Zbylo jen jméno: Auta, která se nejvíce vzdálila svým předchůdcům

Když se dříve objevila zpráva, že automobilka plánuje vzkřísit svůj oblíbený model, vzbudila nadšení a naděje. Dnes tomu tak už nebývá. Dost často totiž pak vyrukuje s autem, které je úplně jiné než to původní. Místo sportovního kupé představí SUV, místo velkoprostorového vozu další SUV, místo *dosaďte dle libosti* SUV… Zbude v podstatě jen to jméno.

Vzkříšení úspěšného nebo uctívaného jména ovšem má dobré důvody i v případě, že novinka nemá s předchůdcem mnoho společného. Důvodů je více. Vymyslet název nového modelu není jen tak a některé automobilky mají pro tento úkol celé týmy. V první řadě musí jít o výraz srozumitelný a dobře vyslovitelný ve všech zemích, kde se bude prodávat. Proto jsou tak oblíbená jména inspirovaná přírodou – zvířata ze špičky potravního řetězce, mocné větry, zajímavá místa i města či v případě sportovních aut závodní okruhy.

Za druhé může být těžké najít jméno, které v historii automobilismu ještě nikdo nepoužil. Dávno pryč je doba, kdy si Alejandro de Tomaso po rozepři s Carollem Shelbym mohl vybrat jméno Mangusta, protože označuje jediné zvíře, které dokáže zabít kobru. Dále jsou tu rizika porušení práv a ochranných známek. Nejznámější je případ značky Porsche, která chtěla počátkem šedesátých let minulého století nahradit model 356 novinkou 901. To se však nelíbilo automobilce Peugeot, která má chráněná trojčíselná označení s nulou uprostřed. Proto se jedna z největších legend mezi sportovními auty nakonec jmenuje Porsche 911. A může být ještě hůř – třeba když do světa vypustíte model, jehož jméno má v některých zemích nevhodný, či dokonce vulgární význam…

Staronové jméno je v každém případě sázka na jistotu a nostalgie, evokující příjemné emoce spojené s automobilem dané značky, samozřejmě funguje jako příjemný bonus.

Po dlouhých letech vzkříšené „ikony“ se někdy drží předlohy překvapivě věrně, vezměte si třeba malé elektrické Renaulty 4  a 5. Jiné – a na ty se podíváme v dnešním článku – si však musely nástupnictví obhájit velmi promyšleným marketingem. V první fázi většinou sklidily zdrcující kritiku, nicméně na prodejní čísla má podleněkterých svatokrádežná volba jména jen minimální vliv. Trendy totiž určují především zákazníci a automobilky jen vyrábějí to, co budou schopny dobře prodat. Krásná sportovní kupé sice „všichni chtějí“, jak dokládají diskuse plné vyhraněných názorů, ve skutečnosti je však nikdo nekupuje. Vyvinout a vyrobit Capri podle původního receptu by pro Ford nejspíš znamenalo finanční katastrofu. A mnozí mladší kupci původní recept možná ani neznají…

Ford Capri

Znáte z TV, chtělo by se napsat. Když se řekne Capri, my dříve narození si okamžitě vzpomeneme na akční scény z britského seriálu Profesionálové, v němž se agenti Bodie a Doyle proháněli v tehdy nových rychlých Fordech. Nejatraktivnějšími z nich byly šestiválcové modely Capri 3.0S, nejprve ve druhé generaci s rozšířeným bodykitem X Pack a pak ve třetí s typickou čtveřicí kulatých předních světlometů.

Evropský Ford využil v případě původního Capri podobný recept, jaký se počátkem šedesátých let minulého století osvědčil americkému Fordu u veleúspěšného modelu Mustang. Bylo to atraktivní, ale relativně levné sportovní auto, dostupné i pro pracující lid. Tomu odpovídal také reklamní slogan „The car you always promised yourself“ neboli „Auto, které jste si vždy slibovali“. Kupé využilo konvenční techniku Fordu Cortina, vzadu mělo tuhou nápravu odpruženou listovými pery a bubnové brzdy, základním motorem byla třináctistovka. Ale již od počátku se nabízely také šestiválce a během kariéry Capri, které se v letech 1969 až 1986 vyrábělo ve třech generacích, vznikly různé sportovní verze.

Střih. Současný Ford Capri žádný třílitr nenabízí. Nemá ani spalovací motor. Je to pětidveřové elektrické SUV, vycházející ze stejných technických základů jako Volkswagen ID.4. Původní kupé připomíná linií zadních bočních oken, pozornější oko v přední masce se světly možná odhadne obrysy sportovních verzí první generace původní série.

Není to poprvé, kdy Ford vzkřísil staré známé jméno a dal mu zcela jinou podobu i charakter. Současná Puma je místo malého sportovního kupé kompaktní SUV, elektrický crossover Mach-E je na hony vzdálen americkému muscle-caru, Explorer se zmenšil, „odterénnil“ a zelektrizoval…

Renault Espace

Espace znamená ve francouzštině prostor a první model toho jména se stal v roce 1984 spolu s americkým „minivanem“ Chrysler Voyager jedním z průkopníků velkoprostorových rodinných přepravníků, založených na platformě osobních vozů. Zažila se pro ně zkratka MPV (Multi Purpose Vehicle) a Espace byl prvním takovým autem z Evropy.

Plány na první evropské MPV si musely projít tak klikatou cestičkou, že si to zaslouží malé historické okénko. Návrh velkoprostorového osobního auta s rovnou podlahou a plastovými panely karoserie vznikl již během sedmdesátých let v britské odnoži amerického koncernu Chrysler. Původně bylo vyvíjeno pro značku Simca, tehdy patřící pod Chrysler, a měla jej vyrábět Matra, jejíž automobilová divize tou dobou patřila taktéž Chrysleru. Postupně došlo ke změně plánu a auto se mělo prodávat jako Talbot, nástupce modelu Rancho. Roku 1978 ale prodal Chrysler svoji britskou divizi i Simcu s Talbotem koncernu PSA Peugeot Citroën. Chystaná novinka tak začala vznikat na podvozku značky Peugeot, kterému tenkrát nově patřilo 45 procent Matry. Jenže automobilka Peugeot měla tou dobou finanční potíže a projekt odmítla. Matra tak v rekordním čase postavila nový vůz na technických základech chystaného modelu BX a nabídla jej značce Citroën. Ani její šéf na něj neměl odvahu, a tak se muselo zkusit štěstí u konkurence. V Matře postavili další projekt na technických základech Renaultu – a ten dostal konečně zelenou. Matra odkoupila svůj podíl od PSA a v roce 1984 vyjel první sériový Renault Espace. Během prvního roku si jej pořídily jen necelé tři tisíce zákazníků, pak se ale prodeje utěšeně rozjely.

V úspěšném receptu na „rodinný civilizovaný autobus“ pokračovala druhá, třetí i čtvrtá generace Espace, již s ocelovou karoserií. Dohromady se jich prodalo přes 1,2 milionu kusů. Pátá generace, představená roku 2014, se již trochu odklonila k módě crossoverů a stal se z ní kříženec MPV a SUV. Espace byl najednou luxusnější, nabitý moderními technologiemi, ale také nižší, méně prostorný a méně variabilní. Na nějaké otáčení sedadel či jejich vyndavání museli zájemci zapomenout.

Současná šestá generace Renaultu Espace už má s předchůdci společné jen jméno. Jde o čistokrevné SUV, poháněné hybridní sestavou využívající přeplňovaný benzínový tříválec o objemu 1,2 litru. Podobný osud stihl i model Scénic – jednoho z průkopníků kompaktních velkoprostorových aut nahradilo další elektrické SUV.

Mitsubishi Grandis

Japonská značka Mitsubishi již téměř desetiletí patří do aliance Renault-Nissan, což je z její nabídky zřejmé na první pohled. Od roku 2023 je většina nových modelů se třemi diamanty ve znaku přeznačkovanými Renaulty. Současný Colt je převlečené Clio, ASX zase Captur a zbrusu nový Eclipse Cross (ano, jistě víte, že i Eclipse bylo původně sportovní kupé) upravený elektrický Scénic.

Nyní Japonci vytáhli další jméno ze své nedávné historie. Model Grandis se v roce 2003 představil jako sedmimístné velkoprostorové auto a vyráběl se až do roku 2011. Představoval alternativu evropských vozů, jako byl Renault Espace, Ford Galaxy nebo Volkswagen Sharan, které se na silnici chovaly spíš jako agilnější kombík než rodinný autobus.

Tentokrát ale jméno novému autu příliš nesedí. Grandis moc velký není, vychází totiž z Renaultu Symbioz, prodloužené verze kompaktního crossoveru Captur. Sedm míst je minulostí, stejně jako spousta prostoru pro velkou rodinu. Možná by bylo lepší pojmenovat jej třeba Lancer, i když to už bychom se rýpali v bezvýznamných detailech.

Škoda Rapid

Jméno Rapid bylo v historii mladoboleslavské značky vzkříšeno dokonce dvakrát. Poprvé se objevilo ve třicátých letech minulého století, a jak napovídá jeho význam, mělo trochu vyšší ambice než se stát oblíbeným automobilem střední třídy. Ostatně předchůdce Škody, značka Laurin Klement, závodila již od roku 1901, kdy Narcis Podsedníček vyhrál za řidítky jejího motocyklu závod Paříž – Berlín. Rapidy se účastnily dálkových jízd a modely s motory OHV, vyráběné od roku 1938, uměly vyvinout rychlost až 110 km v hodině. Kvůli druhé světové válce ale vzniklo jen 70 kusů roadsterů a kupé.

První renesance proběhla za socialismu, když se roku 1984 na Rapid přejmenovalo kupé Garde odvozené od škodovek řady 742/746. Tato auta lépe vypadala než jela, ale ke konci kariéry měly Rapidy již nezávislé zavěšení zadních kol a pětistupňovou převodovku.

Potřetí automobilka použila jméno Rapid v roce 2012 a sportovní konotace už bychom nenašli ani v designovém zpracování. Šlo spíše o reakci na úspěch novodobých Dacií a finanční krizi. Škoda Rapid se představila jako prostorný liftback s velkým kufrem za dostupnou cenu, ke kterému se o rok později přidal „spaceback“, což je něco jako hatchback. Auto bylo relativně lehké a díky tomu jezdilo překvapivě dynamicky, ale možná se mělo jmenovat spíše Popular…

Vozů nesoucích jména svých odlišných předchůdců je samozřejmě více. Vzpomeňme třeba malé městské autíčko nahrazující velkoprostorové Mitsubishi Space Star, překvapivě monstrózní Mini Countryman nebo modely nové značky DS, které nemají s průkopnickým Citroënem DS kromě luxusnější výbavy téměř nic společného. Napadají vás další? Podělte se v diskuzi.