6 nej rodinných aut podle redaktorů Autíčkáře

Jak se nedávno ukázalo v plamenné debatě na našem redakčním chatu, pod pojmem rodinné auto si každý představuje něco úplně jiného. Všechno to začalo mým coming-outem, že mám v plánu vyměnit nudnou, ale bezproblémovou Octavii 1.2 TSI za jistou pojízdnou krabici, do které se vejde celá mateřská školka, a to včetně kuchařek a pískoviště. Volkswagen Multivan. O mé fascinaci si můžete přečíst níže a jistě uznáte, že je podložena řadou neprůstřelných argumentů, u mých kolegů se ale setkala asi s takovým pochopením, jako kdybych si ctěla pořídit Renault Thalia nebo poníka. Jezdí to jako náklaďák, sedí se v tom jako na hajzlu, motory umírají jako na běžícím páse, ani nemluvě o tom, že je to předražený krám se stoprocentní jistotou stočeného tachometru. 

Ne že by mě stoprocentně přesvědčili… V každém případě se však v naší diskusi mezi nánosy slov jako sráč, vrak, průser, ba dokonce mrdka, našlo i pár zajímavých tipů, o něž se s vámi chceme podělit.

Zlokoččin sen: Volkswagen T5 Multivan

Moje první setkání s autobusem od VW bylo jako vystřižené z hororu. Jednalo se tehdy o ‚náhradní vozidlo‘ autoservisu, T4 Caravelle z roku raz dva.  Při jízdě vydávalo zlověstné zvuky blížícího se skonu, šaltpáka měla mírně řečeno vůli (občas bylo třeba řadit oběma rukama), věk se nemálo podepsal také na interiéru. Přesednout do něj ze severského rodinného kombi s automatem mi způsobilo kulturní šok. Jenže první dojem je často zavádějící a po několika týdnech se mi tu rachotinu nechtělo vracet. O pár let později jsem se svezla i následující generací a také fungl novým Multivanem ve verzi Business. A po každé z těchto zkušeností jsem musela dva dny sedět v temné tiché polstrované místnosti, abych nevyběhla z domu a nekoupila první ‚mulťák‘, na který narazím.

Nejmocnějším trumfem Multivanu je prostor. Auto, ve kterém se můžete postavit a projít, to je jedním slovem boží. Před zimní cestou na hory si obvykle musíme vzít den dovolené navíc, abychom vykoumali, jak všechny krámy nacpat dovnitř auta i na střechu. Do Multivanu prostě naházíme a jedeme. Vnitřní uspořádání kabiny taky nemá chybu, hlavně díky sedadlům usazeným na kolejnicích. Ta v druhé řadě se dají otočit i proti směru, pak už stačí rozložit stoleček, a vznikne malá polní klubovna. Celá ta legrace uvnitř se dá složit na jednolitou rovnou plochu k přespání.
Jízdní vlastnosti jsou dle mého názoru přijatelným kompromisem mezi pohodlím a jakous takous jistotou, posez na autobusáka mi osobně taky nevadí.

Jediné, co mi momentálně trochu kazí radost, je údajná poruchovost motorů. Po důkladném studiu internetových studnic moudrosti si musím připustit, že motory v T5 mohou být rizikové. Obecně se nejmíň nadává na nejslabší čtyřválec, ten ale zase nejede. Životnost pětiválců se ze zkušeností majitelů jeví jako tristní. Malé bezvýznamné minus přidává i fakt, že nesnáším naftu a benzinových T5 je jako šafránu (navíc dost žravého šafránu). Nepřestávám doufat, že na svůj opečovaný neporuchový exemplář bez stočeného tachometru jednou narazím, ovšem semínko pochybností bylo zaseto…

Danova volba švédské oceli

Výběr rodinného dostavníku není jednoduchý. Každý člověk má jiné požadavky a co je hlavní, tyhle požadavky se s postupujícím věkem mění. Sám jsem zářným příkladem. Před deseti lety jsem tvrdil, že jako rodinný povoz bohatě stačí třídvéřový hot hatch, před pěti lety mi přišel ideální kombík střední třídy a dnes už bych koukal po velkém SUV. Až nastane den, kdy budu muset vybírat automobil pro svou paní a drobotinu, jsem přesvědčen o tom, že budu shánět minimálně BVP-1.

Co by tedy mělo splňovat mé rodinné auto? Především by mělo být bezpečné. Strach o mé nejbližší je silnější než touha po zábavě za volantem. Musí být praktické. Dávno už vím, že hrát každé ráno tetris v malém sportovním kupé je věc, na kterou opravdu nemám dostatek trpělivosti (byť jsou mezi námi jedinci, kteří to zvládají). Rozhodně chci auto s vyšší stavbou karoserie, neboť usazování dětí do autosedaček v nízkém, sportovně střiženém kombíku není záležitost, kterou by mé sportem zdevastované meziobratlové ploténky ocenily. Zároveň ale považuji dostatek výkonu za prvek aktivní bezpečnosti, takže potřebuji silný motor navzdory vyšším provozním nákladům. Takže tu máme pocit sucha a bezpečí, vysokou míru praktičnosti a charakterní motor s dostatkem výkonu. Už víte kam mířím? Ano, mým ideálním rodinným kočárem je Volvo XC90 první generace, s osmiválcem pod kapotou. Co se bezpečnosti týče, není o čem mluvit. Patnáct let stará XC90 dokáže zahanbit v crash testech i nové vozy. Švédští inženýři neberou tuhle oblast na lehkou váhu a je to vidět. Důmyslná konstrukce dokáže velmi spolehlivě ochránit vaše nejbližší. Příjemná je i vyšší světlá výška, díky které se nemusí člověk ohýbat k asfaltu pokaždé, když chce dítěti podat lízátko. Do kufru nacpete celé hračkářství, což jistě oceníte na víkendové chatě. Jak si vede v otázce výkonu? 315 koní je dostatečné stádo na bezpečné předjíždění i pro dvoutunový autobus. Navíc tenhle napříč uložený osmiválec od Yamahy je natolik charakterní, že dokáže uspokojit i náročného autíčkáře. Volvo XC90 V8 je má volba číslo jedna.  

Matějova šílenost: Ford F-150 SVT Raptor

Ačkoli to vypadá, že jako jediný z redaktorů jsem se rozhodl udělat si z dnešního tématu prachsprostou legraci, moje volba je perfektně racionální. Posuďte sami. Co tak asi můžete vyžadovat od dokonalého rodinného auta? Dostatek pohodlí, prostoru, široké možnosti využití a univerzálnost, odolnost a snadnou údržbu interiéru, připravenost za všech okolností. A to vše má právě Ford F-150 SVT Raptor. Dokonalým základem jeho rodinného charakteru je jeho původ v americkém pickupu Ford F-150. Člověk aby pohledal oblíbenější pickup. Odolnost vozu je v základní výbavě. Taťka jej bude milovat, protože je silný a zábavný, charakter z něj čiší do všech směrů. Maminka ocení praktičnost obrovské ložné plochy a už nikdy se nebude muset bát o poškrábaná kola. Navíc jej můžete mít s nástavbou na korbu a vznikne tak obrovský přepravník na citlivé zboží.

Výrazná osobnost Raptoru okamžitě sjedná dostatek respektu na přeplněném ranním parkovišti u školy a děti jej budou milovat. Raptor totiž vypadá, jako by někdo vzal angličáka Hot Wheels a pořádně jej přifouknul. Navíc je to opradový univerzální voják. Máte prostorově náročné koníčky? Není problém. Lyžování v zimě, těžko přístupná chata v létě? Není problém. Cestujete rádi s karavanem, nebo taháte čas od času velké přívěsy, třeba na koně? Pro Raptora brnkačka. Máte obrovského rodinného psa? Cesty na korbě bude milovat. Jestli máte starost o vysokou spotřebu, a v době úžasných hodnot slibované spotřeby naftových kombíků se není čemu divit, můžete Raptora přestavět na plyn. 

Chápete správně. Jestliže se stalo téměř dogmatem, že odpovědí na všechna volání po řidičské zábavě je Miata, pak Raptor přínáší odpověď na téma nejlepšího rodinného vozu. A když bude na cestě na dovolenou na dálnici zácpa, ani to vás nemusí zajímat. Jenom nezkoušejte s Raptorem skákat, pokud vezete děti v autosedačkách. Mohly by se jim ulomit hlavičky. 
 

Rodinný dostavník podle Vavrise: hustoauto se nekoná

Matěj si sice obhájil Raptora, nu, já zůstanu nudným přízemním srabem. A vše se takto bude odvíjet od moudra, které praví, že jedno auto je pro slušnou rodinu málo. Zcela tedy vypustím snahu zkombinovat rodinné vozidlo se sporťákem, charakterním youngtimerem nebo jakýmkoliv jiným extraordinérním heblem. Rodinné auto je prostě rodinné auto a tečka. Za ten rok a kousek otcovství jsem beztak učinil objev, že charakter jízdy a povaha posádky rodinného dostavníku se v 99% neslučuje s jakýmkoliv nadšeným pojetím trasy či řízení.

Pokud to tedy situace dovolí a garáž je možno zaplniti více, než pouhým jediným autem, mám v roli rodinného přepravníku více než jasno. Z aktuální produkce by vyhrála Mazda 6 s nejsilnějším benzínovým čtyřválcem 2.5. Nabízí spoustu prostoru a pohodlí, přitom v tom výjimečném 1% případů dokáže díky úžasnému podvozku, lehké konstrukci a na dnešní dobu upovídanému řízení uspokojit řidičovy sportovní choutky. No a zbytek běžných nudných jízd bude zpříjemňovat přesným ovládáním. Pokud by rozpočet nové auto nedovoloval, máme tady ojetá Mondea Mk.III a Mk.IV, po nichž Mazda 6 vlastně převzala osobnostní rysy a stala se jejich pokračovatelem poté, co Mondeo Mk.V postihla globalizace. Ptáte se, proč bych nevolil třeba Lego Spec.B nebo některý ze zadokolkových prémiových kombíků? Jednoduše – za provozní náklady si zkrátka raději připlatím u víkendovky.

Dominikova volba – Jakákoliv stretch limuzína

Komfortní auto pro celou rodinu? To je přece naprosto jasné! Na rozdíl od laktační psychózou poháněných matek věděly kokainem poháněné hollywoodské celebrity vždycky, co je dobré. Odpovědí na komfortní cestování je prodloužená limuzína. Ne snad kvůli tomu, že by vás měla bavit, nebo snad kvůli tomu, že je na dlouhé cesty až tak převratná. Ani zavazadlový prostor není tak zázračný, ovšem zde se dá namítnout, že co se nevejde do kufru, vejde se do naddimenzovaného prostoru pro cestující. Fór je v tomto případě ve vnitřním uspořádání, potažmo odizolování.

Hlavní výhoda stretch limuzíny v roli rodinného dostavníku totiž spočívá v přepážce, která se nachází mezi prostorem pro řidiče (případně spolujezdce) a prostorem pro VIP cestující. Jelikož řidič je od toho, aby řídil, a pasažéři limuzíny od toho, aby měli soukromí, je tato přepážka většinou více či méně zvukotěsná. A co je ta poslední věc, kterou chcete v rodinném dostavníku slyšet? No ano, řvoucí děti! Když budou děti vzadu a vy vepředu, tak je neuslyšíte. Můžete si cestovat v komfortu dlouhé limuzíny a děti vzadu ať si klidně řvou, jak umí. Tomu se říká krása izolace…

Vojtovo racionální řešení minivanem

Čtení předchozích odstavců bylo zajímavou sondou do duše mých redakčních kolegů. Praktická Zlokočka, trpící lehkými záchvaty megalomanie a potřebou mít něco velkého a hranatého. Přemýšlivý a zodpovědný Dan s nudným švédským SUV, provokatér Matěj s terénním náklaďákem, který by si stejně nakonec nekoupil, racionální Vavris, který nezapře potřebu pilotovat řidičsky vytříbený stroj, a nakonec ještě větší provokatér Dominik. Škoda, že svými pohledy nepřispěli Fernie a Radek – předpokládám, že František by prohlásil, že jeho volbou rodinného auta je Miata a dítě si radši adoptuje na dálku, a u Radka si raději ani netroufám odhadovat.

Teď je ale řada na mně, abych jako šéfredaktor přišel s definitivní odpovědí na otázku rodinného vozu, a stojí přede mnou velké dilema. Mám se připojit k provokující části a vyrovnat síly, nebo podpořit ‚dospělejší‘ část redakce. Původně jsem uvažoval o tom, že jako ideální rodinný vůz zvolím Chevrolet Suburban či jeho koncernového sourozence GMC Yukon XL. Obří rámová SUV jsou geniální v mnoha ohledech. Třeba v tom, že jsou opravdu obří – i za třetí řadou sedadel vám ještě zbude prostor, jaký má běžné SUV za řadou druhou. Nebo v tom, že díky své příbuznosti s pracovními pickupy vydrží víceméně věčně a proto také neklesají na ceně, což pomůže vyrovnat poněkud drastické náklady na palivo (i když jak napsal Matěj, plyn to řeší). A od věci není ani to, že když se vaše děti rozhodnou chovat koně nebo se vy rozhodnete mít veterána či jiný automobilový projekt, loď, letadlo nebo jakýkoliv podobný nesmysl, který je potřeba tahat za automobilem a je přitom velký a těžký, zvládne Suburban díky své mamutí hmotnosti a tažnému na zhruba pět tun i tento úkol s grácií.

Jenomže mé mladické nadšení už poněkud ochablo, se Suburbanem minulé generace jsem pár tisíc kilometrů najezdil a nejsem si zdaleka tak jistý jako dřív, že by můj rodinný vůz měl mít na délku pět a tři čtvrtě metru a podlahu kabiny ve výšce pasu dospělého muže. Jiné racionální varianty, o kterých bych mohl uvažovat – van, usedlé SUV či Mazda6 (která byla mojí alternativní volbou, jenomže Vavris byl rychlejší) – už jsou zabrané a tak zůstanu u toho nejnudnějšího, nejracionálnějšího a také nejgeniálnějšího prostředku pro převážení rodiny, který kdy kdo vymyslel. U minivanu.

My v Evropě těmto autům říkáme MPV, typické MPV se však od toho, co Američan zove ‚minivanem‘, poněkud liší. Asi stejně jako se liší Felicia pickup a Ford F-150. Americké minivany jsou totiž oproti evropským MPV poněkud gigantické. Nejtypičtější z nich, dvojčata Chrysler Voyager/Town&Country a Dodge Caravan, v délce překonají Audi Q7 i prodlouženou S-klasse. Všechny mají fantasticky variabilní interiér, často se sedačkami elektricky sklopnými do podlahy, posuvné dveře na obou stranách (obvykle elektrické), spoustu držáků na pití, stolečků, ledniček a podobných zdánlivých zbytečností. Pod krátkou kapotou se typicky nachází šestiválec o objemu někde mezi 3 a 4 litry, ve vzácných případech (Ford Flex) vylepšený o turbodmychadla. Takže takový minivan dokáže i pěkně upalovat.  Japonští zástupci této kategorie, Toyota Sienna a Honda Odyssey, navíc vynikají téměř naprostou nezničitelností a mechanickou odolností. Chryslery a Dodge jsou zase levné a mají i u nás dostupné díly.

Ve výsledku tak minivan spojuje všechno, co můžete od rodinného auta doopravdy chtít. Je jen o málo méně prostorný než Multivan či Mercedes Viano. Je téměř stejně pohodlný a nabízí stejně vysoký posaz jako Volvo XC90. V přímce je rychlejší než Mazda6 a výklopné DVD displeje zabaví děti tak, že nebudete potřebovat přepážku. Chybí jen terénní průchodnost Raptoru a zábavnost Mazdy. Ale to jsou asi věci, bez kterých se obejdete…