Volkswagen Tayron 2.0 TSI 195 kW: Čím toto neokázalé SUV poráží na hlavu početnou konkurenci?

Po čtyřiadvaceti letech ve službě letos opouští evropský trh Volkswagen Touareg, a to bez nástupce. Kdo převezme žezlo vládce značky a roli vlajkové lodi? V elektrické sekci se už funkce ujalo obří kombi ID.7, pod pojmem velké rodinné auto si však většina – přinejmenším v Česku – pořád představí klasický spalovák s velkou nádrží, silným motorem a kabinou, která dokáže být stejnou měrou praktická i komfortní. Může se do této pozice pasovat Volkswagen Tayron, aktuálně největší SUV z Wolfsburgu?

Jak se to vezme. Příznivci plaketek a velkoobjemových motorů budou muset zamířit jinam, neboť šest válců v Tayronu nedostanou. Musíme si nechat zajít chuť i na stálou čtyřkolku s mezinápravovým doferenciálem Torsen a také na agresivní charakter, který už na dálku ohlašoval, že se blíží svrchovaný pán silnic. Jenže necháme-li stranou image a pozérství (omlouvám se všem majitelům, kteří skutečně využili Torsen nebo 3 500 kilogramů na kouli), Volkswagen Tayron se silnějším dvoulitrovým benzinem a nejvyšší výbavou nepředstavuje žádný kompromis. Nemá ušlechtilý rodokmen, nepojí ho příbuzenství s Audi Q8 či Porsche Cayenne, vlastně jde o nástupce značně plebejštějšího Tiguanu Allspace. Přesto bude pro rodinné využití perfektní a v mnoha ohledech Touareg i předčí. 

Tváří v tvář konkurenci

Když má člověk děti, vede trochu aktivnější život a nepatří do skupiny, která z přesvědčení dává přednost hromadné dopravě, v první řadě od auta vyžaduje prostor. Na další příčce žebříčku se bude nacházet praktičnost a komfort, pochopitelně v závislosti na tom, jaký rozpočet mám k dispozici. A pokud jsem navíc zkušený řidič, který nechce na dlouhé cestě zemřít nudou ani sešlostí věkem, budu chtít solidní motor, u kterého i na dálnici poznám, jestli stojím na plynu, nebo jen na podlaze. 

Vydám-li se pátrat do vod SUV se skutečně velkorysým vnitřním prostorem, ocitnu se v prostředí tvrdého konkurenčního boje. Svého zástupce tu má skoro každá z mainstreamových automobilek, které se mě snaží ohromit odvážnými tvary, efektními technologiemi a leckdy také atraktivními cenovkami. Mám tu Škodu Kodiaq, Hyundai Santa Fe, Kiu Sorento, Peugeot 5008 nebo třeba Nissan X-Trail. A samozřejmě Volkswagen Tayron. Ze všech jmenovaných bych si po zralé úvaze došla právě pro VW a důvodů mám celou řadu.

Prostorem mi nabídne víc už jenom dodávka. Obří kabina v testovaném autě pocitově ještě narostla díky střešnímu oknu, v zadní řadě si může i mohutný dospělec hodit nohu přes nohu, aniž by kopal do sedadla před sebou. Kufr s objemem 885 litrů bez úsilí spolkne výbavu i té nejzpovykanější rodiny.

Sedmimístnou variantu pro tentokrát nechme stranou (nebo si o ní přečtěte v testu Tayronu 1.5 eTSI), tato je pouze pětimístná. Skromnější zájemce by tedy mohl sáhnout po kratším Tiguanu, jenže ono stačí, abyste potřebovali naložit kočárek nebo velkého psa, a těch bezmála 900 litrů se setsakramentsky hodí. Stejně jako posuvné zadní sedačky, kterými si zajistíte víc místa v kufru, nebo v kabině.

Výbava Ctrl A 

Co jsem si rozmařile zaškrtla do výbavy nad rámec nejvyššího stupně R-Line? Úplně všechno kromě třetí řady, kterou pro čtyřčlennou rodinu nepotřebuju. Místo sportovních sedaček nejvyšší výbavy R-Line tu mám mimořádně komfortní sesle z pravé kůže, dost velké pro jakoukoliv postavu a opatřené vyhříváním, ventilací i masáží. A není to žádné nesmělé šudlání, které člověk na zádech sotva zaregistruje. Aktuální Volkswageny nabízejí intenzitu srovnatelnou s rukama dobře osvaleného sportovního maséra, což u jiných automobilek zatím marně hledám. 

Paket IQ.DRIVE Premium za 33 tisíc přidává do balíčku kromě jiného HD LED Matrix světlomety s automatickým přepínáním dálkovek, head-up displej, dálkové parkování s pamětí a taky monstrózní obrazovku infotainmentu s úhlopříčkou 15 palců, což je bratru 38 centimetrů. 

Výhřev sedaček si jistě zaslouží i pasažéři vzadu, a kdo jednou okusí kouzlo nezávislého topení, do vymrzlého auta se už nechce vracet. Přihodím ještě soundsystém Harman Kardon, chytré doplňky do kufru, perleťový lak s černými doplňky, zakrytování motoru i převodovky a samozřejmě tažné, protože nosič na kola, vozík, karavan a tak dále. Hotovo, nic nechybí.

Auto, které neprudí

Možná si říkáte, že narvat do auta mraky výbavy není žádný kumšt – za peníze v Praze dům, že ano. Ne tak docela. Například třízónové klimy nebo nezávislého topení se u některých konkurentů nedovoláte.

Dále jsou tu drobnosti, které člověka na první dobrou nenapadnou, ale ve výsledku je ocení. Třeba dostatek USB slotů, isofix na předním sedadle, bezdrátová nabíječka, v níž se telefon nepřehřívá a není třeba s ním pět minut kvedlat, aby se „chytil“. Čímž se dostávám ke své hlavní pointě a to je skutečnost, že přítomnost výbavy vždycky neznamená její bezproblémovou funkčnost a uživatelskou přívětivost. V Tayronu jsem ovšem nenarazila na nic, co by mě obtěžovalo nebo co by vyžadovalo zásadní přizpůsobování. 

Hned jak si sednu za volant, oči i ruce se automaticky obracejí na ta správná místa. Ano, na displeji se ovládá drtivá většina funkcí, ale není třeba se k nim urputně dobývat – pokyny pro klimatizaci mám pořád na očích a ikony jsou dost velké, aby se člověk trefil na první pokus. Obrazovka je ostrá a spolehlivě reaguje, dotykové stupnice pro teplotu jakbysmet, systém jedinkrát nezaškobrtl a konektivita si nevyžádala ani o vteřinu víc, než bylo nezbytně nutné.

Na volantu jsou opět stará dobrá tlačítka, na přístrojovce můžu mít velkou mapu nebo klasické budíky, i když digitální. Činnost asistentů mě zas jednou po dlouhé době neotravovala, protože nejsou nastavené hyperaktivně a zvukové projevy nezpůsobují zástavu srdce. 

Pokud bych měla něco kritizovat, tak asi jen obraz z parkovací kamery, který má na obrovské obrazovce poněkud akvarijní kvalitu. A kdyby se povedlo centrální displej posunout o centimetr až dva směrem dolů, bylo by to úplně dokonalé.

Pohodlí, jak se patří

Jízdně se Tayron projevuje přesně tak, jak si u velkého SUV představuju. S téměř dvěma tunami hmotnosti a vyšší karoserií pochopitelně nemá žádné sportovní ambice, ovšem vyváženost mezi komfortem a stabilitou je příkladná. Podvozky na platformě MQB evo, kterou Tayron sdílí s mnoha dalšími modely, třeba Škodou Kodiaq, Cuprou Terramar nebo VW Golf a T-Roc, někteří kolegové považují za příliš tuhé, osobně s nimi ale žádný problém nemám. Tayron mi přišel dostatečně pohodlný i bez adaptivních tlumičů a tato verze je samozřejmě má.

Rozdíly v pohodlí a tuhosti nejsou při různém nastavení nijak propastné, ale stačí na to, aby byla jízda po dálnici či ve městě ještě o něco komfortnější a v zatáčkách o něco sebejistější. Auto je v jakýchkoliv podmínkách čitelné a příjemně ovladaelné, pohon na všechna čtyči kola ho při zatáčení nenápadně podrží. 

Silný benzin bez elektřiny

Se zmíněnou čtyřkolkou se dostávám k dilematu, které bude dost možná řešit značná část zájemců. Dostupná je totiž pouze pro tři z celkem sedmi nabízených motorizací – pro dvě výkonové verze dvoulitrového TSI a silnější TDI, vždy bez jakékoliv elektrifikace. Testovaný Tayron dostal výkonnější benzinový dvoulitr o síle 265 koní, který představuje to nejdražší, co v nabídce najdete. Pro leckoho určitě i to nejlepší. Síly má na rozdávání, pracuje tiše a kultivovaně, skvělé je i sladění s dvouspojkovou převodovkou.

Jenže když si představím, že budu auto využívat ve svém standrdním režimu, tedy přes týden víceméně po městě a o víkendu mimo něj, budu se muset smířit s poměrně vysokou spotřebou. Na kratších městských trasách klidně i 11 litrů. Vzhledem k velikosti vozu to není vysloveně drama, přesto pochopím, že taková hodnota dnes může zarazit. Diesel spotřebu stáhne na delších trasách, pro taxikaření s dětmi je však ještě nevhodnější. Právě tohle městské poskakování docela dobře řeší hybrid, ten je však BUď o více než 100 koní slabší, nebo nabíjecí, a na to potřebujete mít kde nabíjet. Oba navíc v Tayronu dostanete jen s pohonem přední nápravy. A teď babo raď!

Silný dvoulitr je pro tento typ auta každopádně perfektní strojovna a žíznivost je to jediné, co mu mohu vytknout. Pokud jste vnitřně srovnaní s faktem, že provoz velkého auta s sebou holt nese očekávané náklady, běžte do něj a určitě nebudete litovat.

Verdikt

V době, kdy je automobilka schopná osadit svou vlajkovou loď tříválcem, byť s elektrickou dopomocí, si Tayron ve vrcholné specifikaci drží pozici zastánce „tradičních hodnot“. Silný benzin bez elektrifikace začíná být nedostatkové zboží, ale v tomto ohledu se asi hlásím ke staromilcům. Tříválcové ryčení mě ve velkém SUV zkrátka obtěžuje a žádné číslo na počítadle dlouhodobé spotřeby na tom nic nezmění. Jistě, můžu se smířit s předokolkou a menší porcí výkonu, ale co když nechci? Pořád ještě nemusím, a to je fajn. 

Volkswagen Tayron je komfortní velké SUV, které si můžete vybavit na prémiovou úroveň a zaplatit za něj částku, na níž takzvaná prémie začíná se základní verzí. Nedočkáte se v něm žádných revolučních novinek, co je však mnohem důležitější – je do detailu dotažený, stoprocentně funkční a uživatelsky přívětivý. Hlavně proto je pro mne ve stávající nabídce dané kategorie jednoznačným vítězem.

 

Technické údaje

Motor: zážehový přeplňovaný čtyřválec 1984 cm3
Výkon: 195 kW (265 koní) v 5000 ot./min.
Točivý moment: 400 Nm v 1650 – 4350 ot./min.
Převodovka: 7stupňová DSG
Maximální rychlost: 241 km/h
Zrychlení 0–100 km/h: 6,1 s 
Pohotovostní hmotnost vozu: 1 938 kg
Průměrná spotřeba dle výrobce (v testu): 8,7/100 km (9,2 l/100km)
Základní cena: 1 146 900 Kč
Cena testované varianty (2.0 TSI 195 kW 4MOTION R-Line): 1 649 900 Kč

Cena testovaného vozu s příplatky: 1 879 000 Kč