Fiat Punto: Příběh hlučného fiátka

Stříbrné Punto, později přezdívané ‘Hlučný Fiátek’, se v rodině mého kamaráda Dana (kterého můžete znát jako hlas navigátora z mé zimní dovolené) objevilo už před dávnou dobou jako auto, které mělo sloužit jeho mamince na cestu do a z hospody. Časem, když už nebylo potřeba k zásobování hospody, se stalo druhým vozidlem “pro děti, než si pořídí vlastní” a Danovi bylo svěřeno když před lety začal pracovat v Brně. O 65 tisíc najetých kilometrů později a po 4. technické se slovy “'to je už poslední technická co dělám, takhle už to dál nejde, příště Polanka” byl nahrazen novějším Puntem a tak nejspíš bude pomalu propuštěn ze svých služeb. Polanka je mimochodem místní vrakoviště.

Netrpí vlastně zádnými technickými problémy, je dokonce docela pěkně zachovalý, ale prý už jej sžírá rez a pohled pod prahy by napověděl, že tohle auto vážně nikam poslat nechcete. A nejenom protože by to vážně naštvalo někoho, kdo k němu má sentimentální vztah. Co se technických problémů týká, od Dana jsem si i vyslechl, co se na Puntu kazilo a nabral jsem dojem, že čtyřválec 1.2 FIRE je docela nezabitelná věc. Kdysi dávno se totiž zasekl termostat a Punto se uvařilo. Vyměnilo se těsnění pod hlavou, termostat a jezdilo se dál. O docela dlouhou dobu později se začalo projevovat, že při onom uvaření to odnesla i hlava. Začala se pomalu ztrácet voda, ale protože to nikoho nijak zvlášť nepálilo, tak se jezdilo, dokud to šlo. Tedy, dokud Punto nezačalo jezdit na vodu. Ale ani pak nešlo Punto do Polanky, ale byla zakoupena nová jakostní hlava z druhé ruky, která včetně sání, klapky a svodů stála krásných 600 korun, nasadila se na motor a jezdí to. Dodnes. Jen nějaký ventil tam poklepává. 

Už jsem říkal, že vypadá docela zachovale? Vážně, i interiér vypadá, jako by se ho léta užívání nijak zvlášť nedotkly. Možná je to tím, že uvnitř nejsou žádné měkčené plasty, které by se rozdrolily, nebo je to snad auto z dílů, které se vyráběly pouze v úterý, o tom se můžeme jen dohadovat. Faktem je, že když v Puntu sedím, tak jsem příjemně překvapený, že se nic nerozpadá, nepadá mi na hlavu a celkem to vypadá nějak tak útulně. Možná za to můžou ty kávové bonbony, kterými mě určitě chtěli uplatit, abych si Fiátka taky trochu zamiloval. Funguje to, trochu.

No nic, popojedem! Po usazení se do sedaček, ve kterých se sedí nějak tak podobně jako když se pohodlně rozvalíte na záchodě, stačí sešlápnout spojku, otočit klíčkem a malý čtyřválec se probouzí až s překvapivým hlukem. Nojo, ‘hlučný fiátek’. Může za to středový tlumič výfuku z nějakého Renaultu, který se nastěhoval místo zadního tlumiče Fiatu. Doprovod k dunění dělá pravidelné tik-tik-tik-tik, jak v motoru mlátí ventil. No nic, hmátneme po řadící páce a budeme doufat, že tím razantním pohybem tam zapadla jednička. Řazení je takové hodně gumové, takže se to zjistí jen podle slyšitelného cvaknutí. Najdeme si metodou pokusu a omylu kde zabírá spojka a můžeme vyrazit. Ještě si teda trochu zaposilujeme, protože posilovač řízení je pro sraby. 

Na silnici se Fiátek chová překvapivě dobře. Řazení je sice gumové, ale odezva na plyn je příkladná, takže třeba takové sázení meziplynů je jedna radost. Prý se tu i dobře řadí bez spojky, tak jsem vyzkoušel i to a vážně. Řízení je dlouhé jako doba do další výplaty, ale dá se na něj docela brzo zvyknout a pak člověku připadá i docela komunikativní. Podvozek je houpavý a nevzbuzuje v člověku mnoho důvěry. Tedy, zezačátku. Nejdříve se v zatáčce hrozitánsky nakloní, ale pak je v rámci rychlostí, kdy chcete ještě žít, docela jistý. 

Je na tom autě vůbec něco úplně špatně? Zrcátka. Najít člověka, který je vymyslel, tak ho určitě nepochválím. Ten výhled je prostě naprd. To samé platí i pro člověka, který stál za tím, že v Puntu nejsou absolutně žádné tlumící materiály. Slyšíte i to, jak vám v podbězích proudí vzduch a přiznám se, že mě to na Puntu docela štvalo. Ale je to přecejen levné městské auto, tak co čekám?

Punto je prostě úplně obyčejné staré auto, objektivně vzato asi ani není úplně dobré, ale prostě funguje a je těžké jej zabít. A když s ním chvilku strávíte, tak zjistíte, že má i kapku charakteru. Pokaždé, když s ním někam vyrazíte, tak máte pocit, že Punto má radost. Radost z každého vytočení motoru, projeté zatáčky. A když se přepnete do módu řidiče Itala, projedete půlku města stylem, že neřešíte, kolik jedete, jestli tu zatáčku projedete a jestli se někam vejdete, protože je vám to jedno a prostě to všechno vyjde, tak v cíli zjistíte, že se smějete a máte pocit, že je to dobré auto. Na tom, že je to hlučné, má to sedačky bez bočního vedení, zrcátka jsou úplně naprd a je to strašně staré, nesejde. Prostě to tomu odpustíte. A tak je to myslím v pořádku…