Lyžování za volantem

Slunce se schovává za oponou z šedivých mraků. 4°C v dnešním větrném dni působí spíše jako by bylo mrazivo. Kdo nemusí ven, zůstává uvnitř. Na parkovišti před budovou Automobilklubu Kielce se začínají sjíždět odtahovky s japonskými stroji na rychlost, MPV táhnoucí lavety s italskými stroji na hluk, a roztodivné další stroje od Mercedesu A45 AMG, přes BMW E30 M3 ve svém živlu, po Toyotu MR2 Mk.1 vykostěnou až na plech, s rourami z vysavače vedoucími z boku chladný vzduch ke sportovnímu filtru kdesi za sedačkou řidiče. Tělo vypouští zkušební dávky adrenalinu s ozývajícími se studenými starty probouzejících se bestií. Jdem se klouzat!

Tahle trať je mnohem rychlejší než vypadá. Organizátoři mají se stavěním tratí bohaté zkušenosti. Moc dobře ví, jak to postavit na srdíčko. Co tím myslím? V několika místech jen skutečně odvážní neťuknou do brzdy a spolehnou se na lift-off rotaci. Poznávací jízda, tréningová bez časomíry a teď už první ostrá jízda mě dostává do tempa.

Druhou jízdu jedu do zatáček o drobek klidněji. Naštěstí. Na mapě uprostřed uprostřed se vine nádherně rytmická pravá, levá, pravá, levá. V té druhé pravé mám uprostřed stopy kutálející se pneušky, které tam zřejmě odrazil jezdec přede mnou. Musím na to reagovat a vypadnout ze stopy. A teď to máte tak. Když je žlutá vlajka nebo dojedete toho před váma. Máte právo na takzvanou “powtórku” (čti “povturku”, od slova powtórnie, což znamená znovu). To je opakovaná jízda. Sice mě to nijak zvlášť nezasáhlo, ale tak zase jsme tady hlavně si pojezdit, ne? Tak si říkám, že si zajedu znova na start a dám si extra kolo.

Pro doplnění, mé naděje na umístění mezi první tři to v žádném případě nezasáhlo. Dnes mělo startovat v mé klase do 1400 cm ³  deset účastníků. Všechny znám a vím co mají pod kapotou. Obvykle vyhrává Peugeot 106 se 130 koňma a svorem. Za ním se držívá Honda Civic se 130 koňma a svorem. Třetí býva ten samý 106 s jiným řidičem. Čtvrtý skončil kámoš co má teď čerstvě Suzuki Swift GTI s 1300 TwinCam, 115 koní (ta generace před r. 2000). Pak je ještě jeden CIvic a pak Seicento od kluku, co si motor 1242 cm ³  FIRE dělali sami a nechali v něm přes 3k PLN jen za díly a dostali z toho naměřených 106 koní. No a pak jsem na chvostu já, pak ještě nějaké čenta a jeden Civic.

Poté co se můj motor začal najednou přehřívat a žral 1,5dl oleje za 5 minut jízdy (chcalo to odevšad) šel na sborku rozborku. Tak jsem se dověděl, že prd úpravy. Je to normální komplet seriový motor z Punta. Čili ten samý co maj kluci v tom svém čentu, akorát bez jakýchkoli změn, krom hrdla z 1,6ky, otevřeného výfuku a převodovky z Abartha. Takže jsem na nějakých 90 konících přinejlepším. Ve finále když se na pořadí v závodě podíváš, tak je to poskládané podle aut, spíš než podle řidičů. Až na vyjímky. Kluci to čento řídí oba a jeden je o 6 sekund přede mnou a druhy za mnou :)

Zpátky na trať. Poté co jsem se vyhýbal pneušce uprostřed traťe jsem projel cílem a rovnou zamíříl zpátky na start, že si dám extra jízdu. Mám z toho mírné obavy, protože z minula vím, že moje Yokohamy A539 175/50R13 tady dvě ostré kola za sebou nedávají. A to bylo podobně zima. V létě budou nepoužitelné. Přijíždím na start, zrovna tam nikdo není! Mám štěstí. Přijíždím ke startovní čáře, otvírám okénko a říkám startérovi česky: “Jedu na potvůrku” :) Ověří to po vysílačce a odstartuje mně.

První zatáčka a Yoko drží parádně, však jsou zahřáté. Troufnu si to poslat na to srdíčko a parádně prokloužu prvním zvlněním. Zadní tak fajně zahřáte rozhodně nejsou. Druhá série zákrut je taky na parádu. Pak přichází dva vracáky a ta nádherně rytmická. Tam už pneušky začínají vadnout a já jsem rád, že mě z té poslední zatáčky dostaly vůbec ven. Rychlá dlouhá pravá před ještě rychlejším lesním úsekem jim rozhodně vychladnutí nedopřeje a já už vím, že toho mají pomalu dost. Do poslední šikany se brzdí z nějakých 110 km/h. Brzdy – hezky, teď levá, pravá… a ta pravá už nezatočila. Rána. Narážím vytočeným hrnoucím levým kolem do šikany z dvou pneušek.

Aby to jelo rovně, musím mít volant doprava tak na půl druhé hodině. Do 3,14. Ten kousek do cíle už dojedu a opakuju si při tom základy matematiky přemítáním mezi Ludolfovým číslem a Achimédovou konstantou. Za cílem obcházím auto. Vše pevně drží, ale vidím poněkud přemotivovanou zápornou sbíhavost (proč nenapíšeš rozbíhavost?). Dojedu s tím pomalu na základnu. Po sundání kola a zevrubné prohlídce to vypadá “jen” na pohnutou tyč řízení na náboji kola. Jdu vyprosit 19tku klíč k sousedům. Když vysvětlím na co to chci, tak jen pokrčí rameny, že: “OK”, jakoby to snad po nárazu štelovali každou chvíli?!? Tata se mi směje, že nastavení, které jiné týmy vymýšlejí týdny, já zvládnu od oka za 10 minut.

Další jízdu jsem celý nesvůj, nemůžu se do toho dostat. Psychicky dole. Po jízdě pak jdu pokecat k sousedům a otec od kluka, co řídí ten Swifta GTI, že mě viděl jet. Mám brzdit krapet později a víc využít váhu napředek. Viděl jako bych dobrzdil, nechal to srovnat a pak až zatočil. Poděkuju za radu, jdu si sednout do auta a projíždím trasu se zavřenýma očima.

Čtvrtou jízdu to tam napálím. Mezi jednotlivýma zatáčkama v sérii davám plný. Plný pustit a zatočit prdelka pomáha, plný pustit a zatočit prdelka pomáhá, plný pustit a zatočit prdelka pomáha. Skvěle se bavím a připadám si, jako bych lyžoval! Né, fakt! Tím nemyslím carving, ale klasiku. Jako když si jedete v té nejlepší horské náladě svahem a užíváte si každý ten vzácný pohyb a všechno šlape jak po másle. Výsledný čas lepší o 4 sekundy. Je to v hlavě.

Pořád mě to baví. Letos mám za cíl zůčastnit se deseti závodů. Stretch goal – aspoň jeden v ČR. Třeba se někde potkáme?

PS: Mrkněte na stránku sponzora: https://www.fortelock.cz/