Zažili jsme Land Rover Experience na vlastní kůži!

Program Land Rover Experience jsme moc chtěli vyzkoušet. Zastoupení Land Roveru nám laskavě vyhovělo a půjčili nám na to svoje nejnovější želízko v ohni, Range Rover Velar. Za to jim děkujeme. Tady je reportáž.

Neděle, 29.10. 2017: Budíček v 04:50, rychlá sprcha, ranní káva s cigaretou a za chvíli už se pohodlně rozvaluju ve vyhřívaných sedačkách novinářského Velaru, svíraje v rukou krásný volant. Vyhřívaný, jak jinak. Dnešní program je jasný: rychlý přesun do Kopřivnice, kde se s nejnovějším britským přírůstkem do nabité kategorie luxusních SUV mám zůčastnit kurzu Land Rover Experience, který značka pořádá pro majitele vozů Land Rover a Range Rover. Kurz se koná v areálu slavného polygonu Tatry a já sedím v luxusním SUV na dvacítkách. No, to bude ještě legrace. A taky to počasí. Předpověď slibuje málem konec světa, na konec října je opravdu nechutně vlezlá zima, což ještě umocňuje nelítostný vichr bičující vše okolo kapkami vody velikosti golfových míčků. Že já radši nezůstal v posteli…

Jenomže pořád mám ještě to SUV a co je na SUV nejlepší? Přece možnost zcela ignorovat veškeré rozmary počasí a v útulném pohodlí překonávat velké vzdálenosti, ať se na cestách děje cokoli. Takže moje odhodlání, se kterým jsem tlačil plynový pedál do koberečku, zatímco LED světlomety se statečně prořezávaly přívaly vody měnící dálnici v mělkou řeku, bylo pochopitelné. Takové počasí má ještě jednu výhodu, totiž že člověk opravdu nemá ani chuť zastavovat na cigaretu.

Po příjezdu na místo a krátkém veselém bloudění areálem tatrovky ve dvojici s červeným Evoquem jsme se spolu s dalšími účastníky kurzu vděčně usadili v konferenční místnosti přímo na polygonu a jali se usrkávat horký čaj. Představili se nám instruktoři, Vlado Machatý, zodpovědný za silniční část, a Petr Polanecký, který je zase specialistou na offroad. Silniční cvičení měla přijít dopoledne, po pauze na oběd jsme se měli vrhnout na překážky, kterými tatrovácký polygon doslova hýří. Veselou zvukovou kulisu oběma přednáškám poskytovaly jednak nárazy větru třískající kovovým zahradním nábytkem na terase, jednak polský autobus Solaris, který se za doprovodu nádherného lomozu proháněl sem a tam po zátěžových vozovkách polygonu. Není ale nic, s čím by si lidé s Land Rovery neporadili, a tak bylo načase vyzkoušet si obratnost Range Roverů – sjely se totiž hlavně modely Sport, jeden Evoque a ‚náš‘ Velar – ve slalomu a dalších vylomeninách.

Náplň silniční části veskrze pokrývala to, co obvykle dostanete ve školách smyku, od slalomu, přes kluzké vozovky, nácvik krizového brždění z různých rychlostí, za různých úrovní přilnavosti, kruhovou dráhu, až po moje oblíbené vyhýbací manévry. Zejména tam si Velar vedl velmi dobře, z části i proto, že ostatní vozy přijely na celoročním obutí dodávaném z výroby, kdežto Velar měl stále ještě gumy letní, což se i přes hraniční teploty kolem 6 stupňů ukázalo jak výhoda. Chování auta nebylo co vytknout ani na limitu, čehož využil instruktor a vysílačkou mě pobízel ke stále vyšším nájezdovým rychlostem. Zábavné, poučené a v klidu na polygonu také bezpečné. Velký důraz byl také kladen na popis a demonstraci všech bezpečnostních systémů, kterými jsou vozy vybaveny.

Malá výtka k Velaru se však najde. Všichni jsme si ten den vyzkoušeli použití elektronické parkovací brzdy coby brzdy záchranné, kterou může v případě potřeby aktivovat i spolujezdec. To se hodí pro případ, kdy váš taxikář s Range Roverem přejede místo určení a vy fakt spěcháte. Nebo při srdeční příhodě. V Range Roveru a Range Roveru Sport, dokonce i v Evoque a Discovery, je tato brzda prakticky umístěna na středovém tunelu, jen ve Velaru se, bůhvíproč, nachází u levého kolena řidiče, takže se spolujezdec musí dostat přes řidiče. Pokud jste atraktivní žena a vašeho šoféra právě postihl infarkt, rozhodně mu tímto cvičením ke zdraví moc nepomůžete. To se radši pevně držte a spoléhejte na systém automatického brzdění.

Po krátkém, dvě hodiny trvajícím obědě (v Kopřivnici jsou restaurace asi tři, takže neposlechnete-li mého varování, máte velkou šanci, že si na jídlo počkáte hodinu a půl jako my), byl čas vyzkoušet, co auta dovedou v náročném prostředí testovacího polygonu. Některé překážky ve skutečnosti vypadají o dost náročněji než na fotkách a taky se tu zkouší opravdu odolná a schopná armádní technika, pro naše účely se tedy toto prostředí jeví jako dostatečné. Koneckonců, účelem kurzu není přivést vozy na samé hranice možností a vědomě je ničit, ačkoli při nedostatku opatrnosti se může nějaká škoda přihodit, ale spíše seznámit majitele s veškerými systému Land Roveru a se základními technikami pro jízdu mimo silnice.

Jakkoli jsem se však utěšoval profesionalitou instruktorů a schopnostmi auta, už první cvičení mi zrychlilo tep více, než bych si přál. Dobrá, mám s autem za 2,5 milionu najet na rampu s bočním sklonem 30°. Jo, a vytáhnete mě pak, až se ta věc potupně převrátí na bok? Samozřejmě jsem zapomněl vzduchový podvozek zamknutý v nejvyšší poloze, celá taškařice tak byla ještě zábavnější, nemluvě o tom, že při prvním průjezdu jsem samozřejmě seděl na vyšším straně auta (pravý náklon). Moc příjemný zážitek. Vůbec nechápu, proč byste tohle se svým SUV někdy chtěli dělat. Ale můžete, a je to nakonec vážně hračka.

Proti tomu byl malý vodní brod o hloubce 30 cm a pár průjezdů zátěžových vozovek (přes rezonanční, různé druhy dlažby, až po ty s těmi velkými trčícími šutry) jako jízda po běžné brněnské ulici, navíc tuto iluzi stále podporoval lomozící autobus, jen ty zuřivě zvonící tramvaje chyběly.

Aby však účastníci kurzu nevypadli z napětí, další překážkou byly krutové vozovky a obrovské terénní vlny. Tady už jsem se o osud krásného předního nárazníku novinářského Velaru začal trochu bát. Protože ale v terénu platí, že po předchozí obhlídce trasy se má stále postupovat s rozmyslem a rozvahou, navíc podpořen bedlivým zrakem instruktorů, hodil jsem starosti za hlavu a jal se týrat Velara kroucením, a nad to ještě vyzkoušet elektronickou simulaci uzávěrek diferenciálů, protože samozřejmě tu a tam nějaké to kolo zůstalo viset ve vzduchu. Pro člověka terénem nepolíbeného je v ten moment instrukce „přidat plyn“ poměrně novou a šokující informací, zdánlivě odporující logice. Tento systém však ve spolupráci s ABS musí protáčené kolo nejprve přibrzdit a poté přenést dostatek výkonu na kola s trakcí. Dle očekávání většinu řidičů vyděsí zvuky pracujícího ABS, ovšem poučený šofér už ví, že právě tehdy elektronická uzávěrka dělá svoji práci, a přidá ještě o fous víc. Pak se i městsky vyhlížející SUV rozhodně sune přes jednotlivé vlny, střídavě zvedá tu levé přední, tu pravé zadní kolo, až se nakonec zdá, že se ani příliš nenadře. Dokonce si při tom můžete třeba otevřít elektricky ovládané dveře kufru, to kdybyste nevěřili, že se karoserie vlastně téměř nekroutí.

Největší z terénních vln byly Velaru a Evoque pro malé nájezdové úhly odepřeny, pro větší RR Sport však nepředstavovaly sebemenší problém. Pomalu, plynule a rozhodně nahorů a dolů, na pohled opět hračka. Strmá stoupání a sjezdy už mohla absolvovat všechna auta a cvičení na nich názorně předvedla funkci systémů pro sjíždění svahů HDC (výborná věc, a funguje i na zpátečku), hill holderu, nebo v případě Velaru také systému ATPC, tedy laicky řečeno tempomatu do terénu. Funguje vlastně úplně jako běžný tempomat, jenom v nižších rychlostech. Nezáleží mu na tom, zda jedete z kopce, po rovině, nebo do kopce, vždy udržuje zvolenou rychlost a přidává dostatek plynu i pro jízdu v terénu vyžadujícím aktivaci elektronické uzávěrky diferenciálů. Na řidiči pak zbývá jen pořádně sledovat cestu a volantem udávat směr. Takhle by v terénu dokázal jezdit i šimpanz, kdybyste mu vytyčili cestu banány. Všechny tyto systémy opravdu usnadňují ovládání vozidla a zvyšují klid na palubě, kterého ve velkém bočním náklonu nebo při sjezdu opravdu příkrého kopce není nikdy dostatek. Jistě, pravověrný offroader vám bude zarytě tvrdit, že on tyhle věci nepotřebuje, ale už jaksi nedodá, že jeho mohutně upravený speciál nemá ani vyhřívané a chlazené sedačky, ani head up display, ani vám nepřehraje Dvořáka tak čistě, že by husí kůži dostaly i okolo stojící smrky. Navíc okamžik, kdy se s SUV šplháte do svahu tak příkrého, že přes kapotu vidíte jen nebe, ten má něco do sebe. Ještě působivější jsou sjezdy, kdy přes kapotu zase můžete obdivovat v dálce stojící město, ale kam skutečně jedete, to zjistíte, až se dvoutunové auto elegantně sune krokem z 45° kopce.

Vrátíme se k brodům. Malý brod nebyl žádná výzva a Velar si pouze umyl kola. To velký brod o hloubce 65 cm měl být mnohem zajímavějším zážitkem, protože přesně takovou brodivost má právě Velar na vzduchovém podvozku. Tak vida, přeci se dostaneme na limit! Přes moje opakované naléhání, že „to určitě v pohodě dáme“, musel opět zůstat novinářský vůz na suchu, neboť celou noc hustě pršelo a vody tedy patrně bylo více. Inu, profesionálové, a já jsem byl vlastně rád, protože jsem nestál o to, utopit auto, jehož zničení by znamenalo zadlužit se do konce života, a ostatně jsem se potřeboval dostat zpátky domů.

Nebyl jsem však o nic připraven, a po chvilce přihlížení, jak krásně bublají výfuky Range Roverů Sport, topící se v kalné vodě plné spadeného listí, přišla i moje chvíle, ve stejném voze. Budu se asi opakovat, ale zase to bylo až příliš snadné. Pomalu vjedete do vody, ještě pomaleji pokračujete vpřed, abyste si neudělali moc velkou vlnu a současně posloucháte, jak se všude pod a kolem auta valí voda. Opatrně ven a ještě jednou dokola. Divoká řeka s kamenitým dnem by jistě představovala vetší výzvu, ale jestli někomu přijde máchání třímilionového auta s potahy z jemňoučké světlé kůže v odporně kalné vodě plné listí jako zívačka, tak už opravdu nevím, čím vás potěšit. Možná ještě tak pohled na to samé auto, z jehož spodku visí listí asi tak na dvě pořádné hromady a odevšad vytékají proudy hnusné vody, by vaši dekadentní duši potěšil malinko více. Zvláště, pokud je to auto bílé.

A bylo hotovo, den se nachýlil ke konci. Velar jsme nezničili, troufnu si ale říct, že jsme jej vyzkoušeli dostatečně. Instruktoři byli skvělí profesionálové, atmosféra i díky menší skupině účastníků velmi družná, řidiči se navzájem podporovali a živě se bavili o právě absolvovaných cvičeních a měli mnoho dotazů svědčících o tom, že se jim kurz líbil. Možná něco ze získaných znalostí v praxi uplatní, možná ne, důležité ale je, že se všichni bavili a zkusili si něco nového. Sama automobilka dobře ví, že některé její vozy se do terénu zase tak často nepodívají (asi 90% vozů Discovery tráví svůj život výhradně na asfaltu), přesto i ten nejmenší model si dokázal s nástrahami polygonu v Kopřivnici poradit se ctí. Akce se pravidelně koná také v Brně a v Mostě, a každé z těchto míst má svá specifika, my jsme zvolili Kopřivnici i za účelem malé exkurze do legendárního zkušebního areálu, kterým prošlo mnoho nákladních automobilů Tatra. V Brně si naproti tomu užijete více z okruhu, silniční část se totiž odehrává přímo na něm.

Nakonec jedinou nepřekonatelnou překážku představovalo počasí, vysmívané na začátku článku. Popadané stromy bránily vjezdu do lesa a neustálý vichr pohybu pod stromy také nedodával punc bezpečné aktivity, většina vozů tedy opoustěla areál s karoseriemi čistšími, než by se na Land Rovery slušelo. Co naplat, vy už stejně víte, co je na SUV nejlepší. Přece možnost zcela ignorovat veškeré rozmary počasí, pokud máte v kufru motorovou pilu.