Britský sedan, kterému podlehli i premiéři. Rover P5 vynesl značku na absolutní vrchol

Minulý týden jsme na příkladu vozu Rover P4 zkoumali důležitou část historie této dnes zaniklé, ale kdysi slavné britské automobilky. Řešili jsme, že její zlaté období sahalo od čtyřicátých do šedesátých let, tedy mezi konec druhé světové války a vznik nechvalně proslulého konglomerátu British Leyland. Právě tehdy vyráběla silniční ekvivalenty těch nejlepších Land a Range Roverů a svým zákazníkům nabízela důstojné svezení a prémiový pocit.

Rover P4 však není ve své pověsti mimořádně kvalitního anglického sedanu sám. Ba co víc, existuje i model, který je ještě propracovanější a prémiovější než on. Jmenuje se Rover P5 a v dobách své aktivní kariéry hrál roli nepřímého nástupce pé-čtyřky. Vlastně je o něm bezpečné i tvrdit, že hierarchicky stál ještě nad ní.

Je pravda, že svou přezdívku už nedostal (nebo se mi ji nepovedlo zachytit), ale i on se může pochlubit pestrým a zajímavým životním příběhem. Takže dnes se budeme věnovat jemu. Uvařte si Earl Grey, nalijte si ho do porcelánového šálku a pohodlně se usaďte v měkkém křesle s květinovým vzorem, jdeme na to.

Jak ke skvělému autu přidat ještě lepší

Rover P4 měl už od svého uvedení v roce 1948 poměrně stabilní klientelu. Zvlášť poté, co přišel o kontroverzní „kyklopovo oko“ – třetí, centrální světlomet, si ho lidé kupovali ve více než slušných počtech. V půli padesátých let však měl Rover pocit, že by to chtělo něco víc. Že k tomuto skvělému autu by se mělo přidat ještě lepší.

Nebo tedy… původní plán byl úplně jiný. Rover chtěl postavit menší a levnější model, který by se prodával ve větším množství. Jenže automobilka nedostala povolení rozšířit závod v Solihullu, takže nový vůz neměla kde vyrábět. Designér David Bache tak dostal za úkol navrhnout naopak větší a majestátnější sedan, jenž se měl vyrábět v menším počtu, což ještě snesly původní haly.

Výsledek jeho práce se britské veřejnosti ukázal v roce 1958 a musí se nechat, že snaha byla patrná. Auto pojmenované Rover P5 sice vycházelo z podobných stylových zásad jako P4, ale bylo nejen fyzicky rozměrnější, nýbrž i pocitově mohutnější. Hlavně boky vozidla nesly tolik vizuální váhy, že by se za ni nestydělo ani soudobé Volvo. Za zmínku stojí i fakt, že tato karoserie byla poprvé samonosná, byť doplněná o pomocný přední rám.

Shodně i interiér si zakládal na stejném přístupu jako u „předchůdce“ a chlubil se velmi kvalitním řemeslným zpracováním všech dílů a jen těmi nejlepšími materiály v podobě dřeva, kovu a kůže. Nejeden tehdejší novinář o pé-pětce prohlásil, že je Rolls-Roycem pro střední třídu. A to znamenalo hodně.

Rover samozřejmě myslel i na důstojný pohon, takže jako základní jednotku použil větší motor, než byl u P4 strop nabídky. Jednalo se o řadový šestiválec, převrtaný na objem tří litrů a v počátcích výroby dosahující maximálního výkonu 86 kW. Aby k tomu auto nedělalo ostudu ani svými technologiemi, přenášela výkon motoru na zadní kola automatická převodovka a řízení bylo posilované zařízením firmy Burman. Působivé!

Stvoření karoserie, která svůj vrchol slávy prožívá teprve dnes

V průběhu výroby P5 automobilka samozřejmě zastávala ty samé hodnoty péče o zákazníky jako u řady P4. I tady sbírala jejich zpětnou vazbu a automobil postupně vylepšovala. Mezi lety výroby tak dostal třeba větrací okýnka, upravené, o něco jemnější odpružení nebo dalších 10 kW výkonu.

Doposud největší, a i v roce 2026 fascinující změna však přímo z přání vlastníků nevzešla. To si takhle jednou Rover řekl, že P5 je skvělým a opravdu důstojným vozem. Avšak že mu trošku chybí… šťáva. Je výborný přesně tak, jak by měl být, ale také trochu nudný.

Proto do nabídky modelového roku 1962 přidal druhou karoserii pojmenovanou Coupé. Ptáte se, proč je tato změna i v současnosti tak fascinující? Protože Rover P5 Coupé nebyl standardním dvoudveřovým 2+2 kupé, jakých bylo tenkrát docela hodně. Dostal splývavou záď, ale zachoval si čtvery dveře.

Ano – mluvíme o čtyřdveřovém kupé. Karoserii, která je dnes populární u celé řady značek. Pokud nevěříte, běžte na ulici a spočítejte si všechny Volkswageny Arteon, Audi A5 a A7, BMW 4 Gran Coupé nebo Mercedesy CLA a CLS. Vidíte, přitom Rover ji uměl zařídit už před šedesáti lety. Natolik byl pokrokový.

Americký osmiválec na dotvoření finálního dojmu

V dalších letech se auto dočkalo ještě několika malých úprav, které ho posouvaly výš a výš v pomyslném žebříčku automobilové úrovně. Pořád však bylo cítit, že k úplné dokonalosti Roveru P5 stále něco chybí. Něco, co by hrálo roli pověstné třešničky na dortu.

Rover naznal, že oním symbolickým sladkým vrcholem se stane motor. Šest válců bylo… prostě málo. Chtělo to o dva víc. Jenže automobilka neměla peníze ani znalosti na vývoj vlastního osmiválce. Proto se znovu rozhodla hledat pomoc v zemi V8 zaslíbené – v USA. Vždyť díky Studebakeru zjistila, jak natvarovat moderní karoserii pro P4, proč by něco podobného s motorem pro P5 nemohlo vyjít znovu?

Volba tentokrát padla na značku Buick. Konkrétně šlo o model Buick Special a jeho na poměry Ameriky malou V8 o objemu 215 kubických palců, nebo po našem 3,5 litru. Byla ideální, protože nezabírala tolik místa. Navíc byla vyráběna z hliníku, takže byla dokonce lehčí než původní šestiválec, což opět hrálo výrobci do karet. Přitom dosahovala tehdy slušného výkonu 118 kW. V neposlední řadě byla na V8 i docela úsporná. Britové tudíž neměli důvod kupovat licenci jinde.

Osmiválcový Rover P5 vyjel na silnice v roce 1967. Aby na sebe náležitě upozornil, dostal kromě výrazných štítků na blatnících i nové jméno. Od tohoto roku se mu říkalo P5B 3 ½ litre, kde „B“ stojí jako pocta dárci motoru. V rámci modelové péče se navíc auto jako součást standardní výbavy blýsklo i speciálním řízením s variabilním převodem Hydrasteer. Slušné, nemyslíte? Zde jednoduše Rover vynesl pojem britský prémiový sedan na nejvyšší možnou metu.

Rover ve službách státu

Až do roku 1973, kdy oficiálně skončil, byl Rover P5/P5B velmi populární. Kromě účetních, právníků nebo doktorů, kteří si jej často kupovali coby symbol životního úspěchu, sloužil i mnoha významným britským politikům, běžně i roky po zastavení produkce. Například železná lady Margaret Thatcherová se jím vezla při své první cestě do sídla britských premiérů na adrese 10 Downing Street v roce 1979 a k vidění tam byl ještě i v roce 1982.

A i když můžete namítnout, že vládní auta se povinně dostávají, nikoliv svévolně kupují, doplním, že taková královna Alžběta II. si jeden kousek P5B pořídila do své vlastní, soukromé sbírky. To už bez nejmenších pochyb o úrovni tohoto auta něco vypovídá.

Dnes popisovaný Rover zkrátka hrál významnou roli v britském provozu i kultuře po dlouhá desetiletí. A stejně jako u P4, i u něj si po celou tu dobu všichni vážili jeho neprůstřelné kvality výroby, spolehlivosti i důstojných jízdních vlastností. Svět byl tehdy v Británii ještě v pořádku.

Dorazili jsme na konec povídání o jednom z nejvyšších vrcholů historie značky Rover. Příště se podíváme na další tradiční sedan této značky, jenž P5 do jisté míry následoval. Jen ten příběh už možná nebude… tak veselý. Víc zjistíte za týden. Teď mi ale řekněte, co si o P5/P5B myslíte. Znali jste ho? Zaujal vás víc než předchozí P4? Napište mi to do diskuze.

Zdroj informací: AR Online – Best of British Cars