Britská „Tetička“, která vydržela všechno. Rover P4 ukazuje dobu, kdy auta vznikala na celý život

Jistě všichni znáte britská prémiová SUV a terénní vozy automobilky Land Rover. Není divu – představují jeden z vrcholů současné automobilové produkce a bez přehánění jde o skvělá auta. Ať už se svezete v novém Defenderu nebo třeba Range Roveru, pokaždé budete unešeni vybraností jejich jízdního projevu.

Land Rover ale v této disciplíně dřív britské vlajky nehájil sám. Vedle mimořádně schopných a důstojných teréňáků ještě existovala divize osobních automobilů, zvaná jednoduše Rover, která se soustředila na ty samé hodnoty, jen na silnici. Její auta místo šotoliny a kamení mířila na zpevněné povrchy měst a dálnic, svým zákazníkům však nabízela úplně stejné, vybrané a důstojné svezení a nefalšovaný prémiový pocit.

Že to snad trochu přeháním? No… jak se to vezme. Ano, nejnovější modely automobilky Rover z přelomu milénia už možná zas tak nezpochybnitelně perfektní nebyly (byť třeba pro řadu 75 mám osobně dodnes slabost). Ale existovala doba, kdy v ostrovním království jezdit Roverem znamenalo totéž, co v Německu Mercedesem.

Fanoušci značky Rover takto vnímají roky mezi koncem druhé světové války a vytvořením nechvalně proslulého konglomerátu British Leyland, čili čtyřicátá, padesátá a šedesátá léta. Proto jsem se rozhodl, že pro vás toto nejšťastnější období tohoto výrobce zmapuji. Ať máte přehled, proč je pro spoustu lidí krach této značky jednou z nejsmutnějších kapitol dějin britského motorismu.

A logicky začneme modelem, který celou tuto slavnou éru začal – Roverem P4. Pokud ho neznáte, vězte, že právě on je dokonalým příkladem časů, kdy prémiový britský sedan přinášel neprůstřelnou kvalitu a odolnost. A pojí se s ním moc pěkný příběh. Tak si ho povězme.

Moderní design, „ukradený“ z USA

Když v Evropě skončila druhá světová válka, automobilka Rover postupně obnovila výrobu svých automobilů. Jenže poměrně záhy začala řešit tehdy běžný problém. Asi jako u všech na kontinentu, i její auta byla morálně zastaralá. Měla ještě předválečný design s oddělenými blatníky a světlomety – nic, co by se hodilo do nové, nadějné poválečné doby.

Chtělo to něco jiného. Něco mnohem modernějšího. Jenže jakým směrem se vydat, aby nové auto bylo lepším Roverem, předznamenávajícím veselejší éru? Šéfdesignér nového modelu Gordon Bashford se nakonec rozhodl hledat inspiraci v USA, přesněji u zdejší pokrokové značky Studebaker. Vyslal proto své zástupce do zámoří s úkolem koupit dva kusy modelu Studebaker Champion a přivézt je domů „pro inspiraci“.

Ne, samozřejmě, buďme fér. Nový Rover nikdy neměl být prostou kopií žádného jiného auta. Studebaker Champion sloužil jen jako takový vzor, podle kterého se v Británii snažili vytvořit podobně inovativní a neotřelý design svého vozu. Na druhou stranu je pravda, že jedno z aut rozmontovali a nasadili na svůj podvozek, až vznikla prototypová mula, interně zvaná Roverbaker. Takže…

Postaven tak, aby vydržel

Konečný automobil přišel na trh pod kódem P4 v roce 1949 a musí se nechat, že vizuálně byl opravdu… přelomový. Až tak, že si ho tradicemi posedlá Británie zprvu ne zcela zamilovala. Vadil hlavně centrální přední světlomet, kterému se začalo přezdívat Kyklopovo oko. Ovšem i buclatý, hladký tvar tříprostorové karoserie a specifické zadní čelo budily rozpaky.

O to být vzhledově zajímavý však Roveru šlo až ve druhé řadě. V té první si chtěl hlavně uchovat a ještě vylepšit předválečnou pověst výrobce kvalitních, prémiových automobilů pro důstojné majitele. Rover P4 proto dostal řadu technických i výrobních řešení, která měla zajistit dlouhověkost, spolehlivost konstrukce a vysokou kvalitu jízdy.

Karoserie, vyráběná společností Pressed Steel, byla udělána velmi mohutně a poctivě, aby snášela dlouhodobé namáhání. Zároveň byla vybavena dveřmi, víkem zavazadlového prostoru a kapotou ze slitiny hliníku a hořčíku, obchodně zvanou Birmabright. To zajišťovalo její mnohonásobně nižší náchylnost ke zrezivění.

Interiér byl vzdušný a postavený z kvalitních materiálů, jako jsou dřevo, kov a kůže. Šasi bylo vybaveno nezávislým zavěšením s vinutými pružinami vpředu a listovými pery vzadu. Brzdy pracovaly na hybridním, hydro-mechanickém principu. I motory – řadové benzínové čtyř- a šestiválce – byly laděny hlavně s ohledem na jemný chod a postupný náběh tahu. Všechno zkrátka mělo být důstojné, odolné a prémiové.

Po koupi se před majitelem nezavřelo okýnko

Jak ale každý člověk znalý poměrů jistě potvrdí, kvalitní provedení a jízda na úrovni nejsou jedinými předpoklady, jakými se takový automobil odlišuje od konfekce. Dalším, a možná ještě důležitějším, je ochota výrobce naslouchat svým zákazníkům. Pouze značka, která před majitelem nezavře okýnko, ale naopak bedlivě nastaví ucho, je skutečně hodnotná.

Rover si proto pečlivě vedl záznamy zpětné vazby od všech lidí, kteří si, ať už při garančních prohlídkách, nebo jen tak mezi řečí, stěžovali na nějaké „nedokonalosti“. A aby tyto záznamy nevyšly naprázdno, také je do nových modelových roků zapracovával, snad aby další „pé-čtyřky“ byly zase o něco lepší.

Auta tak v průběhu let například přišla o ono kontroverzní Kyklopovo třetí světlo, dostala přístroje kruhového tvaru namísto původních hranatých, dočkala se výměny unikátních brzd za spolehlivější hydraulický systém nebo získala speciální tvar řadicí páky, který i při umístění na podlaze (původní řešení bylo na sloupku volantu) zajistil dostatek místa pro nohy trojice předních cestujících.

Shodně pohonné jednotky dostávaly různá vylepšení a posílení, až se nejsilnější řadová šestiválcová dva-šestka propracovala na výkon 91 kW ve variantě Rover (P4) 110, se kterou tento sedan uháněl až 160 km/h a z nuly na sto zrychlil za přibližně šestnáct sekund. Na podobné auto to byly tenkrát solidní hodnoty.

Tetička Rover

Právě tento přístup Roveru k výrobní, jízdní i poprodejní kvalitě svého produktu nakonec vyústil ve fakt, že ostrované se, i přes prvotní ostych, řadu P4 naučili milovat. Stala se oblíbenou volbou doktorů, účetních, úředníků a dalších, z nichž vyzařovala důstojnost, a kteří stejnou důstojnost požadovali od svého vozu. A tato láska trvala dlouho. Auto ve výrobě vydrželo až do roku 1964 a vzniklo ve více než 130 000 kusech.

Dokonce se mu, v návaznosti na své kvality, začalo říkat Auntie Rover, česky Tetička Rover. To však není posměch, že by s ním jezdily pouze dámy v pokročilém věku. Šlo právě o onu kvalitu, dlouhověkost a spolehlivost, která majitelům Roveru P4 připomínala ženu s nejdůvěryhodnější a nejmilejší rolí ve standardní britské rodině.

Jezdí dodnes

Rover P4 je zkrátka pojem. Možná není tak známý jako třeba soudobé Mercedesy, avšak dokonale ilustruje, že značka Rover kdysi nabízela opravdu prvotřídní vozidla. Přesně tak, jak dnes známe z modelů automobilky Land Rover. A pokud stejně nevěříte, podívejte se na nějaké britské veteránské inzeráty. Zjistíte, že mnohé kousky přežily ve zdraví až dodnes. To podle mě mluví za vše.

Příště se podíváme na nepřímého nástupce řady P4 – Rover P5. Tetičkou už ho nikdo nenazýval (co jsem se dopátral). Ale zajímavým životním příběhem se může pochlubit také. Tak se těšte. Do té doby mi řekněte, co si o Roveru P4 myslíte vy. Líbí se vám taková filozofie prémiového automobilu? A máte dojem, že i dnešní prémioví výrobci dodržují stejné postupy, nebo už se očekávání zákazníků posunula jinam? Dejte vědět v diskusi.

Zdroj: Classics World