Volkswagen Passat: Král průměrnosti

Poprvé za dobu vlastnictví tohohle auta jsem se jel projet jen tak nazdařbůh, bez cíle, abych načerpal inspiraci k článku. Už to o něčem vypovídá. Právě teď sedím už dobrých dvacet minut v autě před barákem a pohrávám si s myšlenkou, jestli mám začít olizovat plasty v kabině, abych zjistil, proč je tohle auto takovou legendou a na jakém základě vznikla jeho glorifikovaná aura ‚überauta‘. Jiný důvod než ty plasty mě bohužel nenapadá. 

Představovat Volkswagen Passat na automobilovém webu mi přijde jako nošení dříví do lesa. Každý ho zná, téměř každý v něm jel. Tím spíš, bavíme-li se o generaci B5 (potažmo B5.5). Do roku 1996 byl Passat vnímán veřejností jako auto pro německé sedláky. Sice kvalitně sestavené, ale bez přidané hodnoty. Troufám si říct, že právě generace označovaná interně jako 3B tohle vnímání trochu změnila a posunula daný model do vyšší sféry. Najednou se z něj stal manažerský sedan, na některých východních trzích byl dokonce považován za téměř prémiové auto. Co stálo za takovou razantní změnou? Já vidím kombinaci několika faktorů. Za prvé se mohl opřít o důstojnější vzhled. Na první pohled bylo jasné, že tohle už není jen obyčejné a levné auto (ano, jako bych ty heky a stříky nad kulatou střechou slyšel včera – pozn. Vavris – ). Za druhé, výrazně se zlepšila kvalita interiéru. Přestože designově není kabina ničím zajímavá, je opravdu pečlivě sestavená. Jako třetí důvod vidím prvky výbavy, dříve dostupné jen pro dražší automobilové segmenty. Namátkou bixenony, dešťové senzory, satelitní navigace, to všechno jste mohli v Passatu mít, záleželo jen na velikosti vaší portmonky. Svou roli ve vnímání B5 jako téměř prémiového hráče sehrálo jistojistě i důstojné pohonné ústrojí. Pod kapotou jste mohli mít cokoli, na co jste si jen vzpomněli. Povedený přeplňovaný čtyřválec, zvláštní pětihrnek, překvapivě schopný šestiválec a dokonce i netradiční osmiválec. Naftomilci nedali dopustit na legendu v podobě 1.9 TDi, a komu to bylo málo, mohl si nechat osadit Passat i naftovým šestiválcem. Když k tomu připočtu manuální i automatické převodovky, plnohodnotný pohon 4x4, opravdu se šířkou nabídky mohlo Passatu rovnat máloco. Na papíře to vypadalo jako téměř ideální kombinace. Proč to tedy nefungovalo v reálu? 

Nejspíš si říkáte, jak se automobilový nadšenec jako já dostal k tak neuvěřitelně bezpohlavnímu autu, jakým je Passat. Vcelku jednoduše. Před dvěma lety jsem sháněl nenáročného a levného pracanta, abych mohl pohodlně zrekonstruovat byt. Odvézt bordel, přestěhovat nábytek. Byl jsem rozhodnut, že pořídím kombík střední třídy. Jako první můj zrak směřoval samozřejmě k hranatému Mondeu. Bohužel jsem nebyl schopen najít v danou chvíli rozumný kousek. Všechno byly buď vraky po smrti, nebo naopak leštěnky za cenu, kterou jsem nebyl s to akceptovat. Citroen C5 první generace by jistě také dobře posloužil, ale nechtěl jsem trápit naftové auto krátkými městskými přískoky a sehnat benzinovou cé pětku byl úkol rovnající se svou náročností cestě na Mars. Všechny japonské alternativy byly v takovém stavu, že bych si je v autobazaru mohl namést na lopatku a doma si je posléze vystavit v urně nad krbem. Když se v inzerci objevil celkem zachovalý Passat, ještě k tomu za rozumný peníz, nebylo co řešit. S odstupem času si vyčítám, že jsem nepočkal na to Mondeo. 

Co jsem si tedy nakonec přivezl domů? Je to Passat Variant z roku 2001, osazený trochu netradičním pětiválcem a manuálním pětikvaltem. Poháněná jsou v mém případě pouze přední kola. V době nákupu měl najeto celkem uvěřitelných 180 tisíc kilometrů. V autě jsem při prvotním úklidu našel dokumenty, které tvrdily, že se pašík po většinu svého života pohyboval někde mezi lucemburskou bankou a mezinárodním letištěm ve Frankfurtu, i proto se jeho stav jevil jako poměrně zachovalý. Jen brzdy měly to nejlepší za sebou. Výbava je také celkem ucházející a zahrnuje xenony, automatickou klimatizaci, dešťový senzor, kompletní elektrifikaci oken a zrcátek ( to vnitřní je dokonce samostmívací). Prostě rozumný základ, se kterým se dá žít i v dnešní době. Jako největší kámen úrazu se tak jeví podvozek. Hliníková přední náprava, častý to problém koncernových aut z daného období, je kupodivu docela v pořádku. Nicméně předchozí majitel se rozhodl, že ze střednětřídního kombíku chce mít supersport, a osadil můj kousek stavitelným podvozkem. Na tom by nemuselo být nic špatného, kdyby stavitelné segmenty nebyly totálně zarezlé a sundané do nejnižší polohy. V praxi to vypadá tak, že cítím každého mravence, kterého přejedu, a před retardéry zastavuji, abych mohl vylézt, vzít si auto na záda a přenést ho přes to plastové neštěstí, kterým je poseta celá Praha. Opravdu nechápu, co vedlo předchozího majitele k vytvoření takové tragédie. A já jsem debil, že jsem si to pořádně nezkontroloval před koupí. No co, za chyby se platí. A já budu platit za instalaci standardních tlumičů a pružin. 

Ani když pominu tunerský zásah do podvozku, není Passat etalonem v oblasti jízdních vlastností. Tak třeba řízení. Má v sobě zhruba tolik citu jako bourací kladivo. Rozbitý gamepad od PlayStationu s vámi bude komunikovat víc volant než v Passatu. Nepomáhá ani poměrně sofistikovaná lichoběžníková přední náprava. Tohle auto má vrozený odpor k zatáčení. Mám podezření, že za to může částečně i motor, respektive jeho uložení přibližně dva kilometry před nápravou. Za každou cenu se snaží udržet auto v přímém směru. Což je sice fajn na dálnici, tam Passat oplývá příkladnou směrovou stabilitou, ale už méně příjemné to je na okreskách, kde musíte vynaložit jisté úsilí, abyste neskončili v první kukuřici. Anebo výrazně zpomalit. O komfortu nemůže být řeč, aspoň tedy ne v mé supersportovní úpravě. Základní sedačky také příliš nepomáhají. Nicméně věřím, že na standardním podvozku a s lepšími sedadly by to mohlo být relativně uspokojivé.  

Samostatnou kapitolou je motor. Říkáte si, že stará dobrá atmosféra o větším objemu a vyšším počtu válců musí být super? To vás ovšem musím vyvést z hlubokého omylu. Nejde ani tak o samotný výkon. Ten je poměrně dostačující. Passat V5 působí subjektivně silnějším dojmem než Mondeo osazené šestiválcovou dvouapůlkou. Dokonce ani výkonnější Alfa Romeo 166 s 2,5 s Bussem si nedokáže v přímém srovnání vypracovat před Passatem výraznější náskok. Potud je všechno v nejlepším pořádku. Největším zklamáním je pro mě samotný projev pohonné jednotky. Je nudný a ospalý jak Mexičan na odpolední siestě. Odezva na plynový pedál je velmi vlažná. Co vlažná, ona není vůbec žádná. Mezi stlačením pedálu a pohybem ručičky otáčkoměru uběhne zhruba měsíc. Meziplyny jsou spíše výsledkem náhody než cílené akce. Od starého atmosférického motoru očekáváte jisté chování. Málo síly v nízkých otáčkách a postupnou gradaci výkonu v okolí červeného pole. Pětiválec v Passatu staví tyhle předpoklady na hlavu. Překvapivě dost síly nabídne už zhruba ve 2,5 tisících otáčkách. To člověka příjemně navnadí a v očekávání mohutné exploze síly nahoře zarazí pedál plynu až na podlahu. Ručička mine číslovku čtyři a… stále se nic neděje. Tak si říkáte: neztrácej naději, přijde to později. Po překročení šesti tisíc už trochu znervózníte a přemýšlíte, kde se asi stala chyba, když i takhle vysoko je projev motoru stále stejně ležérní. Až pak, o sedm set otáček ( a deset minut) později to přijde. Omezovač. A jede se od znova. Jako fakt? Tohle má být velebený projev klasické atmosféry z údajně nejlepšího věku automobilismu? To se mi ale vůbec nelíbí. Staré české přísloví říká, že stokrát nic by umořilo vola. Nesouhlasím, bohatě na to stačí jedna V5 od Volkswagenu. Podobně negativní pocity ve vás vyvolá i reálná spotřeba tohoto ,zázračného' agregátu. Můj dlouhodobý průměr se pohybuje okolo 10,5 litrů na sto. Ve městě počítejte s číslovkou 11. A pod 8 to snad nejde ani z kopce. Pořízením volkswagenovského pětiválce si tak kupujete v podstatě dva motory najednou. Výkonem čtyřválec, spotřebou šestiválec. A to se vyplatí. Jedinou disciplínou, ve které archaická V5 dokáže potěšit srdce petrolheadovo, je zvuk. Je hutný, charismatický a opravdu příjemný. To mi však přijde jako velmi slabá náhrada za všechny negativní vlastnosti. Na tomto konkrétním příkladu je krásně vidět, jak dlouhou cestu ušel vývoj motorů za posledních dvacet let. 

V tuhle chvíli jsem chtěl ze sebe vysypat další písmenka popisující špatné vlastnosti onoho čtyřkolového přepravníku. Jenže jsem si uvědomil, že na něj celou dobu pohlížím úplně jinak, než bych měl. Passat není postavený pro lidi, které zajímají auta. Vlastně cílí na úplně opačnou stranu barikády. Na lidi, které tyhle plechové nesmysly na kolech absolutně nezajímají. Je dokonalým ztělesněním průměrnosti a v téhle oblasti je vážně špička. Přepravní kapacita kombíkového Passatu je víc než dostatečná. Dopředu i dozadu se pohodlně usadí i nadprůměrně vysoký Evropan, kufr pak připomíná bezednou jámu. Bezcharakterní motor je vlastně pro běžného člověka naprosto ideální, protože nemusí řešit, jestli má zařazený správný rychlostní stupeň. Je to jedno, když jede pořád stejně. Ve výbavě se najde všechno potřebné a díky příkladné ergonomii interiéru se bude i úplný automobilový analfabet uvnitř cítit jako doma. Ve výsledku tak Passat není špatné auto. Jen já nejsem ten správný majitel. 

Pokud se mezi vámi najde odvážný zájemce o nejnudnější auto pod sluncem, máte šanci. Rekonstrukce je dokončena a Passat mi už nemá co nabídnout, takže je na prodej.