Alfa Romeo 90: Mafiánský expres

Letos je tomu už třicet let, co z výrobních pásů sjela poslední Alfa Romeo 90. Ta se v roce 1984 vklínila do portfolia značky mezi Giuliettu a Alfu 6. Jaká byla dnes již téměř zapomenutá sportovní limuzína?

Mnozí vám řeknou, že byla především ošklivá. Já bych otázku designu ponechal stranou, je to přecijen velice subjektivní věc. Spokojme se s konstatováním, že karoserii navrhl Marcello Gandini ve studiu Bertone. To v té době obdrželo patrně velkou dodávku pravítek a tak všechny návrhy, které vycházely z tohoto studia, byly plné ostrých hran. A Alfa Romeo 90 nebyla výjimkou. Především záď vozu s netradičně pojatými koncovými světly budí dodnes vášně.

Pod touto karoserií se nacházela modifikovaná technika částečně převzatá z Alfetty. Automobilka – v té době vlastněná státem – se potýkala s ne příliš příznivou finanční situací a spojení s domácím gigantem Fiat mělo teprve přijít. I proto měl být vývoj nového vozu především rychlý a levný, žádné dlouhé nákladné špekulování. S Italy však bývá složitá domluva a může se stát, že se jim nepodaří splnit ani úkol odfláknout svou práci (což jindy, když to po nich nikdo nechce, nebývá problém). Po technické stránce je proto Alfa Romeo 90 neprávem přehlíženým vozem.

Ona hranatá karoserie se pyšnila velmi působivou aerodynamikou. V této souvislosti bychom neměli vynechat přední výsuvný spoiler. Stejně jako u dnešní Giulie QV se i u “devadesátky” přední spoiler vyklopil z nárazníku směrem dolů a zlepšoval tak aerodynamické vlastnosti vozu. Narozdíl od Giulie však nebylo u Alfy 90 k tomuto triku zapotřebí žádné složité elektroniky, spoiler se vyklápěl prostým vlivem působení proudění vzduchu.

Aby byla Alfa skutečnou Alfou, je zapotřebí kvalitní podvozek. Přední kola byla proto nezávisle zavěšena na dvojitých ramenech, vzadu potom byla použita náprava typu De Dion. Toto poměrně netradiční řešení v sobě ukrývalo kombinaci výhod tuhé nápravy i nezávislého zavěšení a možná není od věci se u něj na chvíli zastavit. Alfa Romeo používala v době vzniku Alfy 90 koncepci transaxle, tedy motor vpředu, převodovka u zadní nápravy. Toto řešení má velmi pozitivní vliv na rozložení hmotnosti, nese s sebou však i značná úskalí. Především je to prostorová náročnost, kvůli které je obtížné použít pro zadní nápravu nezávislé zavěšení. Tuhá náprava však znamená velké množství neodpružené hmotnosti, což také není ideální pro sportovně střižený vůz. Řešením je právě náprava De Dion. Kola jsou spojena pevným nosníkem, diferenciál (a v případě transaxle i převodovka) však zůstává přimontována ke karoserii. Náprava je s karoserií spojena šikmými rameny, příčné ustavení potom zajišťuje Wattův přímovod. Aby se neodpružená hmotnost zredukovala na úplné minimum, byly zadní kotoučové brzdy posunuty směrem ke středu vozu a jsou připevněny přímo k převodovce (resp. diferenciálu). Toto celé řešení se podepsalo na velmi dobrých jízdních vlastnostech vozu.

náprava typu De Dion

Interiér Alfy 90 se nesl ve znamení dynamiky, luxusu a pokroku. Žádný pocit rozmáchlého pohodlí v křesle u krbu, tady se posádka ocitá spíše na palubě svého soukromého tryskáče. Okamžitě zaujme digitální přístrojový štít, který zobrazuje otáčky motoru a rychlost formou grafu. Dále tu máme množství kontrolek a ukazatelů včetně palubního počítače a sady diagnostických kontrolek pro základní funkce vozu. Zlí jazykové sice rádi připomínají, že právě systém pro odhalování závad trpěl největším množstvím poruch a falešná hlášení byla na denním pořádku, tím se však nenechme odradit. Ovládání elektrického otevírání oken na stropním panelu a zvláštní tvar parkovací brzdy ještě více dokresluje atmosféru leteckého kokpitu.

Jinak byla však Alfa 90 skutečně pohodlnou limuzínou, kabina byla prostorná a doplněná o spoustu výbavy. V té nejvyšší nabízené úrovní označené zlatým čtyřlístkem nechyběla klimatizace, centrální zamykání, elektrické ovládání sedaček či ABS. Zvláštností byla potom schránka před spolujezdcem, kterou bylo možné z vozu vyjmout a používat jako kufřík.

Pod kapotou “devadesátky” se nacházely zážehové čtyřválce 1.8 a 2.0 i turbodiesel od VM Motori, pravého petrolheada však zaujme především vidlicový šestiválec o objemu 2,5 litru. Tento motor – dnes označovaný na počest svého tvůrce jako Busso – disponoval výkonem 156 koní, což byla na poměrně lehký vůz naprosto dostačující porce.

Zdálo se, že Alfa Romeo 90 splňuje všechny požadavky, které na ni italská mafie mohla klást. Klimatizace působila sicilská horká léta snesitelná i v tmavém obleku, integrovaný kufřík řešil problém s vyjímáním pistole z palubní přihrádky, které mohlo být na ulicích Palerma zbytečné nápadné, a agilní podvozek s charakterním motorem se postaral o dostatečnou dynamiku honiček s karabiníky v kopcích v okolí Monreale. Naprosto perfektní. Přesto se kýžený úspěch nedostavil. Snad za to mohla Alfa 75 , která nenabízela o mnoho méně a přitom byla výrazně levnější, možná svou roli sehrál i kontroverzní design, faktem ale zůstává, že se Alfa 90 udržela ve výrobě pouhé tři roky. Vyrobeno bylo 56 tisíc kusů, z toho asi šest a půl tisíce vrcholných verzí se zlatým čtyřlístkem. V roce 1987 nahradila “devadesátku” nová Alfa Romeo 164 se kterou přišla nová éra značky spjatá s koncernem Fiat. Ale o tom si povíme zase někdy příště.