Neoplan Jumbocruiser: Ten největší

Autobusy na Autíčkáři? Ale ano – vždyť po silnicích nejezdí jen mrštné roadstery a nadupadné muscle cary, ale i tihle dělníci silnic. Takový autobus ale nemusí být zdaleka jen nudný kvádr s řadou stejných oken. V historii najdeme nemálo různých zajímavých představitelů téhle autíčkáři možná trochu opovrhované kategorie. Myslím, že stojí za to si pár nejzajímavějších připomenout…

Příběh dnešního autobusu se začíná psát v šedesátých letech. Německá společnost Neoplan, vedená tehdy Gottlobem Auwärterem byla považována za lídra v oblasti dálkové autobusové dopravy a vůz typu Hamburg z tohoto období (1961) bývá považován za vůbec první moderní dálkový autobus v historii. Jako první přišel s uspořádáním vnitřního prostoru, kdy řidič sedí níže, než ostatní cestující před svislým předním sklem. 

 V roce 1964 dokončuje Gottlobův syn Konrad Auwärtner diplomovou práci, v níž navrhuje stavbu patrového autobusu určeného pro dálkovou dopravu. Ačkoli byly patrové vozy v Evropě tou dobou již poměrně běžné, vždy se jednalo striktně o městské autobusy. Tehdejší odborná veřejnost byla přesvědčená, že patrový autobus je ve vysokých rychlostech velmi nestabilní. Jeho provoz na dálnicích byl z důvodu možného převrácení vnímán jako naprosto nereálný. Konrad si ale za svým projektem stál a díky silnému zázemí rodinné firmy mohl v roce 1967 vyjet z bran vývojového centra Neoplan první dálkový “dvoupatrák” nazvaný Do-Bus. 

S Do-Busem provedl Konrad testovací jízdu ze Stuttgartu do Bruselu, na kterou pozval mnoho novinářů a odborníků. Cesta proběhla bez komplikací a počáteční skepsi vystřídalo nadšení z vysokokapacitního a moderního autobusu. V Neoplanu se začaly množit objednávky a koncem šedesátých let už evropské dálnice brázdilo množství elegantních patrových autobusů, kterým marketingové oddělení přiřknulo trefný název Skyliner. 

Neoplan typ Hamburg a jeden z prvních produkčních Skylinerů. 

Netrvalo dlouho a Skyliner se dočkal i prodloužené třínápravové varianty a několika různých výbavových stupňů. Bylo možné si ho naspecifikovat v luxusní verzi s barem, koupelnou a společenskou místností ve spodním podlaží, nahoře pak našli cestující pohodlná široká křesla s područkami v konfiguraci 1+1 (sedadlo, ulička, sedadlo), mnohem více šly ale na odbyt vysokokapacitní verze, které usadily až sto tři cestujících. Oproti nízkým cestovním autobusům totiž dokázaly zvýšit zisk přepravních společností z jednoho sedadla až o 30%, navíc byly oblíbené i mezi cestujícími. 

Továrna Neoplanu ve Stuttgartu nezvládala uspokojovat obrovskou poptávku, proto se v roce 1973 staví další výrobní linka v bavorském Pilstingu a o rok později dokoce Neoplan expanduje do Kumasi v Ghaně. Kromě klasické dlouhé varianty se ve výrobním programu objevuje i speciální verze pro asijské trhy se zkráceným rozvorem, která umožňuje provoz autobusu v úzkých uličkách místních měst. Většina zákazníků ale volá spíše po navýšení kapacity vozu a tak do hry vstupuje opět Konrad Auwärtner. Po roce vývoje představuje na tiskové konferenci Neoplan Jumbocruiser. 

Zkrácená verze Neoplanu Skyliner a pravděpodobně první z vyrobených Jumbocruiserů.

Vůz se základem v osvědčeném Skylineru dostal místo zadní stěny otočný kloub (onu lidově přezdívanou harmoniku) a za ní se nastěhoval další šestimetrový kus konstrukčně vycházející ze zadní části Skylineru. Celá sestava měla na délku přesně osmnáct metů, na šířku dva a půl metru a na výšku čtyři metry. Tyto hodnoty se na milimetr přesně vešly do tehdejší legislativy, ta standardně větší vozidla nepovolovala. Jumbocruiser měl tak zajištěnou pozici toho největšího autobusu, protože větší zkrátka postavit nešlo. Kapacita autobusu byla dle konfigurace až 170 sedících cestujících, tato verze s extrémně malým prostorem pro nohy ale nebyla překvapivě nikdy vyrobena. Za zmínku stojí i fakt, že do zadní části šlo projít pouze vrchním patrem, dole překážel v cestě motor.

O Jumbocruiser ale bohužel nebyl zdaleka takový zájem, jak by si Neoplan představoval. Kombinace patrové a kloubové konstrukce už byla zkrátka příliš extravagantní a potenciální kupci jí nedůvěřovali. Vůz se sice rozměry vešel do legislativy, ale mnoho evropských autobusových terminálů pro tohoto obra nemělo dost místa. A důležitým argumentem byla i cena vozu. Ten stál totiž bezmála tolik, jako dva samostatné Skylinery. 

Za první rok je tak objednáno a vyrobeno pouhých šest exemplářů, druhý rok výroby dokonce nevyjede z továrny ani jeden. Poslední ranou pro obrovský kolos je pak nehoda vozu s pořadovým číslem 4, který v luxusní konfiguraci s osmdesáti koženými křesly a barem jezdil na pravidelné lince mezi Belgií a Španělskem. Autobus se za jízdy po dálnici rozkymácel a následně převrhl na bok. Nehoda se naštěstí obešla bez ztrát na životech, vyšetřování ale za viníka označilo nebohý autobus. Společnost Neoplan obratem stahuje vůz z nabídky a licenci na výrobu prodává podnikateli z Bristolu v Anglii, který zakládá společnost Jumbocruiser Ltd. Až o mnoho let později se řidič onoho autobusu přiznal, že nehodu zavinil on sám, protože za jízdy manipuloval s horkým hrnkem s kávou, nevěnoval se řízení a autobus si “rozhoupal”. 

Projekt Jumbocruiser byl ukončen s výraznou ztrátou a společnost od té doby postupuje ve výrobě a výzkumu mnohem konzervativněji. Továrna, jíž Neoplan prodal práva na výrobu autobusu postavila mezi lety 1982 a 1986 další tři Jumbocruisery. Ty vznikly přestavbou stávajících vozů, zadní část získávala společnost z havarovaných kusů. Všechny tři vynikaly extrémní nespolehlivostí, dochoval se pouze jeden z nich. 

Labutí písní harmonikového patráku byl vůz vyrobený v roce 1992. U něj došlo ke změně konfigurace náprav z 1-2-1 na 1-1-2 a z původního Neoplanu na něm mnoho nezbylo. Tento poslední Jumbocruiser je v současné době v majetku soukromého majitele a dle posledních zpráv je nepojízdný. 

Poslední vyrobený Jumbocruiser z roku 1992.

Povídání o tomto autobuse ale nezakončíme smutně. Raději se podíváme na osud některých dochovalých kusů. Vůz s výrobním číslem 2 zakoupil v roce 1996 jako ojetý jistý Joey Kelly, shodou okolností člen světoznámé kapely Kelly Family. Ten nechal autobus přestavět na velkorysý obytňák a společně se svými sourozenci v něm cestovali po Evropě v rámci svých koncertních turné s albem Over the hump. 

V horním patře vozu bylo vestavěno šest ložnic s osmadvaceti lůžky, dole zbyl prostor pro společenskou místnost, bar a koupelnu. Autobus sloužil čtyři roky a poté byl odstaven do muzea kapely v německém Sinsheimu. Fenomén Kelly Family ale postupně opadl a muzeum nemělo na údržbu unikátního autobusu peníze. Když už to vypadalo, že zanedbaný autobus čeká likvidace, koupil jej zpět jeho původní majitel, Joey Kelly, který ho (už podruhé) zrenovoval a dodnes s ním občas jezdí. 

Neoplan Jumbocruiser patřící Joey Kellymu.

Do dnešních dnů se dochovaly ještě tři další vozy v provozuschopném stavu. Jeden z nich je v soukromé sbírce, další dva je možné si pronajmout jako reklamní pojízdné showroomy. 

Technické údaje:

Tohle je trochu složitější – zastavěné motory a výbavy se kus od kusu liší, zapsané údaje v tabulce patří jednomu ze zachovalých exemplářů. 

Motor: Přeplňovaný vidlicový dvanáctiválec 
Převodovka: automatická čtyřstupňová
Výkon: 373 kW (500 koní)
Maximální rychlost: elektronicky omezená na 100 km/h
Délka: 18000 mm
Výška: 4000 mm
Šířka: 2500 mm
Hmotnost: 28000 kg 
Kapacita: až 170 osob
Speciální výbava: bar, společenská místnost, široká možnost individualizace.