1966 Rally Monte Carlo: Závod bez vítěze

Píše se rok 1986 a zběsilé monstrum Lancia S4 právě projelo cílem Rally Monte Carlo. Henri Toivonena za jeho volantem zaplavují pocity radosti i zadostiučinění – vítězství chápe i jako očištění rodinného jména, které tu bylo posledních dvacet let spjato s nejpodivnějším a nejkontroverznějším rozhodnutím vedení v historii tohoto slavného závodu.

Když se v roce 1959 objevila automobilová dvojčata Austin Seven a Morris Mini Minor 850, nikdo ještě netušil, jaká legenda se právě zrodila. Malé vozítko s novátorskou koncepcí ‘všechno vpředu’, kolečky v rozích karoserie a chytře vymyšlenou kabinou právě začíná svou kariéru. Během ní bude sjíždět z výrobních pásů pod značkami Austin, Morris, ale i Riley, Wolseley, Leyland a Rover, aby nakonec všechny tyto automobilky přežilo a po čtyřiceti letech produkce důstojně odešlo do důchodu. V té době již bude mít na kontě téměř pět a půl milionu vyrobených kusů a automobilka BMW mu coby poctu založí celou divizi, jež své výrobky dodnes prezentuje jako jezdící odkaz slavného Mini.

Před tím, než k tomu všemu došlo, byla napsána ještě jedna důležitá kapitola v životě vozu. Do osudu Mini totiž zasáhl John Cooper a od té doby se v životopise malého autíčka objevují i slova jako sport či rally. V roce 1962 přišel první sportovní úspěch, když Mini Cooper zvítězil v holandské Tulip Rally. Za volantem tenkrát seděla žena, konkrétně Pat Moss – sestra slavného Stirlinga Mosse. V následujícím roce se Mini propracovalo do vyšších pater závodní společnosti, při hlavní události sezony – Rally Monte Carlo – obsadilo třetí místo v absolutním pořadí. Mimochodem – Škoda Octavia skončila patnáctá. V té době začaly automobilky brát závody jako způsob propagace velmi vážně. Vznikaly tovární týmy, které investovaly nemalé peníze do závodních speciálů a jezdců s podezřele finskými jmény.

Pro sezonu 1964 se tak na startu Rally Monte Carlo sešel již nespočet továrních týmů, byly zde Fordy, Mercedesy, Lancie i Citroëny. A samozřejmě Mini. Jasným favoritem závodu byl Ford Falcon, bylo těžké si představit, že by jeho velký osmiválec mohl někdo porazit. Realita však byla poněkud složitější. Polovinu výhody výkonného motoru bral Fordu zavalitý zbytek vozu, který připomínal vše, jen ne hbitý soutěžní automobil. A druhá polovina výkonové výhody se rozplynula v penalizacích, které pravidla uvalovala na výkonné stroje, aby dorovnala šance. Důsledkem toho všeho byl překvapivý vítěz – malé autíčko vypadalo mezi soupeři jako vtip, o to větší bylo překvapení, když Patrick Hopkirk dovezl Mini na prvním místě do cíle legendární rally. To se opakovalo i v roce 1965, kdy s Mini vyhrál Timo Mäkinen.

Následující rok (1966) již Mini zcela vévodilo závodu a pánové Mäkinen, Aaltonen a Hopkirk obsadili s Mini celé stupně vítězů. Jenže potom to přišlo. Přestože všechna závodní auta byla před závodem kontrolována a bylo konstatováno, že jsou v souladu s pravidly, po projetí cílem přišla druhá kontrola a všechno je náhle jinak. Přídavná světla Lucas používaná na vozech Mini nemají podle traťových komisařů patřičnou homologaci a tak jsou všechny tři vítězné posádky diskvalifikovány. Spolu s nimi je z výsledkové listiny vymazán i Lotus Cortina a Britové ze začínají bouřit. Korunu trapné aféře nasadí vyhlášení nového pořadí – vítězem se stává Pauli Toivonen na Citroënu, přestože ani tento vůz nemá homologované přídavné světlomety – Citroën však trestu z dodnes nejasných důvodů unikne.

Celá aféra přeroste ve skandál a ročník 1966 prakticky zůstává bez vítěze. Britové za celou věcí vidí francouzský nacionalismus (těžko se jim divit) a ani Toivonen si neužívá slávy vítěze nejslavnější rally světa. Ačkoli on sám se pravděpodobně choval po celou dobu čestně a v duchu fair play, u jeho historického úspěchu bude už navždy to neodbytné ‘ale’. Proti rozhodnutí však není odvolání. V příštím roce zvítězí opět Mini, podivný ročník 1966 však nebude zapomenut, přestože by si to všichni účastníci oné frašky patrně přáli.

Dvacet let po této hořké epizodě vítězí Henri Toivonen – syn Pauliho – v závodě, který se tak nehezky zapsal do života jeho otce. Pro oba je to satisfakce a radují se z toho, že se o jméně Toivonen opět hovoří v souvislosti s děním na trati a nikoli v zákulisí závodu. Netuší přitom, že ještě téhož roku Henri Toivonen zahyne při nehodě, která zároveň nadobro ukončí závody skupiny B. Ale to už je zase jiný příběh.