Volvo V60 D4 Polestar: Mikrokosmos na kolech

Úterní ráno. Sedám do svého dvacetiletého Volva V70 a vyjíždím směr Petrské náměstí. Vůbec se mi tam nechce. Čeká mě návštěva dentisty a vím, že to bude na dlouho. Hrdinství jde stranou, zrovna mě u zubaře bolí i pozdrav, proto horlivě přikyvuji při otázce, zda tam dáme toho anestetika raději víc. Ideálně všechno, co máte, prosím. Hodiny v křesle pomalu plynou, nakonec to není tak hrozné a kolem poledne vycházím s ochablou pusou z ordinace. To bychom měli, teď mě čeká odměna. Pražským provozem se sunu do Čestlic, kde na mě už čeká nové Volvo V60 v naftové motorizaci D4. A hned jak ho zahlédnu na parkovišti, je mi jasné, že tohle bude dobrý týden.

Nejnovější z řady rodinných Volv vzhledem zapadá do řady modelů vznikajících pod taktovkou Thomase Ingenlatha. Ostře řezané linie doplňuje mohutná přední maska a klasická světla s podpisem “Thorových kladiv”. Každá křivka a prolis má svoje opodstatnění, na lacinou okázalost se tu nehraje. I přes nový designový směr se tu ale stále setkáváme s typickými “Volvo” prvky, ať už je to téměr kolmá zadní stěna rámovaná protaženými koncovými světlomety, maska chladiče s výrazným vertikálním žebrováním, nebo dlouhá kapota. To dobré zkrátka zůstává, tak to mám rád.

Jo, to je Volvo jak ho znám. Žádné frajeřinky, ale nadčasový a hodnotný design. Tohle auto neudělá ostudu ani za dvacet let. Důstojně zestárne ve vyhledávanou ojetinu, vzhledem ke skvělému zpracování věřím, že i ke konci životnosti bude dělat svým majitelům radost. Věřte mi, vím o čem mluvím…

Pod kapotou testovaného kousku předl dvoulitrový dieselový čtyřválec D4 naladěný divizí Polestar na 147 kW a 440Nm. Oproti sériovému stavu poskytl kromě zvýšení výkonu (standardně 140 kW a 400Nm.) také lepší odezvu na plynový pedál a zrychluje reakce automatické převodovky. Díky tomu se jedná o překvapivě živý agregát, kterému nechybí síla v celém spektru otáček, i tak ale nevybízí ke sportovní jízdě. Tím nechci říct, že by s Volvem nešlo jet rychle. S tím rozhodně problém nemá. Naladění auta ale spíše láká k pohodové “plavbě” po silnici.

Osmistupňový hydroměnič Aisin řadí téměř neznatelně a výborně se hodí k charakteru vozu. Motor je kultivovaný, při nastartování si sice trochu odfrkne, ale po zahřátí je sametově jemný a klidný jako projev Marka Ebena. Že dieselům zvoní hrana? Ale prosím Vás, tahle D4 je skvělá. Při testu mě potěšila i spotřeba, která se po týdnu zastavila na 5,8 litrech na sto kilometrů. A to jsem Volvo nikterak nešetřil. Pokud ve Vašem žebříčku hodnot hraje prim úspora paliva a s autem jezdíte daleko, je diesel D4 skvělá volba. V případě kombinovaného použití stojí za zvážení i skvělé benzíny T5 a zvláště podmanivá třísetkoňová T6. Daní za lepší dynamiku a ještě tišší chod bude ale vyšší spotřeba.

Stejně to za chvíli zakážou, v Německu už se s tím nesmí do města…Nafta patří do kamen…Studené to zní jak traktor… Všichni jsme to někdy slyšeli. Naftová auta upadají v nelibost společnosti a musím říct, že je to trochu nespravedlivé. Na dieselovém motoru je obrovský pokrok, kterým Volvo prošlo za posledních dvacet let snad nejpatrnější. Zatímco pětiválcový turbodiesel původem od Audi, který přede pod kapotou mého červeného kombíku chrochtá za studena jako dodávka, je cítit jako autobus a pod zátěží občas odfoukne obláček šedivého kouře, nová D4 si tiše ševelí a navíc splňuje přísnou normu Euro 6d-TEMP. Vylučuje dokonce méně emisí, než benzínové varianty. Ta tam je i pověstná “turbodíra”. A že oproti pětiválcové “klasice” chybí jeden válec? No a co – výkonu je tu i tak jedenapůlkrát tolik.

Zatímco zvenčí je antracitové Volvo spíše nenápadně elegantní, uvnitř dává jasně najevo, že míří do nejvyšších kruhů automobilové produkce. Ušlechtilé materiály a precizní zpracování na vás dýchnou z každého detailu, pohodlné sedačky nabízí širokou škálu nastavení a střízlivý skandinávský design působí klidně a lahodí oku. A ačkoli se většina funkcí auta ovládá přes centrální displej, nebojím se označit ergonomii za příkladnou. Systém je výborně odladěný a přehledný, lze si ho přizpůsobit k obrazu svému, nechybí samozřejmě ani veškerá myslitelná konektivita.

Na zadních sedadlech je dostatek místa i pro vzrostlé dospěláky, zadní lavice svou pohodlností zdatně sekunduje předním křeslům a nebylo by to Volvo, kdyby nenabídlo bezkonkurenční zavazadelník. Ve své třídě s přehledem největší, řečí čísel 529 litrů.

Další trumfy z rukávu vytáhne “šedesátka” po setmění. Interiér osvětlí ambientní diody s širokým nastavením intenzity a barev a stačí trochu jazzu reprodukovaného skvělým audiem Harmann Kardon, aby se člověk rázem cítil jak někde v dobrém klubu. Volvo zkrátka dokonale odizoluje cestující od vnějšího světa a vytvoří jim dokonalý mikrokosmos, kde vládne klid a pohodlí. 

S tím úzce souvisí i to, jak se nová šedesátka řídí. Měkce naladěný posilovač neposkytuje žádnou zpětnou odezvu, sešlápnutí plynového pedálu s autem necuká ve snaze ukázat přebytek výkonu, automat při podřazování zběsile neškube. To se do Volva nehodí. Tady hraje prim pohodlí a plynulost. Volvo z Vás tak trochu udělá “řidiče slečny Daisy”. Ne snad, že byste zdržovali provoz, ale pojedete plynule a jako na obláčku. Pokud čekáte něco jako “zpětnou vazbu” nebo “sportovní svezení”, budete si muset vybrat jiné auto. Volvo na tuhle notu nehraje a je to moc dobře. 

S řízením Vám pomůže početná armáda asistentů. Za vypíchnutí určitě stojí vycizelovaný systém Pilot Assist, který je v šedesátce k dispozici ve své nejpokročilejší verzi. Ačkoli se pořád jedná “jen” o sofistikovaný adaptivní tempomat, musím se hodně držet, abych o něm nepsal jako o systému autonomního řízení. Na dálnici a okreskách drží auto s jistotou v jízdním pruhu, necuká s volantem, ale je maximálně plynulý, vzdálenost od vozidel udržuje nenuceně, ale spolehlivě. Ne – neřídí za vás, ale na dlouhých cestách uleví od soustředění a do cíle nedorazíte tak unavení. A to se počítá. A nesmím zapomenout na skvělé automatické světlomety. Pohled na tancující paprsky světla vykrývající protijedoucí auta mě nepřestával bavit. Tyhle dvě vychytávky je zkrátka hřích v konfigurátoru nechat nezaškrtnuté.

Na tohle jsem byl zvědavý. Stará V70 je pověstná svojí houpavou pohodlností a absolutně nesportovním naladěním. Konec konců – s těžkým ocelovým motorem v předním nárazníku by jakékoli sportování nemuselo dopadnout dobře. Trochu jsem se bál, že nové Volvo se také vydalo na onen, z mého pohledu nesmyslný “hon za sportovností”. Naštěstí se ale nic takového nekoná. Sedačky jsou pořád jako pohodlné klubovky, auto přejíždí nerovnosti s decentním zhoupnutím a uvnitř je klid, pohoda a příjemně. Tohle je zkrátka pořád staré dobré Volvo, akorát mnohem lepší. 

Když jsem po týdnu testovací Volvo vracel, věděl jsem, že se mi po něm bude stýskat. Do posledního detailu promyšlený interiér a elektronické vychytávky si mě získaly během prvních kilometrů, nenuceně elegantní design odkazující na tradice mě neustále nutil tahat z kapsy foťák. Šedesátka se zkrátka povedla. Je to archetyp bezpečného rodinného kombíku a i v “době esůvéčkové” ukazuje, že téhle kategorii ještě zdaleka neodzvonilo.

Verdikt

Ve světě, kde se snad i dodávky a rodinná MPV snaží být sportovní se Volvo drží svých zásad a vyrábí dokonalé cestovní vozy. Co na tom, že s nimi možná netrefíte apex každé zatáčky, že neucítíte každý kamínek pod předními koly, nebo že nejsou na limitu lehce přetáčivá. Ne, tyhle věci se v Volvem nedělají. Šedesátka zůstává svá, nabízí pohodlí a dokonalé oddělení posádky od toho, co se děje venku. Tohle je zkrátka klasické Volvo v té nejčistší podobě. A to je skvělé.

Technické údaje

Motor: D4 Polestar – vznětový čtyřválec o objemu 1969ccm
Výkon: 147 kW (197 koní)
Točivý moment: 440 Nm 
Převodovka: automatická osmistupňová
Maximální rychlost: 220 km/h 
Zrychlení 0–100 km/h: 7,9 s 
Průměrná spotřeba dle výrobce: 4,5/100 km kombinovaná
Průměrná spotřeba v testu: 5,8 l/100 km kombinovaná
Cena testovaného vozu: 1.644.700 Kč