Cadillac Seville STS: Když se vezete na vlně pohody

Ve světě automobilů jsou značky, které se stávají synonymem pro určitou kategorii vozů. Na mysli mám třeba příklad, když někdo řekne „džíp“ (Jeep), tak tím myslí všeobecně off-roadový vůz. Stejně tak když jiní pronesou „Ten se vozí Mercedesem.“, tak tím nutně nemusí myslet automobil s třícípou stříbrnou hvězdou ve znaku, ale všeobecně limuzínu. Zkrátka a dobře daná značka je v kategorii proslulá natolik, že se vlastně stává jejím synonymem.

Podobně to má i Cadillac ve své rodné zemi, tedy ve Spojených státech amerických. Zatímco my Evropané máme pro limuzínu již zmiňované Mercedesy, Američani, když chtějí vyjádřit všeobecně luxusní sedan, použijí slovíčko „Cadillac“. Nám se tedy spíš vybaví opulentní růžový Fleetwood s křidélky, se kterým jezdil i Elvis Presley, nebo černý Escalade, s jaký zpravidla jezdili (a stále jezdí) rappeři afroamerického původu, ale v zemi neomezených možností se jedná o pojem, který vyjadřuje právě velký přepychový automobil sedanové karoserie.

K založení Cadillacu došlo již v roce 1902 a jedná se o tamní čtvrtou nejstarší značku, která už od samotných počátků znamenala vrchol toho, co jste si mohli vůbec pořídit. Motory V8 stanovily standard pro americký automobilový průmysl, výbava obsahovala prvky, které jsme si nedokázali v Evropě představit ještě o několik desítek let později, nehledě na to, že se Detroitský výrobce snažil dělat vše s elektrickým ovládáním. Prostě známka vrcholu, luxusu a pokroku.

Stejné hodnoty si snažil zachovat i Seville, který mi byl nabídnut na téměř dvoutýdenní testování. Mně samotnému se tento vůz vždy líbil, takže jsem nabídku s radostí hned přijal.

Seville páté generace sice nebyl velikostí úplným vrcholem značky, ale snažil se být co nejvíce pokrokový, taková výkladní skříň technologií. Navíc měl útočit především na evropský trh, kde měl konkurovat BMW řady 5 a Mercedesu třídy E. Světu se představil v roce 1997 jako plynulý nástupce čtvrté generace, se kterým sdílí platformu, náhon na přední kola a V8 Northstar pod kapotou.

Zajímavostí je, že Seville páté generace byl prvním Cadillacem, který se vyráběl pro export i jako pravostranka (do té doby vznikaly pouze konverze), takže cílem bylo se prosadit i přímo ve Velké Británii, či Japonsku. Avšak do Japonska chodily ve velkém obě varianty řízení, protože místní motoristé mají rádi, když mohou mít volant tzv. na té správné správně.

Nápaditost bez zbytečné extravagance

Více než pětimetrový sedan budí pozornost víc, než bych osobně očekával. Vážně mě to překvapilo – dospělí se otáčeli, děti rovnou stály s otevřenou pusou. Zase se ale není čemu divit, Seville se musí vzhledově výjímat i v oné záplavě klasických sedanů v rodné USA, natož pak u nás na starém kontinentu. Pojďme se ale na něj mrknout podrobněji…

Mohutnému celku s relativně nižší siluetou dominují obliny, tak jak designové trendy z přelomu milénia diktovaly. V přední části se asi nejvíce zahledíte na podlouhlé obdélníkové světlomety se zaoblenými rohy. Pomalu by i jeden řekl, že jejich boční část je stejně dlouhá jako ta hlavní. Na přední svítilny pak navazuje maska s typickou mnoho-obdélníkovou výplní. Zajímavostí je, že logo se oproti předchozí generaci přesunulo právě do středu masky, avšak někomu se líbil zaměřovač z předchůdce natolik, že i jej dodal na kapotu. Je to vlastně jediný prvek, který není na tomto konkrétním voze originální.

Boční linie nenabízejí žádné vzhledové výstřelky. Jsou zde pouze tři linky, kdy dvě přes lemy blatníku navazují na prolisy obou nárazníků a třetí se táhne od vršku předních světel, pod chromovanými rámečky oken, až k horní hraně víka kufru, ve kterém se nachází můj nejoblíbenější prvek – brzdové světlo po celé jeho délce.

Vážně to vypadá impozantně, když se v celé své šířce rozsvítí. Navíc designerům se i povedlo do něj decentně zakomponovat malé logo automobilky. Ale nekončíme… Koncové svítilny jsou velké a ploché, což je typické pro svou dobu, navíc jsou spojené odrazovým panelem. Ten v sobě nese podlouhlý prostor pro registrační značku, který byl shodný jak pro domácí, tak pro exportní verze.

Poslední, na co musím ještě poukázat, jsou koncovky výfuku. Ty jsou dost netypicky placatého obdélníkového tvaru.

Vítejte v obýváku

Usedám za volant, zavírám za sebou dveře, které dávají najevo svojí hmotnost typickým žuchnutím, a jsem okouzlen. Kožené sedačky sice nedisponují vůbec žádným bočním vedením, ale za to jsou měkké a příjemné, jak když se posadíte u babičky v obýváku na gauč. Dokonce i široká loketní opěrka zdánlivě simuluje opěradlo tohoto domácího nábytku.

Jenomže to není jenom krémová kůže a měkkost, co všechny sedačky nabízejí. Seville se snažil být přehlídkou technologií, co General Motors vůbec dokáže poskytnout. Vepředu jsou bezpečnostní pásy, které mají navíjení ve dvou bodech a jsou plně součástí sedadla. Dále je zde čistě elektrický posuv s pamětmi, přičemž při štelování výšky se zvedá pouze sedák, opěradlo zůstává na místě a výškově si už pouze dorovnáváte hlavovou opěrku, samozřejmě také elektrickým ovládáním.

Rozmazlovat vás bude i dvoustupňový výhřev sedadel, jež se nachází i vzadu! Jeho ovládání pro zadní posádku se nachází na panelech dveří. Na druhou stranu budou zde strádat vyšší postavy, protože já sám se svou průměrnou výškou už narážel na limit místa pro nohy.

Když se vlastně rozhlédnete kolem, tak zjistíte, že si v Americe dali velmi záležet. Látkou jsou potažené i dvojité sluneční clony nebo prostor pro rezervu v kufru! Obložení palubní desky a tapců dveří je po vzoru sedaček také v krémové kůží, plus je doplňuje dekor dřeva. Vzhledově jednoduché, přesto líbivé. Jenom bych vedl polemiku, kde je opravdu nějaká dýha nebo jenom plast. Panel kolem řadící páky dokonce vypadá, jak kdyby jej někdo použil z Mercedesu W124. Tento názor mi nezávisle na sobě potvrdili dokonce tři lidi.

Kde je ale určitě dřevěná dýha, je volant. Tedy volant… Obří kruh bych v tomto případě už spíš nazval kormidlem, ostatně i proto, že celý vůz se dá nazvat korábem, ve kterém je velmi pohodlné cestovat.

Hromada komfortních prvků

Musím připomenout, že Seville je už téměř 30 let starý vůz a seč může být hromada prvků dnes již naprosto běžná nebo překonaná, v té době to bylo vážně něco. Pojďme se na to podívat.

Začneme třeba klíčem. Ten se sice postaru strká do zapalovací skřínky, ale jeho ovladač nabízí, krom klasického dálkového odemykání/ zamykání, otevření kufru a víčka nádrže. Navíc vnitřní stropní panel vozu má předchystané tlačítka pro dálkové ovládání vrat do dvora nebo garáže.

Jak z úplně jiného světa jsou budíky před řidičem. Krom toho, že jsou promítací, což je naprosto impozantní, tak nabízí i pěknou řádku funkcí. Lze měnit módy zobrazení, což mi při minimalistickém režimu zobrazení připomíná Night Panel od Saabu, dále obsahují palubní počítač a hlavně se dá plynule přepínat mezi mílemi a kilometry, a to jak u ručičkového a digitálního tachometru, tak i počítadla nájezdu. Přepínání se pak promítá i na panelu dvouzónové automatické klimatizace, kdy se tak mění stupně Celsia za Fahrenheity a zase naopak. Toto je fakt skvělé!

Nad panelem topení tkví originál rádio, které nabízí poslech sice ještě z klasické kazety, ale hlavně už i CD, přičemž si jich můžete hned několik naskládat do měniče v prostoru pod loketní opěrkou. Vaše písně vám pak rádio posílá do uší skrze na svou dobu velmi vyvedený a příjemný systém reproduktorů.

Zmínit musím i ovládání světel, které se nachází na levé straně od volantu. Krom klasického rozvržení vypnuto – parkovačky – potkávačky, nabízí Seville i funkci „follow me“, jejíž délku svícení si můžete regulovat posuvným přepínačem. Samotná světla se v noci rozžínají automaticky, přičemž signál berou ze stejného místa, kde je snímač pro dešťový senzor. Už jsem zmiňoval, že se jednalo o technologickou výkladní skříň automobilky Cadillac a celého koncernu General Motors vůbec?

Možná si pozorné oko všimlo, že na svou dobu Seville nemá klasickou ruční brzdu. Přítomna je zde totiž nožní, jakou mívaly třeba i Mercedesy. Rozdílem však je, že zde není žádné tlačítko ani táhlo odjištění. Cadillac sám parkovací brzdu prostě odjistí, jakmile zařadíte R nebo D, což je doprovázeno razantním mechanickým zvukem.

Dobrá… Po mém vyčerpávajícím popisu vnitřku můžeme konečně jet.

Northstar jede

Pod kapotou tohoto plně vybaveného krasavce se nachází vidlicový osmiválec o objemu 4,6 litru, jenž si nese označení Northstar.

Už vidím, jak se někdo hlásí o slovo a má připomínky, že se jedná o problematickou jednotku, a diví se tomu, jak jsem s vozem vůbec dokázal najet nějaké kilometry. Ano, tento motor má své specifické problémy (únik oleje a vody, přehřívání se), ale ty byly v tomto konkrétním případě již vyřešeny – kit v podobě zesílených těsnění pod hlavy a štefty k ním. Tuto nepříjemnost vám dokáže vyřešit firma Northstar Performance, jenž se na tyto motory vyloženě specializuje.

Takže jsem si téměř dva týdny mého testování, den co den mohl užívat jemné zabublání při startu, které záhy přechází v tiché ševelení, které motor vydává.

Varianta STS nabízí výkon 224 kW, což je příjemné stádo tří set pěti koní, a 400 Nm točivého momentu. Zrychlit z klidu na stovku umí za 6,8 sekundy a rafička tachometru se zastaví na hodnotě 240 km/h. Jenomže tohle vše jsou v tomto autě absolutně nepodstatné hodnoty. 

Vám jde jenom o to dostat se pozvolně na svoji rychlost, kterou si pak udržujete lehounkým lechtáním plynového pedálu, nebo necháte tuto činnost na tempomatu. Tomuto projevu hlavně napomáhá hydroměničový čtyřstupňový automat, který přenáší všechen výkon překvapivě na přední kola.

Když je však potřeba, sešlápnete plynový pedál na podlahu, chviličku počkáte, než si vůz podřadí, a pak už se jenom lineárně posouváte svižně po rychlostní stupnici nahoru, a to za doprovodu příjemného a typického zvuku osmiválce. Je to vážně příjemné, navíc vše se děje natolik pozvolně, že chvílemi nemáte ani tušení, že jste se dostali na nějakou vyšší rychlost. Jediné, co může někoho lehce vyděsit, je spotřeba pohybující se nad hranicí patnácti litrů… Ale ve výsledku: „Who cares?“

Jenom se pohupujete

Stejně klidný projev, jako nabízí motor, má i samotný podvozek. Seville může být všechno, jenom ne kráječ klikatých zatáček. S delšími převisy a posazením většiny hmotnosti na přídí to ani po něm nemůžete chtít. Při ostrém stylu zatáčení jde vážně cítit jak se vše hrne na vnější přední kolo a jak celý koráb chce opustit zákrutu po přímce ven. Jenomže tohle vážně o okreskovém řádění není, na to jsou jiné stroje.

Navíc právě díky delším převisům je na druhou stranu o něco kratší rozvor a vůz tak disponuje docela slušným poloměrem otáčení. Ano, pořád se s tím neotočíte tzv. na pětníku jako třeba s Renaultem Twingo, ale vůz je obratnější, než by člověk očekával.

Hlavně ale Cadillac Seville nabízí klidnou a pozvolnou jízdu na táhlých širokých silnicích tempem, jaké vám bude nejvíce vyhovovat. Prostě dálkový přepravník se vším pohodlím, co dokáže nabídnout.

Dokazuje to i lehce houpavým nastavením podvozku. Aktivní tlumiče CVRSS jsou sice obejité přes odpory (další bolístka Sevillu), takže při přejetí o některých nerovnostech víte, ale zavešení se velmi snaží vše co nejvíce zmírnit a každý ráz přetvořit právě v příjemné zhoupnutí. Dost napomáhají i šestnácti-palcové pneumatiky s vysokým profilem. A tak vám je tak něják úplně jedno, že jste právě přejeli nějakou díru nebo hrbol na vozovce. S velkým kormidlem před vámi, které nakonec držíte jenom jednou rukou ve spodní části si jede ve vlastním tempu a klidu.

Dávkování brzd je stejné jako celý vůz – klidné, až rozvláčné. Soustava se tak snaží celý automobil zbrzdit stylem, jako kdyby jste právě přistávali na obláčku.

Cadillac Seville STS očima Jardy: Můj malý kousek Ameriky

Když se mi Tomáš pochlubil tím, že mu Janek Trněný půjčí na test Cadillac Seville STS, okamžitě jsem ho poprosil, jestli bych se s ním nemohl alespoň na chvíli setkat – ať už si řekne jakýkoliv čas. Cadillacy mám totiž ve velké oblibě, protože v mých očích dokonale ilustrují podstatu Spojených států amerických.

Jsou to auta velká, komfortní, pokroková a hlavně luxusní. Zároveň je z nich však cítit, že všechen ten přepych tvořili, při vší úctě a bez nejmenší urážky, „vidláci“, kteří ne vždy zcela vědí, jak ho udělat správně. A přesně v tom jsou boží! Něco takového je totiž pro Ameriku typické už mnohem déle, než když Henry Ford vyrobil své první Téčko.Abyste pochopili, co myslím, musíme se vrátit až k prvním osadníkům, kteří na severovýchodních březích Ameriky (pro puntičkáře dodám, že velkou část zámořských objevů jsem tu úmyslně přeskočil) zakládali Novou Anglii. Jednalo se o farmáře prchající z britských ostrovů kvůli špatné kvalitě života, ovlivněné zdejší zhýralou šlechtou a zkorumpovaným kněžstvem, jež mimochodem oboje měl tehdy pod svou přímou kontrolou anglický panovník.

Tito osadníci je nenáviděli, proto utekli. Zároveň ale sami do značné míry pohrdali místním původním obyvatelstvem (a trochu se jich i báli), jež považovali za divoké a zaostalé. Zkrátka hledali takovou střední cestu mezi příliš nerozvinutými původními Američany a naopak přehnaně rozvinutými bohatými Evropany. A přesně takový svět si začali po překročení „Plymouth Rock“ stavět.

Jenže jak šel čas, i v této nové, tak akorát rozvinuté společnosti se začaly, logicky, vytvářet sociální rozdíly. Jedněm se holt dařilo víc než jiným. Proto v průběhu věků vyvstala potřeba vytvářet nový přepych — americký přepych. Ale poněvadž Američané byli v duchu stále farmáři, kteří ještě doma v Anglii žili „na seně“, a protože je od Evropy a zdejšího vnímání luxusu odděloval celý oceán, neměli s ním tolik zkušeností a šli na něj… po svém.Vzniklo tak to, čemu říkáme americký vkus. Ten se u zdejších lidí projevuje všelijak. Právě díky němu třeba americké ženy na krku nosí místo drahých kamenů perly, Američané u svých domů místo počtu ložnic počítají počet koupelen, americké dekorace jsou, na rozdíl od evropských, plné cingrlátek. A proto je u nich také všechno velké — čím větší, tím lepší!

Úplně stejně to funguje i u amerických aut, včetně dnes popisovaného Cadillacu Seville STS. GM si může tvrdit, jak chce, že byl zaměřený na Evropu. Vy můžete namítat dle libosti, že nemá zadní náhon a nestojí na rámu, tak jaká pak Amerika. Feel free. Protože Cadillac Seville STS je i přesto všechno pořád naprosto dokonale americký… a tím skvělý!

V praxi to znamená, že i když je opravdu velký, tak se vevnitř, zvlášť vzadu, mačkáte; že i když má luxusní vnitřek, kombinuje ho s velmi základními materiály a místy ledabylým zpracováním; že při řízení máte pocit, jako byste volantem určovali jen světovou stranu, na kterou se má stroj vydat, ne úhel natočení kol; nebo že na dírách se víc houpe, než že by je žehlil. To je však všechno naprosto správně! Protože takto má fungovat Cadillac, tedy odraz amerického vnímání světa luxusu. Však v Americe je prostoru tolik, že se s ním může plýtvat — i v autech. Hlavně, že je ten interiér béžový a tváří se, že je tam drahé dřevo — i když není. Však na co zatáčky, my jezdíme rovně — i kdybychom měli razit tunel. Hlavní je, že se houpe a působí jako limuzína — i kdyby to vlastně bylo na pravou limuzínu málo.

Když se to navíc spojí s osmiválcem, který moc hezky táhne a jemňoučce ševelí, s pěkně řadícím automatem, specifickým, ale vlastně docela pohledným designem a nápisem Cadillac, je všechno v nejlepším pořádku. Seville STS je skvělým malým kouskem Ameriky, ať už s ním výrobce mířil na kohokoliv a ať už ho ženou vpřed jakákoliv kolečka. Díky za možnost svézt se!

Verdikt

Cadillac Seville je pohodář každým coulem. Nabízí klid, pohodlí a izolaci od okolního světa, který si vás všímá víc, než byste čekali. Vzhled je neotřelý, vnitřek komfortní, na svou dobu velmi dobře vybavený a nabízí i nějaké ty hi-tech vychytávky.

Motor si jenom příjemně tiše přede, podvozek v klidu pohoupává a vy tak můžete každou cestu v klidu relaxovat, třeba i za doprovodu nějakého amerického rocku… Vše okolo vám najednou příjde naprosto nepodstatné.

Jedno z nejpříjemnějších svezení tohoto roku.

Za zapůjčení děkuji Jankovi Trněnému, který v Brně vede servis a stará se tak o americké, ale i italské charakterní stroje. Však už nám půjčil svou krásnou Alfu MiTo.

Fotky jsou z mé vlastní produkce, kterou najdete na mém Instagramu @_mr.fear44_, nezapomněte však hlavně dát odběr na stránku Autíčkáře. :-) 

Technické parametry

Motor: atmosférický vidlicový osmiválec Northstar 4,6 litru
Výkon: 224 kW (305 koní)
Točivý moment: 400 Nm 
Převodovka: 4 st., automatická
Pohon: přední (FWD)
Provozní hmotnost 1857 kg 
Maximální rychlost: 240 km/h 
Zrychlení 0-100 km/h: 6,8 s 
Komb. spotřeba tabulková X v testu: 14,1 l/100 km X 15,7 l/100 km
Cena nového vozu (1998 - 2004): 2 229 120,- Kč
Aktuální cena ojetého vozu: 65 000 – 200 000,- Kč (dle stavu)