O vítězech a poražených: Report SuperOes Kielce 27.6.2020

Je sobota 6 hodin ráno. Závoďák naložený na plaťáku a zapřáhlý za naloženého tažného koně. Lije. Předpověd pro místo určení o 117 kilometrů severněji je slibná. Má být polojasno, 24-26 stupňů. Mezi 12-14 hodinou má spadnou mezi 0,1 mm – 0,4 mm srážek. Zklamaná rodinka zůstává doma, protože bacil zakázal jakékoli návštěvníky kromě posádky. Vyrážím na cestu tentokrát sám.

Na místě je už neobvykle spousta aut. Moje oblíbené místo je zabrané, ale rychle nacházím známé a přidávám se do menší tlupy fiátků. Dnes je rekordní účast! Tři závody byly zrušeny. Červnový závod, první otevřený od února, nalákal 129 posádek. Obvykle je limit 100, ale tentokrát to nechávají přetéct. Bude to dlouhý den. Plánu 3x trasa do vrchu a 2x downhill. K tomu jsem skeptický. Buď to zhatí počasí a nebo čas.

Chvíli se rozkoukávám, slunko peče a jdu do kraťasů. Ostatní posádky přezouvaní na slicky a semislicky. Chvíli váhávě koukám na nebe a na Yokohamy. Moc se mi do těch slicků nechce. Posledně když byly obuté jsem se kutálel. Nemám na výběr. Je sucho, teplo, a jestli nechci jezdit až vzadu, tak musí na auto. Místo výletu na rozpravu vytahuju vercajk. Rozprava je stejně venku a mluvit bude do rozhlasu. Výměna kol je na patnáct minut. Zaklínit, povolit šrouby, zvednou obě kola najednou na zvedáku (zvedám celou stranu před desku ze starého skejtu), vyvrtat šrouby, nasadit kolo, zavrtat, druhé kolo, pak druhá strana, utáhnout a hotovo.

Vyrážíme na seznamovací jízdu ve vláčku a mám z toho docela dobrý pocit. Auto je pevnější než na minulém podvozku a celkově je znát, že je v podstatě nový závoďák. Celé rozebrané a do šroubku složené. Hlavně je super mít zas krátký převod řízení, který je od tréningu vyměněn. Nemusím si ukroutit ruce a reaguje to zas agilně. Zrovna si to tak pochvaluju a šok přichází záhy. Hned ta první pravá v lese je ještě celá mokrá a oslizlá! Mohutné stromy z obou stran stíní větvemi a sluníčko nemá šanci vodu vysušit. Zrovna ta jedna na srdíčko, slepá a bez pořádných únikových zón. a Tam to projíždím s pořádným respektem. Pamatuju co dělaly slicky na mokru posledně. Start a cíl zaznačuji do Harry’s Lap Timer.

Začíná první tréningové kolo bez měření času. To už se jede naostro, ať si můžem osahat  trasu a limity. Čas si změřím sám. Start do dlouhé levé bývá zrádný a prověří vám hnedka nastavení. Jedna, dva, tři a balancovat. Čento se srdnatě drží a dělá mi radost. Žádné zákeřné nepřístojnosti se nedějí. Je znát, že Avony potřebují ještě trochu tepla. Na brzdy jdu dřív a opatrně. Nebyl jsem tady přes 10 měsíců a tak ideální stopu spíš hledám než nacházím. Projíždím to spíše obezřetně. Na jednom dvou místech to přetáhuju trochu za limit. Tak, a teď z motokárové dráhy směrem do rychlého lesa. Ostrá doprava za pneušky a už jede plný nahoru do lesa, za tři, náklon vlevo, za čtyři, náklon vpravo a blížím se k srdeční pravé, co zůstala mokrá. A tam to vypustím. Přibrzdím a projedu to na jistotu. Za tři vyjíždím bezpečně ven. V cíli výslednému času nemůžu uvěřit! Přesně tuhle konfiguraci, jsem už kdysi jel a to o dobrých 20 vteřin lépe! Tak takhle tedy nee! To by vážně nešlo! Tady nejsi na odpočinku! Buď se do toho polož nebo se na to vykašli úplně! Srdíčková pravá je do kopce, jakmile se tam vypustí, následky jsou dalekosáhlé. A “flákal” jsem se nejen tam!

To už mi došlo, že jsem tu nehodu rozhodně nesetřepal a budu se muset činit. Ten tréning na motoparku sice pomohl, ale je rozdíl na malém place jezdit na dvojku, max na jednom místě chvíli za tři, a nebo profičet na vytočenou čtyřku slepou zatáčku lesem. Taky jsem potrénoval na Yokohamách a Avonům budu muset teprve začít opravdu důvěřovat.

První měřené kolo jsem se do toho opřel a vyjezdil jsem zlepšení o 17 sekund. To je samo o sobě super, ale i tak jsem v klase skončil o 3 sekundy poslední. Mezi závoďákama. Civily nepočítám, pač ti maj časy jestě o 10 sekund jinde.

Vydávám se na obchůzku a na pokec a taky jsem pro Vás chtěl nadělat spoustu fotek.

Tohle ufo tam na chvíli přistálo. Vždycky mě zamrzí, že nemaj starovní číslo.

Sousedi s pažoutama.

Naproti parkuje tyhle prototyp. Není to R5 z továrny, ale chová se to dost podobně.

Druhý takový.

Druhé měřené kolo. Počasí stále příznivé. Sem tam se objeví nacucaný mrak, ale zatím máme štěstí a podle radaru nás to míjí. Tentokrát pořádně rozehřívám obutí. Na osmičkách už je cítit, že se zahřály a chytly. Najíždím na start a trefil jsem to přesně. Jdu podle čísel dopředu a přede mnou jsou jen dvě čísla nižší než mám já. Za minutu jsem odstartovaný. Brzdím odhodlaně a posouvám brzdné body, váhu přesouvám důrazně v každé zatáčce, výjezdy se mi snad daří. Šikanu před budovou jsem zmákl dobře, trochu jsem přepálil vracečku, která utahuje dlouhý pravý oblouk. Vrhám to do lesa a i tentokrát si přibrzdím, i kdyz o cosi méně. Lesní šikanu také nešetřím a v cíli se raduji z vylepšení o 4 sekundy. Soupeři i také polepšili a mám ztrátu 2 sekundy na posledního závoďáka a 20 na vítěze v klase. Pojďme se na ty soupeře podívat.

Oni to totiž nejsou žádné tintítka. Už to není jak kdysi, že stačilo swapnout na seriový 16ti ventil. Běžně v tom mají 1.4ky FIRE nebo 1.2 8v či 16v se sníženýma hlavama, ostrýma vačkama, vstřikama, hrdlama z motorek (oblíbená je Suzuki GTXR 600) a vystrojené na ECUmastrech. Co dřív bývalo vidět semtam, je dnes zcela běžné. Podvozky jsou samozřejmě také spíš více než méně poladěné. Objevují se častěji špéry. Na obyčejných gumách už nejezdí doslova nikdo. Buď slicky 200/20/13 nebo letošní Extremy 175/50/13 či 185/60/13, povětšinou tvrdost R7. Nedá se svítit. Mít vyřešené brzdy, podvozek a pneu nestačí. Soupeři na rozdíl ode mně necpali prachy do oprav, ale do koní.

Další jízdu staruji na ne tak prohřátých pneu. Začínám pneuškám důvěřovat. V téhle konfiguraci tratě je taková nádherně rytmická pasáž, o které jsem psal už dříve tady. Napsal jsem toto: “Čtvrtou jízdu to tam napálím. Mezi jednotlivýma zatáčkama v sérii davám plný. Plný pustit a zatočit prdelka pomáha, plný pustit a zatočit prdelka pomáhá, plný pustit a zatočit prdelka pomáha. Skvěle se bavím a připadám si, jako bych lyžoval! Né, fakt! Tím nemyslím carving, ale klasiku. Jako když si jedete v té nejlepší horské náladě svahem a užíváte si každý ten vzácný pohyb a všechno šlape jak po másle. Výsledný čas lepší o 4 sekundy. Je to v hlavě” .
Proč to sem píšu. Ta pasáž mi pomoha si uvědomit, jak rozdílně se chovají slicky oproti Yokohama, na kterých jsem jel při “lyžování”. Na Yoko ta zadní část opravdu znatelně ujíždí v každé té zatáčce. Na Avonech lift off zatáčku i při vyšší rychlosti jen utáhne a ten skluz tam chybí. Možná by se tam vážně dalo jestě přidat. Na horním uložení tlumičů mám oproti loňsku nově i destičky pro nastavení odklonu (2,17°) a i to by mělo pomoct.
Každopádně vylepšení o další dvě sekundy. Teď už jen těsně, ale furt poslední a na vítěze (níže) 19 sekund ztráty.

Teď se mrkněme na vítěze blíže. Nastavil jsem v linku do tytrubko spuštění v čase té rytmické pasáže, na kterou pak navazuje vjezd do lesa. Pozorujeme jediný střih. Musíte manuálně najít je to mezi 1:12 – 1:28. Při pravotočivém nájezdu do lesa si povšimněte, jak už má vychytané udržet to na čtyřech kolech :) To je totiž často potíž s těma širokýma slickama…

Mudar bydlí nedaleko té tratě a jezdí to už dvanáct let. Dvanáct let kousek po kousku tuní to potvoru. Dvanáct let a teprve od letoška je to ultimátní zbraň – na tuto trať. Tři roky po sobě to jezdil kolem třetího čtvrého místa a ne a ne se dostat nahoru. A to se šušká něco o 140 koních. Podívejte se, jak se chová ten podvozek. Na okresku se to vážně nehodí, páč by oddrncal do příkopy, ale taky je to prostě pefektní. Jak už nevěděl coby, tak na loňskou sezónu koupil vyhřívací návleky na pneu. Stojí to tolik co nová špéra. A stejnak to nepomohlo. Nakonec to vyřešil tuto zimu upgradem:

Tímto kit carem se teď držel o půl až jeden a půl sekundy na prvním místě všech pět rund. Nutno říct, že časy jsou nechutně konzistentní a není to jen autem. Docela sedl komentář:
“Kto by się spodziewał aż takich zmian na przyszły sezon ???? powiem jedno – idziesz już gruuuboo!”

Toliko k prvnímu závodu v roce 2020. (Teď mě napadá, že vlasně druhému. O dva týdny dřív byl inaugurační minizávod pořádaný Motoparkem. Jelo se i přes kluzné plochy a bylo to civilními auty. S ST150 jsem se umístil na 2. místě ve třídě a 5. celkově ze 48 účastníků :) ). Anyway, chtěl jsem se Vám ohlásit, že ještě žiju a na motorsport jsem nezanevřel. Třeba se uvidíme na některém z Autíčkářových trackdayů a pořádně to roztočíme.

+6 nálepek = +30 koní? :P