Budoucnost automobilismu pohledem skeptika

Určitě jste si všimli Honzova článku o tom, jak jsou nadšenci seřizující své karburátory šťastní, když si nemusí všímat nejnovějších trendů v automobilismu. Bezemisní výroby a potíže s rozvody elektřiny však nejsou jedinou vizí budoucnosti. A abyste se za deset let mohli smát nejen Honzovi, ale taky mně, přispěji svojí troškou do mlýna, a to tím nejkontroverznějším počinem, jakého je moderní, hip a trendy médium – jakým beze sporu Autíčkář je – vůbec schopno.

Elektřina: Pohon minulosti

Evropská unie se zcela oddala myšlence elektrifikace osobní dopravy. Evropská unie se zbláznila. S tou elektrifikací to totiž tak snadné nebude a důvodů je celá hromada. Tak předně: Nemáme zdroj nezbytných kovů. Elektromobily se tváří hrozně přátelsky a ekologicky. Některé z nich zašly tak daleko, že mají recyklované čalounění a kůži z odpadu ze zpracování oliv. Teda zrovna tyhle dva příklady mi přijdou zatraceně cool a fandím jim. Čemu nefandím, je obraz elektro-auta jako šetrného způsobu dopravy. Ve skutečnosti je vize osobní dopravy čistě na elektřinu větší zátěží než evoluce spalovacích motorů s hybridním uspořádáním pohonu. Lithium používané na výrobu akumulátorů je totiž neuvěřitelné svinstvo a čistě elektrické auto, které dokáže uspokojit požadavky na dojezd řidiče zvyklého na benzíňáky, potřebuje takového lithia opravdu hodně.

Jak se vůbec takové lithium dostává ze země? Je to přece kov, ne? Někde se posbírá nebo vytěží ta správná ruda a… Tak to ne přátelé. Nic jako lithiová žíla není. Nemůžete vzít krumpáč a prostě si nějaké narubat. Fakt je, že tenhle prvek, který tvoří páteř všech našich bateriemi poháněných spotřebičů, je šampion ve hře na schovku. Obyčejně se vyskytuje v sedimentech a horninách spolu s dalšími neobvyklými prvky, a ještě ve formě sloučenin. Největší část vytěženého lithia se pak těží rozpouštěním a extrakcí nosných hornin ve vodě. Představte si to jako třeba kuchyňskou sůl. Tam někde pod zemí je jakási kapsa materiálu, ze kterého to bateriové zlato umíme dostat. Do takové kapsy se navede hooodně velká trubka a do té hoooodně velké trubky se pustí hooodně vody. Jak hodně? Ne, není to jako ten fór se slovem google. Nebudu vás nutit počítat písmenka ‚o‘ ve slově hoooodně. Na vydolování jedné tuny výsledného lithia je potřeba asi 2 000 tun vody. To je 52 cisternových návěsů. Nebo pro jinou perspektivu, abyste pokryli jen vytěžení (nikoliv zpracování a spojené potřeby) roční produkce lithia, budete muset ročně napumpovat 25 Mácháčů pod zem (Tato představa se mi nelíbí! – pozn. Jan Machač). Byli jste někdy u Mácháče? Už vás slyším, jak křičíte „V naftové Ochcáfce a s Májkou na rohliku, samozřejmě!“. 25 takových Mácháčů ročně už je fááákt hoooodně hooodně moc vody. Víte, čím je ještě lithium zajímavý? Nejčastěji se těží na poušti a v suchých oblastech vůbec. Takže velké firmy (nejčastěji se těží v Číně, v Africe a Jižní Americe) přijedou někam, kde je už beztak málo vody, navrtají se kilometry hluboko a začnou pumpovat pár Mácháčů ročně. Výsledkem jsou krásné modré řeky v okruhu 150 km od každého vrtu. Modré a bez ryb. Kýžený kov se totiž získává odpařováním vyplaveného nálevu na slunci, a tak se nám všechny ty reaktivní prvky jako bór a taky ten tolik chtěný kov dostávají do přirozeného vodního oběhu.

Už jsem se zmínil, že tohle lithium není zase tak dobrý pro lidi? On je to vlastně tak trochu jed. Teda v určitém množství je jed všechno, ale tohohle svinstva stačí jen trošku. Lithium se běžně používá v lékařství. Konkrétně se s ním léčí nervová a oběhová soustava. Najdete ho v antidepresivech a v lécích upravujících krevní tlak a v obojím figuruje jako aktivní látka. Nojo, to třeba takový sodík taky, jenže sodík, i když je stejně prudce reaktivní jako lithium, alespoň v přírodě nejčastěji tvoří dost neškodnou sloučeninu s chlorem – obyčejnou sůl. Lithium, když už se do přírody dostane, žádnou neškodnou sloučeninu neumí a jeho přítomnost v pitné vodě (bezpečné množství je 0,7mg v litru vody) vyvolává efekty zmíněných léčiv. Tedy třes, arytmii, ovlivnění psychického stavu… Veselé to není a teď si představte, jak to asi vypadá, když se někde ročně vyleje pár Mácháčů na pole (to už snad raději pod tu zem – pozn. Jan Machač), aby se odstranila voda a vznikla krystalická struktura k dalšímu zpracování v rafinerii. Takže lithium je zlo, chápeme?

Uhlík: Stavební kámen života

Uhlík je tak nějak všude. Pokud někdo tvrdí, že chce mít nulovou uhlíkovou stopu, velice mu fandím. Mohl by začít s odstraňováním veškerého uhlíku ze své osoby. Ne, ale vážně. Samozřejmě se myslí emise oxidu uhličitého, jenže co kdybychom se na to podívali jinak? Tak zaprvé, vyloučit ho z výroby automobilů a jejich provozu prostě nejde. Na co myslíte, že jezdí všechny ty stroje, co dolují, zpracovávají a přepravují materiály pro ‚zelené‘ baterky? Na naftu. Dokonce i elektřinu pro provoz těžby musejí generovat z nafty, protože to svinstvo se schovává kdesi v poušti, kde ještě nikoho nenapadlo postavit solární elektrárnu nebo nějaký ten větrník. No a pak se to pošle přes půl světa do Evropy. Na co jezdí všechny ty lodě, kamiony, jeřáby a vlaky? Na naftu, mladý pane. No a pak se to teda konečně natankuje z krásné, čisté, plastové zástrčky ve zdi. A z čeho je ta elektřina ve zdi? Z většiny z uhlí. Nojo, tak nám ty nulový emise moc nesedí. Správný termín je spíše ‚nulové lokální emise‘. Jojo, v centrech měst se začíná vyčišťovat vzduch, a přitom si pořád můžeme dojet až před kancl autem. Jenže to je jen oddálení problému a nic ekologického na tom není. Bohaté země si sice užívají čistšího vzduchu, ale za každého šťastného Evropana najdete dvacet nešťastných Afričanů, Číňanů či Jihoameričanů, kteří nemají co pít a jejich zahrádku zalévá deštík způsobující arytmii z lithia a neplodnost z boru. Já být jimi, začnu zpívat internacionálu a vlítnu na ty Evropany s ákáčkem.

Nudná řešení se špatně prodávají

Co tedy s tím? Budeme jezdit na benzín, emise CO2 jsou neřešitelné a zavrhneme baterky? Kdepak! Tak třeba hybridy jsou povedeným řešením, jak minimalizovat dopady na planetu, a přitom zachovat svobodu pohybu po asfaltu. Taky by byla fajn delší životnost automobilů. Trendem západních zemí je nové auto každé tři roky a přesně to je ten problém. Každé tři roky se musí všechen ten materiál znovu vytěžit, poslat na okružní jízdu po celém světě a pak zase sešrotovat a uložit na smetiště. Kdybychom si místo toho kupovali nové auto jednou za deset let, můžeme vypouštět třikrát tolik emisí a pořád budeme na planetu přívětivější. Jenže to ve státech, kde jednak lidi chtějí nové auto každé tři roky a druhak si většina vydělává tím, že je vyrábí, nechtějí slyšet.

Pojďme se tedy raději soustředit na přímou likvidaci uhlíku z ovzduší. Když už jsme dokázali vymyslet tak nepředstavitelné věci jako dubstep a mechanický jukebox na gramofonové desky, určitě najdeme způsob, jak si ten uhlík ze vzduchu zase brát zpět a vyrábět z něj opět benzín. Pojďme likvidovat vysloužilá auta rozebráním a úplnou recyklací. Kdo ty náklady zaplatí? No přeci zákazníci! Když už teda fakt nutně musí mít nejposlednější model BMW X7 v M-paketu, tak tam napočítejme i cenu na rozebrání a kompletní recyklaci jejich tak překonaného BMW X6 v M-paketu, které kupovali loni. Když to jde s ledničkami a další elektronikou, jistě to půjde i s auty, a nakonec by z toho mohl být hezký byznys. Ostatní země by se svých vraků jistě taky rády zbavily šetrným způsobem, který vypadá dobře v politických prohlášeních. Jenže co udělali naši politici? Úplný opak. Smazořejmě. Napálili ekologické poplatky na auta která jsou již dávno vyrobena a pomocí flotilových emisí nutí výrobce do elektřiny.

Nostradamus-hadr

Takže moje proroctví na příští dvě desetiletky zní takto: Evropa bude tak dlouho kravit s elektromobilitou, až si úplně podlomí energetickou síť a vyžene ceny nových vozů za hranici únosnosti pro střední třídu. A pak nastane rozkol. Buď se poučíme a najdeme způsob, jak dál udržitelně provozovat spalovací motory (byť s malými baterkami), nebo se zhroutíme do finanční sebedestruktivní spirály, koupí nás Čína a všichni budeme jezdit úplně obyčejnými auty vyráběnými v Číně. A místo Miloše nám ve třídách bude viset medvídek Pů. Samozřejmě je tu pořád vysoká pravděpodobnost, že k nám z Mongolska vtrhne Putin-chán, ale to by pak pro budoucnost automobilismu bylo irelevantní, jelikož dominantní formou života budou švábi, a ti jsou – jak známo – zanícení cyklisté.