Praotec všech hot hatchů. Malý prcek z Itálie nadchne i po letech

Nemám moc rád hot hatche v novodobém pojetí. Řídil jsem jen pár, avšak ani jeden – Peugeot 308 GTi a Hyundai i30 N - mě moc neuchvátil. Nebylo to tím, že by na nich bylo něco špatně. Spíš naopak; fungovaly až moc dobře. Jsou to velmi výkonná auta s vysokou přilnavostí a člověk s nimi může bez problému letět až nepřístojně vysokou rychlostí, aniž by je to jakkoli vyvedlo z míry.

Jenže podle mne už to tím pádem nejsou hot hatche. Ne, jsou to pětimístné supersporty. Jistě, to nemusí být nutně špatně, ale já to vnímám tak, že tato auta působí neochvějně do takové míry, že se v rukou méně zkušených jezdců můžou stát snadno nebezpečnými pro široké okolí. Fyzikální zákony přece platí i pro ně a když se něco pokazí v rychlostech, kde u těchto vozů leží limity, je zle. 

Dřív toto platilo jen pro nejostřejší produkční kupé. Naproti tomu pod pojmem hot hatch se skrývalo auto, které mělo trochu toho sportovního nádechu, ale za hlavní úkol mělo svého řidiče bavit při jen o něco svižnější jízdě, ne z něj dělat pilota pomalu závodního speciálu. Byl to takový rošťák zvyšující tep svým vzhledem a zvukem se správným řízem, za kterým se otáčelo okolí. Nicméně do ostrých sporů s Ferrari se nehnal.

Bývaly doby, kdy taková auta nabízela každá druhá automobilka. Už v době příchodu asi nejznámějšího zástupce kategorie, slovutného Golfu GTI, na trh se dalo vybírat v několika velikostních i výkonových provedeních. A já si vyprosil osobní setkání právě s jedním takovým vozem – drobným potížistou. Dané odpoledne mi společnost dělalo krásné Autobianchi A112 ročníku 1980 ve sportovním provedení Abarth. 

Zde by se hodilo zmínit něco o výrobci jako takovém, jelikož ten už, bohužel, mezi námi není a možná ho moc neznáte. Autobianchi (pozor, čti autobianKi) je jednou z nejstarších automobilek v Itálii, jež byla založena už v roce 1885 a jen o tři roky později na trh uvedla první vůz. Po druhé světové válce ji odkoupil Fiat, a od té doby se soustředila na výrobu malých aut.

Jejím nejznámějším modelem je právě testované A112, představené v roce 1969. Původní typ hrál roli konkurenta pro britské Mini, technicky stál na upravených základech Fiatu 127 a 128, poháněl ho čtyřválec o objemu 0.9 litru a výkonu 32 kW, kterého znáte z už dříve testované Pandy, a ve výrobě zůstal až do pohlcení značky Lancií v roce 1985. Prodával se dobře po celé Evropě a celkem se ho vyrobilo více než 1,2 milionu kusů. 

V roce 1971 (tedy ještě před zmíněným Golfem) přišel na trh model Abarth, který do původního návrhu vnášel trochu onoho sportovního naturelu při zachování praktické třídveřové karoserie s výklopným zadním víkem. Dostal upravený motor s výkonem 43 kW a mírně přiostřený vzhled s matnou kapotou. Později, v roce 1975, přišla druhá generace s novým motorem o objemu 1050 cm3 a výkonu 52 kW a pětistupňovou převodovkou (už ale bez matné kapoty). Já se setkal s generací pátou (dnes bychom řekli po čtvrtém faceliftu) a udělala mi moc velkou radost.

Autobianchi toho dosáhlo právě tím, že je to přesně takový hot hatch, jak má být. Třeba jeho vzhled je správně pikantní. Přestože základní karoserie je možná až trochu neitalsky účelná, loga se štírem legendárního úpravce, sportovní třináctipalcová kola a dokonale atraktivní kombinace krvavě červené s černými plasty vytváří žádoucí dojem rošťáka. Už zdálky je vidět, že toto auto bude tropit nepřístojnosti. 

V podobném duchu se nese i vnitřek. Je černý s nekrytými červenými plechy a má ty správné národní detaily – vyosené pedály, kruhové výdechy topení pod čelním sklem a dvě páčky zleva pod volantem – jednu pro blikače, druhou pro přepínač světel, které se samozřejmě pletou. Hlavně však má onen sportovní naturel v podobě rozměrově vskutku italských sedaček se solidním bočním vedením a přístrojového štítu s otáčkoměrem – to tenkrát nebyl standard. 

Ta pravá sranda však začne, až se auto nastartuje. Pro zemi původu typický řízný zvuk je tu ještě umocněn sportovním výfukem, hned po spuštění kouká celé okolí. Pak už stačí jen na tehdy pokrokovém pětikvaltu (najít a) zařadit jedničku, uvolnit spojkový pedál a vyjet. A věřte mi, je to super. Auto je schopno vyrazit z místa svižně a nahlas. Jistě, potřeba to není, rozjet se dá i normálně. Jenže takhle je to větší sranda.

Navíc, kdyby se náhodou stalo, že by si odjezdu někdo nevšiml, je Autobianchi vybaveno opět vysoce hlučným a vyloženě italským klaksonem. Jestli ho chcete slyšet, pusťte si závěrečný třetí díl série Slunce seno a počkejte, až bude Bernardo (nebo Vincenzo, už nevím) kamkoli přijíždět či odjíždět se svým BMW E30 cabrio. Slyšíte? Tak přesně takhle zní i fanfára tohoto červeného čertíka. Jistě, zrovna toto není originální výbava, ale je to boží!

Samotná jízda je esencí mnou tolik milovaného hot hatche v původním slova smyslu. Litr v konkrétním kusu má o něco málo víc výkonu než z výroby, protože byl obohacen o náporové sání, větší karburátor a kliku 272 ABARTH-FIRE. V kombinaci s muší váhou auta 670 kg to vede k tomu, že je pocitově docela svižný. Navíc i v pohybu hodně dobře zní. Zvuk motoru je jadrný, ostrý a ve dvou a půl tisících otáčkách působí, že těch tisíců má spíš pět. S dalším točením jen přidává na údernosti. K tomu vyluzuje intenzivní vůni benzínu a oleje. Je to vzrušující.

Takže člověk jede z oblouku do oblouku, brzdí, zrychluje a směje se štěstím a pak koukne na rychloměr a zjistí, že je tam 60 km/h. Paráda, nehrozí žádná ztráta řidičáku, zatáčky se vlastně nepřibližují nijak závratným tempem a vždy je čas na adekvátní reakci. Přitom všem má řidič pocit, že je Niki Lauda a se svou svítivě červenou závodničkou trhá všechny rychlostní rekordy světa. Úžasný zážitek!

K ostatním věcem; spojka zabírá okamžitě a je potřeba ji pouštět rychle, je malá a prokluz nemá ráda – to byl mimochodem častý problém těchto aut, spousta řidičů své spojky spálila. Řízení je přímé (1,5 otáčky mezi rejdy) a bez posilovače, řazení je opravdu nepřesné (v době testu, majitel to prý už nechal opravit) a při podřazování vyžaduje meziplyny a brzdy, přestože vpředu dvoupístkové kotoučové (vzadu bubnové) s posilovačem, svým účinkem odpovídají době vzniku auta, tedy šedesátým létům.

Podvozek má vpředu klasické zavěšení McPherson a neobvyklou zadní nápravu s centrální vodorovnou pružinou a dvěma na sobě nezávislými spodními rameny a přilnavosti měl už z výroby řekněme akorát. Navíc konkrétní kus, ač po kompletní renovaci motoru, má šasí ještě původní a při nájezdu 102 500 km už je znát nějaká ta vůle. Autobianchi se tím trochu naklání (do citroënu má ale daleko) a jízda typu pila mu úplně nejde.

Tudíž je pravda, že stodvanáctku je potřeba řídit a nechávat si rezervu, moderní samozřejmost a jednoduchost jí chybí. Daný fakt ale není chyba. Naopak, ve spojení s nízkou skutečnou cestovní rychlostí znamená hodiny zábavy, navíc při spotřebě okolo osmi litrů na sto kilometrů. A to je na tom to krásné. Řidič z auta vystupuje šťastný jako blecha, okolí hledí, kdo tu tropí ten povyk, a ani to nic moc nestojí. Všechno je zkrátka zalité sluncem, i kdyby zrovna pršelo.

Verdikt

Na rozdíl od moderní třistaosmy GTi a enkové i třicítky, které jsem po několika desítkách minut jízdy bez uzardění vrátil s tím, že sice wow, ale hlavně, že nikdo nepřišel k úhoně, jsem klíčky od Autobianchi A112 Abarth dával majiteli zpět jen velmi nerad. Roztomilou silniční neplechou jsem se královsky bavil, na všechno jsem přitom měl čas a nemusel jsem se bát o papíry. Toto je hot hatch tak, jak ho mám rád. Díky moc za půjčení, je to paráda!   

Technické údaje

1980 Autobianchi A112 Abarth 

Motor: atmosférický zážehový čtyřválec 1050 cm3
Nejvyšší výkon: 52 kW (70k) při 6600 ot/min
Nejvyšší točivý moment: 87 Nm při 4200 ot/min
Provozní hmotnost: 670 kg 
Maximální rychlost: 155 km/h
Zrychlení 0-100km/h: 13.6 s 
Spotřeba majitele: 8 l/100 km 

A ještě něco vám povím. Toto Autobianchi se momentálně prodává, teda pokud se nejde člověk, který si ho zaslouží. Máte-li zájem a myslíte si, že jste ho hodni, pokračujte zde. A já jdu zase plakat, že se nejmenuji Rockefeller, takovou hračku bych moc chtěl.