovému úpadku.

Že rezlo pomalu už na výrobní lince, nebylo asi nic moc překvapivého — to dělala všechna tehdejší auta výrobce. Ale British Leyland občas dovedl být krkavčí matkou. Kupříkladu se běžně stávalo, že auta dostávala palubní desky s budíky buď uprostřed, nebo pod volantem víceméně namátkou. Sice oficiálně hrála roli výbava, ale spíš se fungovalo podle toho, jaké díly zrovna přijely na sklad. Komu by se chtělo párat se s pravidelností?

A došlo i na situace, kdy utrpěl ikonický vzhled Miníku. V mých očích asi nejhorší bylo — pozor — příplatkové provedení Clubman ze sedmdesátých let, nahrazující též ne zcela krásné dražší varianty Wolseley Hornet a Riley Elf s, básník promine, až trabantím nádechem. To autu „nadělilo“ předek s širší maskou a většími světly. Prodáváno bylo jako zatím nejlepší Mini. Dovolím si pochybovat. Prohlédnout si ho můžete na přiložené fotografii. Ale nevím… možná bych to ani nedělal.

Neméně „fascinující“ byly také úpravy interiéru Miníku, které pokračovaly až do konce produkce, už pod hlavičkou následné Rover Group. Stalo se tak třeba, že Mini původem z roku 1959 dostalo devadesátkový volant z MG F, včetně airbagu. Nesedí vám to? Tak poslední obrázek v galerii raději také přeskočte.

Závěr

Nicméně ani British Leyland nedokázal auru Mini zničit. A to už něco znamená, protože ten jinak zlikvidoval kde co. A když v roce 2000 přece jen zmizelo z nabídky, tehdejší vlastník značky — německé BMW — ho téměř ihned nahradil novým, a také velmi dobrým retro Mini, které poměrně úspěšně žije stále. Tudíž příběh popkulturní ikony, která ukázala, že auto nemusí být velké, aby bylo skvělé, svým způsobem pokračuje dál. A to je moc dobře!

Doufám, že se vám dnešní článek líbil. Netvrdím, že byl informačně vyčerpávající, ale jak jsem říkal, podobných textů už vzniklo hodně. Nechtěl jsem je moc opakovat. Já vám ale ještě dlužím prozrazení mého důvodu číslo dvě, proč jsem vám ten příběh napsal znovu. No ano — jedno původní Mini jsem pro vás otestoval. Na recenzi se můžete těšit už příští týden. Do té doby mi napište, co si o historii tohoto auta myslíte vy. Diskuze je vaše.