Report trackday Vysoké Mýto 26.10.2019: Vykutálený závoďák

Předpověď počasí slibuje nádherné babí léto. Vynikající den na pořádné provětrání víkendovek a jiného sportovního náčiní. Seicento je na výlet připraveno. Čerstvě po podzimním servisu a výměně brzdové pumpy, regulátoru brzdného účinku (žádná čína) a zadních brzdových kotoučů. Nové 6ti-bodové pásy upevněny, jelikož začal zlobit zámek. K tomu jsem se konečně rozhoupal na Bilstein B6 s Eibach Pro-Kit. Třešničkou budiž podložky pro regulaci odklonu. Po geometrii, nastavení konzervativních 1,2°, a odladění brzd je vše nachystáno na zajetí. Potrénovat celý den bude paráda. Už se nemůžu dočkat na poježdění a pokec se všema autíčkářema.

Velmi brzy ráno vyráží 88 koní a o něco více decibel na cestu. Po cestě vyzvedáváme dědu, za pár týdnů slaví osmdesát a je vášnivý divák Formule 1 a Moto GP. K autodromu odbočujeme po osmé ráno kolem cestařů, kteří právě zametají vjezd. No to snad ne? Pár set metrů zpátky jsme viděli podobnou odbočku s kouřícím asfaltem a válcem. Adam cestařům vysvětluje, že tudy zanedlouho projede stovka aut, tak od záměru bloknout nám přístup upustí. Ještě před branou se seznamujeme s Radimem a prohodíme pár slov o krásně červené MX-5 ND RF. Já ji doteď viděl jen na fotkách a projíždět kolem. Naživo to má šmrnc.

Vjíždíme do areálu a vybírám místo kde se vybalíme. Poprosím kolegy o pomoc se snesením konstrukce stanu ze střešního boxu. Potom co se nám to s nimi podaří rozložit zjišťuju, že jsem sbalil nesprávný vak se zástěnami. Ostudáá :D Místo střechy a krátkých bočních stěn, které měly vytvořit zákoutí s posezením pro rodinku, z toho vznikl nepovedený billboard na Orsákovu garáž s podlahou Fortelock na servis rallyových speciálů. Synátor na to: “Tak pro tu střechu zajedeme”. Říkám: “To je pět hodin cesty. Než se vrátíme zpátky tak bude večer a nikdo tu už nebude”. Se mu to mluví, když celou tu cestu prospal. Jdeme raději na registraci.

Na start už se šikují miaty od A do D, různá Subaru (včetně verze Bunta Fujiwara ;), bavoráky, nabroušený Citroen C2 VTS a už to pouští na plac. Safra to uteklo rychle. Nestíhám se ani přezout, hážu na sebe přilbu, rukavice nechám vedle na sedadle, stejně budu potřebovat nastavit Harry’s Lap Timer. Trochu to zahřeju po place a než se naděju jsem odmávnut a vyjíždím na první stint. Beru to zlehka, opatrný shakedown a osahání auta a tratě. V klídečku projíždím prvním kolo, snažím se vnímat auto, slicky první kolo úplně studené a nefungují. Brzdím s rezervou a opatrně a i tak jsem na studených kolech místy dlouhý. Na rovinkách kličkuju, ať se pneu prohřejí. Ve třetím kole už to začíná parádně zatáčet a můžu si dovolit poslat to tam víc. Kolo za kolem se snažím prokouknout trať. Jezdím ale jak lempl a nedaří se mi dát pořádně dokupy ani jedno kolo. Po sedmi kolech to přesto spokojeně balím. Pro kontrolu to stačilo a stejně se musím přezout. V čentu jsou pedály tak nevhodně, že se meziplyny dávají bokem nártu a na to je potřeba pořádná obuv. Dochladím a parkuju pod konstrukcí stanu s plachtou. Hele! Čas těsně nad minutu. To je už teď lepší než posledně na obyčejných gumách. Dneska to bude fajne!

Posledně se mi všichni hned rvali do auta. Dnes se jim do toho moc nechce. Maminka hlídá děti a děda, že si půjde ještě něco vyřídit a pojede příští jízdu. To už pěkně v botech a rukavicích burácím po rovince a snažim se zahřívat slicky první kolo. Vjíždím do druhého kola a začínám se rozkoukávat po brzdných bodech. Studené slicky se na výjezdu ještě protáčí. Dávám za tři nahoru do kopce, přibrzdím, stále na trojku na kopci doprava, už to začíná cosi držet. Výjezd na trojku do podlahy směrem z kopce k tribuně, pěkně narovnat a na brzdy. Hodilo mě to bokem a mě blesklo hlavou: ”WTF!? Co je s těma brzdama? Tak to dělalo s rozbitym reduktorem, když brzdil jen zadek. Ale to je vyřešené!”. To už jsem se začal kutálet: “Já se kutálím :) To je docela v pohodě…”, pomyslel jsem si a vlastně mě to bavilo. Svět se točí dokola a já si tu pohodlně sedím. Jako v zorbingové kouli. Až na tu zvukovou kulisu. Přece jen sedím ve FIA homologované bezpečnostní kleci, v Bimarco sedačce s dlouhýma ušima, napevno přikurtovaný širokými 6ti-bodovými pásy a na hlavě přilbu. Strach jsem necítil. Nakonec jsem měl pocit, že se to postavilo na kufr a pak žuchlo na všechny čtyři. “Doprčic to už si asi nezajezdím. A navíc to teď budou muset ještě odmávnout, páč tu zavazím. To budou mít ze mně radost, že to tu blokuju.”

(Kielce jsem je jako hill climb, downhill a teď tam mám na památku i Autíčkářův trackday.)

To už jsem se vzpamatoval, rozepnul se, vypnul hlavní vypínač elektřiny a vystoupil ven. Vidím před sebou na cestě velký kus nějakého střepu a měl jsem nutkání vlézt do cesty a odklidit to. V tom návalu adrenalinu jsem se přesto rozhlédl a nevlezl tam něčemu pod kola. To už mi došlo, že se budou lidi bát jestli jsem v pořádku. Vzpomněl jsem si na ceduli SOS z jedné strany a OK z druhé na stropě nad spolujezdcem. Dveře spolujezdce šly otevřít, tak jsem to vytáhl a ukazoval OK kolem. To už se začali objevovat lidé a ptát se jestli jsem celý. “Jsem v pohodě. Nic mi není. Nedostal jsem žádnou ránu”. Došlo mi, že to musíme co nejdřív uklidit a rozběhl se pro auto. Po cestě jsem potkal rodinku a říkám, že jsem úplně v pořádku.

Přijíždím s plaťákem a to už je kolem auta možná deset lidí. Většina se snaží pozametat a pouklízet ten bordel, co jsem tam nadělal. Než se naděju, nájezdy jsou přichystané a nějaký dobrovolník kroutí navijákem. Slyším hlasy: “To tam kdyžtak odneseme”. No řekněme, že úklid se nese v dobré náladě. Poté co jsme lanem roztrhli tažný hák, který byl bohužel dost načnutý opálením od výfuku, lano uvazujeme přímo na bezpečnostní rám. Ještě znovu se mi někdo věnuje (sorry, jmého si nevzpomenu – posádka bývalého plechcup šampióna Nissan Micra), že se mám raději posadit. Že to všechno přijde později a můžu mít třeba hnuté záda. Potvrdím, že jsem tu s rodinou a nechám je řídit. Slibuju, že až to odvezu, tak si na čas sednu. To už parta zjistila, že hýbat autem se dvěmi prázdnými pneu na pravé straně není tak snadné jak vypadalo. “Ještě že se tu nevyklopil dvoutunový Cadillac! To nevím co bysme s tím dělali!”, ozve se. Nakonec se to daří nasměrovat na nájezdy.

Po chvíli jdu vystřídat u navijáku, ať si to aspoň trochu odpracuju. Naviják je pruda, protože navíjí asi centimetr na otočku. Jde to docela dobře a jak si furt tak jedu na tom adroši, tak se mi to točí jedna báseň. Jakmile ale parta přestane tlačit, téměř se tím nedá hnout. Ještě chvíli točím a pak mě fest zabolí v kříži. Ouch! Raději toho nechávám. Nevím jestli mě to bolí z toho navijáku nebo z toho dosednutí. Určitě z obou. Od dronů prý hlásí, že to natočili. Prý ale jen nic moc na okraji záběru a jestli bych to nemoh’ zopakovat :D Paka ;)

To už dostávám do ruky třetinu brzdového kotouče. Držím ještě horký kus kovu v ruce a nechápu. Jak se to mohlo takhle odlomit?? Hážu to do kufru rozbité rajdówky. Čento je mezitím naložené a ještě poprosím kluky, ať to šoupnout ještě kousek dopředu. Všechnu váhu má čento na čumáku a ten je teď hodně vzadu plata, tak ať to nezvedá kouli. Potáhli to teda kousek dál. Na to odpovídám, že to už je možná trochu moc, jestli to teď neposunou zase pár cenťáků zpátky. To už žertuju a jak koukám na ty pohledy tak rychle dodávám: “Né, v pohodě, dělám si prdel ;)”. Všem poděkuju za pomoc, omlouvám se za přerušení a odvážím vrak z tratě.

Konečně si na chvíli sednu do křesla, napiju se a dám si nádech výdech. Manželka ani děcka to neviděly, byly zrovna za rohem na cestě na tribunu. Slyšeli to a žena měla rozhodný pocit, že to jsem já. Děda to ale viděl přímo asi z dvaceti metrů! Byl zrovna kousek nad tribunou. Povídá: “Slyšel jsem jak něco prasklo a pak jsi dělal kotrmelce. To bylo hrozně rychle všechno”. Chvíli jej ještě zpovídám, ale mic dalšího se nedozvím. Tak nevim jestli jsem lama, zabrzdil víc zadek a já jsem to nechytil nebo za to může ten prasklý kotouč. S tím brzdným účinkem hodně na zadku jsem se najezdil dost a chytal jsem to už x-krát. Šlifoval jsem na semislickach už i vloni tady v Mýtě. Lítalo to hlavně v té zatáčce na kopci, o jednu dříve, než jsem to teď vyklopil. Ale tak možné to je, že mi to nevyšlo. Nebylo by to poprvé, co by mi to ujelo. Jen to pak nikdy nešlo přes střechu. A to mě zadek jednou předběhl v zatáčcce na trojku v prudším kopci.

Pokud to byl ten kotouč, tak se muselo seknout kolo a to už by se ovládalo dost špatně. Ty kotouče tam byly původní. Klidně tam mohly být dva a více let a celou tu dobu zažívaly pouze extrémní podmínky. Mechanik je před trackdayem viděl a dal by mi vědět, kdyby byly naprasklé. Prasklina podél středu by asi vidět nebyla.

Nicméně: Je deset hodin a já už teď nemám čím jezdit. Návrh, že vyložíme věci z S-Maxe, se vůbec nesetkal s pochopením. Pár lidí přichází pozdravit. Ptají se jak jsem na tom a co s tím budu dělat dál. Diplomaticky to v přítomnosti manželky odbývám: “Na to je ještě brzo”. Když se ptá už asi třetí, vloží se do toho žena: “On si zas našetří na další”. Tak jsem se jen pousmál, necháme to u toho :)

Došel i Vojta, obhlédl čento a věří, že to bude jestě jezdit. Tady to vyklepneš, tady potáhneš, kapotu vyměníš… Kdybys viděl v jakém stavu někdy jsou Fabie R5ky. No uvidíme. Postěžoval jsem si, že nemám čím jezdit. Bez váhání mi nabídl FTO :) Vážně díky. Pro dnešek už toho ale bylo dost.

Procházka na obhlídku aut nás zavedla ke Caterhamu (nechápu, co na tom stojí tolik peněz), Hondě S2000 a dokonce jsme narazili na božskou Hondu NSX. To je fáro neskutečné.

Chvíli jsme s dětmi poběhali na dopravním hřišti mezi pavučinami, které za babího léta spousty pavoučků vypouští z každé značky. Provazce vláken se třpytí v podzimním slunci. Krásný den. Odjeli jsme do města na oběd. Děda, že si dá pivo. Ptám se ženy: “Budeš ještě řídit? Můžu si dát malé pivo?”
“Ale jo”, odpovídá.
“Tak já si dám velké”.
Až po tom pivku, i když bylo tak dvě hodiny od nehody, jsem konečně měl pocit, že se adrenalin odplavil. Bolí mě záda a jsem pekelně unavený.
Přichází kámoška od ženy (měla se původně povozit) a zdraví mě: “Čau bouráku”. Hmm, tady je zjevně někdo informovaný. No není to nic příjemného. Pocit studu. Vlastně už druhá ostuda dneska. Nakonec jsme si příjemně pokecali, prošli jsme si náměstí a nádherné muzeum. Nakonec to byl príma den.

Nakonec krátkou úvahu:

     Čento je úzké, krátký rozvor a vysoké. Člověk se vlastně diví, že se to nepřeklopí v každé druhé zatáčce. Nicméně můj kus má bezpečnostní klec a dokud se bude jen kutálet, tak v kombinaci s ostatními bezpečnostními prvky se vlastně nic neděje. Na to je to stavěné.
     Co takové plechcupovky? Mnohdy vybrané na plech, bez skel, tenoučká karoserie z 90tek, technika v nejistém stavu a nepřizpůsobená pro okruhové použití. Brutální náklony, zimní gumy, borci s hlavou kousek od stropu – bez helmy. Pocit, že se přece nic nemůže stát.
     Onehdá jsme rozdíly bezpečnostních standardů dnes a v 50. či 60. letech diskutovali pod Tominovými blogy. Hrdinové své doby usedající do formulí věda, že stát se může cokoli.
     Nevracíme se v plechcupovkách do stejné doby, jen s tím rozdílem, že si to neuvědomujeme?