Začal jako nejlepší auto Evropy. O dekádu později byl Rover P6 nejhorším autem Británie

Jsou tomu už dva týdny, co spolu procházíme zlaté období kdysi slavné britské automobilky Rover – výrobce silničních ekvivalentů těch nejlepších modelů Land Rover a Range Rover. Nejprve jsme zkoumali Rover P4, řečený „Tetička Rover“, který si svou odolností, kvalitou a důstojností získal srdce nejednoho Angličana. Poté jsme mluvili o Roveru P5, jenž veškeré výhody P4 ještě znásobil, aby se stal tím nejluxusnějším, co Rover v období padesátých a šedesátých let vyráběl.

Dneškem tento výlet, a vlastně i popisovanou epochu, ukončíme. Čeká nás poslední velký sedan, jímž se značka ještě mohla chlubit – Rover P6. Jeho příběh je ale zvláštní. V roce 1964 se stal prvním evropským Autem roku. O jedenáct let později ho britský magazín označil za nejhorší nové auto na trhu. Jak to? Poví vám to následující řádky.

Avantgardní auto pro úspěšné manažery

Abyste pochopili, proč je Rover P6 pro automobilku důležitý, musíte si nejprve uvědomit, jaká byla doba, ve které vznikal. Přelom padesátých a šedesátých let už byl od konce druhé světové války dostatečně vzdálený na to, aby lidé měli zájem o avantgardní technologie – a také peníze na ně.

Ve Francii tak všichni houfně kupovali Citroën DS s hydropneumatickým odpružením. Italové si pořizovali Lancii Flavii s boxerem pod kapotou. V Americe se poté snažil prosadit Chevrolet Corvair s motorem umístěným vzadu. A o něčem podobném se uvažovalo i v komunistickém Československu.

Doma, v Británii, se k tomu postupně otevíral nový trh pro mladé, úspěšné manažery. Ti hledali něco kvalitnějšího a důstojnějšího než prosté maloobjemové hrcátko dělnické třídy, ale zároveň něco zábavnějšího a agilnějšího než velké a pohodlné limuzíny tradičního střihu.

Rover si byl vědom toho, že takové auto mu v nabídce chybí. Přece jen P4 i P5 byla solidní a kvalitní, ale také velmi usedlá, až nudná vozidla. Vývojáři v čele se Spenem Kingem, Peterem Wilksem a Davidem Bachem proto dostali za úkol navrhnout a sestavit sedan dostatečně velký a hodnotný, ale zároveň jízdně talentovaný a lehkonohý. K tomu se měl blýsknout doposud u Roveru neviděnými technologiemi.

Titul prvního evropského auta roku

Výsledek snažení vývojového týmu se veřejnosti představil v roce 1963 jako Rover P6. A zadání vedení splnil na výbornou. Byl pořád dost rozměrný, aby spadal do kategorie velkých sedanů, avšak oproti starším Roverům byl menší, subtilnější a moderněji tvarovaný.

K tomu se skutečně pochlubil výdobytky, o nichž si předchozí řady mohly nechat leda zdát. Například stejně jako P5 dostal i Rover P6 samonosnou karoserii. Jenže King s Wilksem a Bachem se u ní inspirovali francouzským DS a vytvořili ji pomocí samostatných panelů přišroubovaných ke skeletu. Také ji obohatili o hliníkovou kapotu a víko zavazadelníku. V neposlední řadě do ní ukryli i propracované deformační zóny.

Podobně jako karoserie se i podvozek vyznačoval zajímavými řešeními. Pro uspokojení potřeb mladých manažerů, lačnících po „řidičském sedanu“, inženýři nadělili autu zadní nápravu typu De Dion. Tato náprava výrazně omezovala změny geometrie zavěšení při zatáčení i vlastní boční pohyb. Auto tak bylo při změnách směru mnohem stabilnější. Pozadu nezůstaly ani brzdy, jež sestávaly z kotoučů na všech kolech.

Nezanedbávaly se však ani detaily. Například přední světla měla na svých vrcholech malé plastové hranoly. Ty odrážely světlo z obrysovek, takže řidič jednak viděl, že svítí, a zároveň přesně věděl, kde auto začíná. U P6 se zkrátka šlo vážně daleko. A to prosím podotýkám, že jsem spoustu věcí ještě vynechal.

Díky tomu se auto i dočkalo mnoha cen odborné veřejnosti. Jedna nad nimi však výrazně ční: titul úplně prvního Evropského auta roku, udělený v roce 1964 odbornou porotou složenou z novinářů mnoha západoevropských zemí. Tímto oceněním se z auta stala nejlepší novinka široko daleko.

Postupné vylepšování a rozšiřování motorové palety

Úspěch u novinářů brzy vystřídal úspěch u zákazníků. I díky faktu, že Rover P6 nejen hierarchicky, ale i cenově spadal pod luxusní P5, a přitom byl mnohem atraktivnější, se zájemci jen hrnuli. A bylo jich víc a víc i proto, že značka samozřejmě též u tohoto vozu sbírala zpětnou vazbu od majitelů a postupně jej vylepšovala.

Jelikož však P6 mířilo jiným směrem, Rover zároveň některé prvky upravoval podle dobové módy. Takže se stalo, že auto v roce 1970, u příležitosti představení série Mark II, dostalo namátkou plastovou mřížku nasávacího otvoru místo dřívější chromované. V interiéru si zase své místo našly kruhové, „sportovnější“ přístroje.

Nejzajímavější změny v rámci modelové péče se nicméně zákazníci dočkali již v roce 1968. Tehdy Rover pro usedlou řadu P5 získal práva na výrobu celohliníkového malého osmiválce od americké značky Buick. A když už ho měl – a když už byl tak lehký – vlastně neexistoval důvod, proč ho nenapasovat i pod kapotu P6.

Ano, k dvoulitrovému čtyřválci pod obchodním označením Rover P6 2000 a k dva-dvojce označené jako P6 2200 tím pádem přibyla tříapůllitrová V8 s výkonem 118 kW. Takto specifikovaný vůz se jmenoval Rover P6 3500 a dosahoval rychlosti až okolo dvou set kilometrů v hodině. Zrychlení z nuly na sto zase zabralo jen přibližně deset sekund. Tenkrát solidní čísla! A jen tak mimochodem dodám, že chvíli se uvažovalo i o pohonu turbínou, kdyby snad té pokrokovosti a avantgardy bylo málo. :-)

Neslavný konec slavného automobilu

Rover P6 byl jednoduše revolučním britským prémiovým sedanem, který začal skvěle. Také skvěle pokračoval, prodejní čísla se léta držela vysoko. P5 překonával v podstatě o řád. Jenže každá pohádka jednou skončí. Ta „roveří“ nabrala sestupný směr v roce 1968.

Už rok předtím Rovera odkoupil Leyland Motors, úspěšný britský konstruktér náklaďáků, autobusů a trolejbusů. A ti znalejší z vás vědí, že právě v roce 1968 se Leyland Motors spojil s British Motor Holdings – naopak v problémech se topícím výrobcem aut například značek Austin a Morris. Tím vznikl British Leyland, který je nechvalně proslulý jako asi nejhorší britská automobilka historie.

Logicky, katastrofa na sebe nenechala dlouho čekat. Zatímco „tetička“ – řada P4 – se tohoto spojení ani nedočkala a P5 stihlo umřít dřív, než došlo na nejhorší, P6 si zažilo postupný, leč až děsivý úpadek kvality, zcela neslučitelný s původní pověstí značky jako producenta odolných a spolehlivých aut.

Došlo to až tak daleko, že v roce 1975 magazín Drive prohlásil Rover P6 za nejhorší nové auto prodávané v Británii, když jeden kousek zakoupený čtenářem v roce 1974 během prvních šesti měsíců najel 9 700 kilometrů, během nichž potřeboval tři motory, dvě převodovky, dvě spojkové skříně a kompletně novou sadu elektrických kabelů. Z prvních 165 dní vlastnictví strávil 114 v servisu.

No… to je hezké. Výherce prvního evropského auta roku, nejlepší novinka široko daleko… a za deset let je z něj to nejhorší, co si zákazník může pořídit. Rover P6 tudíž v roce 1977 opustil výrobní linky – a jeho pošramocená pověst už mu zůstala. Ostatně i dnes se zájmu veteránistů těší jen první ročníky. O ty poslední nestojí nikdo. Ach jo. Jak mohl Rover tolik klesnout? Ale co se dá dělat. Když matka nefunguje, neprospívají ani děti.

A tady také končí náš seriál o zlatém období automobilky Rover. Na padesátá a šedesátá léta už nikdy ničím nedokázala navázat. Takto – nedá se říct, že by všechny další modely byly nutně špatné. Ale „tetičku“ P4, vrcholné P5 ani pokrokovou P6 se již zopakovat nepovedlo. A už ani nepovede.

Jak se vám tento seriál líbil? Dozvěděli jste se něco nového? A který ze tří diskutovaných Roverů byste si vybrali? Napište mi to do diskuze.

Zdroj: AR Online – Best of British Cars, The Rover P6 Club