Co bychom chtěli dostat od Ježíška?

A je to tady, ten den plný klidu, cukroví, bramborového salátu, řízků a v neposlední řadě darů. Co by si přála redakce od našeho autíčkářského ježíška? To se dočtete v následujících řádcích. 

Co si přeje od autíčkářského Ježíška Jarda

Pro mě je to poměrně jednoduché. Milý autíčkářský Ježíšku, já bych moc prosil auto, nejlépe pojízdné. Ne snad, že by má dosavadní auta nejezdila. Jezdí, ale i tak, chtěl bych další. A samozřejmě ano, to auto by muselo být Citroën. Přesto nejede vlak, já je mám rád a jinou značku nechci. A ještě jedna věc, muselo by jich být pět. Ano, pět pojízdných Citroënů. Já bych totiž chtěl mít takovou malou sbírku o sedmi kusech (jakože pro štěstí, to budu totiž při udržování těchto aut při životě potřebovat) a mám zatím jen dva. A ještě pozor, ne jen tak ledajakých pět Citroënu, s jakýmkoliv Picassem se ani nemusíš namáhat, rodinu nemám a prázdný vzduch vozit nepotřebuji. Na druhou stranu bych ale nutně potřeboval kachnu neboli Citroën 2CV, ideálně bílozelenou Dolly. Já vím, je to obligátní přání všech sběratelů značky hraničící až s klišé, ale já ji miluji už od mého prvního shlédnutí Četníka ze Saint-Tropez. Už jsem v ní i seděl a milovat ji nepřestal. Také bych moc, ale moc chtěl Citroën DS, nejlépe ještě ten před modernizací. Ano, opět klišé, ale jízda v tom autě je přímo umělecký zážitek. Pravda, pokud zrovna jezdí, ale já si ho přece přeji pojízdné. Také by se mi líbil nějaký Citroën z 90. let, jakože youngtimer. Co třeba Saxo VTS? To je totiž prý moc šikovné na takovou nákupní tašku. Zároveň bych si ještě moc přál poslední opravdový velký Citroën, model C6. A přál bych si ho ve specifikaci s benzínovým šestiválcem. Vím, není to nejlepší benzínový šestiválec na světě, vím, nejsou na to nikde díly, ale to už tak prostě je. Nakonec bych Tě ještě moc chtěl poprosit o Citroën DS3 Racing, tmavě šedý s oranžovými koly. Ano, pojízdný. Jsem si vědom, že ten budeš mít nejspíš nejtěžší práci sehnat. Ale on je prostě, podle mě, boží. Takové je tedy mé přání. Akorát, milý autíčkářský Ježíšku, mám dojem, že má bezbřehá neskromnost povede jen k tomu, že mi nadělíš tak maximálně stěrač o rozměru, který nepotřebuji.

Na co se těší Lukáš?

Ježíšku, jakožto nový člen redakce je moje přání jasné – více zajímavých testovaček, o kterých bych se se čtenáři mohl podělit. Do redakce jsem nastoupil tak trochu se zaměřením na ty hybridy a elektriky, o kterých místní čtenáři zatím možná tolik vědět nechtějí, ale zkrátka už jsou součástí toho dnešního autosvěta. Já je mám rád. Ale to neznamená, že bych si nechtěl zkusit i auta, ve kterých je jediná baterie, a to ta na 12 voltů. Takže zkusit si spalovací BMW řady 3, a hned po něm třeba BMW i4 by byla paráda. U Mercedesu se nabízí srovnání Éčka s EQE a u ostatních výrobců by se taky něco našlo – viz obrázek níže, proč zůstávat při zemi, že ano. Záložní přání? Nikdy jsem neřídil osmiválec, stačí i ojetý :). Takže Ježíšku, prosím, mysli na mě, až budeš Jardovi vybírat ten stěrač. Díky

Davídkův Ježíšek?

Já jsem si Ježíška nadělil už tak nějak v létě. Zatím z toho sklízím pouze radost, takže já si hlavně přeju, aby mi to ještě dlouho vydrželo, vcelku, neodcestovalo to do škarpy, a aby co nejmíň pršelo. Krom toho bych si přál ještě trochu víc toho “testovacího štěstíčka”, podobně jako zmiňuje Lukáš. Letos se mi podařila otestovat trojice motorek, rád bych toho stihl víc, ale není to snadné. On totiž poměrně často chodí mail s tím, že domluvenou motorku nedostanu, protože ji někdo zahodil (RIP naháč od Hondy) nebo musí na svolávačku případně je na jiné promo akci. Je to prostě o chlup složitější než s auty, ale taky to bude chtít onen novinářský skill. Jinak jsem poměrně spokojen a vlastně mi toho ani moc nechybí. Prý si mám víc vymýšlet, tak bych rád konec chudoby, hladomoru a stacionárních radarů. Kdyby to náhodou nešlo, tak stačí aspoň to nejjednodušší z toho. 

Kubajzova vánoční utopie

Čas zázraků, splněných přání, však to znáte. Chtít něco jako konkrétní model auta mi přijde trochu přízemní. Vlastně by mi ke štěstí stačilo, kdybychom se na silnicích na sebe tolik nezlobili. Já to chápu, je těžká doba, lidem hrabe, lockdown, inflace, Bohemia energy. Je toho na nás moc. A za volantem býváme sami ve svém mikrokosmu a klakson je tak blízko…

Ale fakt to prostě nedělejme. Zdá se mi, že za poslední dva roky se situace dost změnila. Lidé se skoro přestali pouštět, mizí i děkovná mávnutí a bliknutí, zlomyslné ix20 mají potřebu blokovat rychleji jedoucí auta v předjíždění, za volantem staršího vozu vám každý dává najevo, že hrozně zdržujete, i když jedete deset nad limit a pokud máte sporťák, musí vás klidně za cenu elementární bezpečnosti provozu zas pozávodit každý druhý korporátní služebák. A co teprve, když sedíte za volantem nějaké té “prémie”. Mladík v Mercedesu, toho klidně i před semaforem leckdo vybrzdí, aby mu tam už padla červená.

Mrzí mě to. Řídím rád, nepotřebuju ke štěstí kilometry opuštěných okresek, Stelvia, Transgabflmpsvzany, a jiné slavné cesty. Dokážu si užít i obyčejnou cestu do práce. Ale takovéhle akty čiré zlomyslnosti mi to dost kazí. Je to škoda. Tak na sebe buďme hodní. 

Co si k vánocům přeje Dan Borský?

Dan se v redakčním chatu vyjádřil tak, že vlastně už žádná automobilová přání nemá a cítí se v této oblasti zcela saturován. To je vskutku záviděníhodný stav. Možná souvisí s tím, že denně sedlá to nejobyčejnější bílé kombi spalující naftu. Je tato nenápadná škatule  receptem na absolutní autíčkářský zen? Nevíme, ale možná to stojí za zkoušku.

Poznámka pod čarou: Ve skutečnosti by chtěl nějakou rodinnou důstojnou blbost jako například osmiválcový Range Rover, případně by rád koukal na svět přes zaměřovač, ale nechtělo se mu se s tím vypisovat.

Hamster stále čeká na Ferrari

Už jsem vyzkoušel snad všechno. Nenápadné náznaky příbuzným a přátelům, nápadné náznaky příbuzným a přátelům, dopis Ježíškovi… a furt nic. Přitom by to Ferrari ani nemuselo být nové, stačil by mi i nějaký starší opečovávaný kus. Poprvé jsem si o Ferrari Ježíškovi napsal, když mi bylo pět a protože tak nějak tuším, že to ani letos neklapne, tak zkusím takové obecnější přání, dospělejší, všeobjímající a vlastně stejně naivní.

Přál bych si, abychom se do budoucnosti dívali s nadšením, abychom si užívali novinek, které nám svět přináší, a nezapomínali přitom ani na historii a na to, odkud celé to motoristické hnutí přišlo a co pro nás motorismus představuje. Já si totiž nemyslím, že to musí být vždy nutně oni nebo my, že příjemné městské sousedské soužití a automobilismus či cyklistika a automobilismus se nevylučují, že elektromobil nepředstavuje konec nadšeného motorismu, že je toho před námi spousta pěkného. Tak šťastné a veselé!!

Jeden světový mír pro Zlokočku?

Pomalu se dostávám do věku, kdy na otázku, co si přeju k Vánocům, odpovídám abychom byli všichni zdraví, spokojení a co nejmíň protivní. Prostě světový mír. Ano, ještě si pamatuju, jak mě přání tohoto typu u dospěláků pila krev a automaticky dotyčné řadila do množiny “geronti”. 

Jenže já si fakt nic přát nemusím – o zábavu budu mít spolehlivě postaráno. Zakoupila jsem sobě Land Rover a přihlásila se na letní Gumbalkan. Cítíte ty bezedné hlubiny dobrodružného potenciálu? (Já teda vidím velké mrzení, ale nebojte, už koukám po kei vanu fštyřkolce, abych pro vás mohl dojet až budete hodně někde. – pozn. F.) 

Dovolte mi tedy, abych si patřičně po babkovsku přála pro nás pro všechny, ať je ten následující rok lepší než ten předchozí. Naštěstí je laťka nastavena proklatě nízko a nemělo by to být těžké. Ať nám to jezdí!

Františkovi jen rozhřešení… nebo?

Je to stejné každý rok. Rodinní příslušníci mě měsíc dopředu uhánějí, abych vymyslel alespoň něco, čím by mne mohli obdarovat. A já nikdy pořádně nevím. Je to tak i dnes. Já vlastně nemám pocit, že bych něco potřeboval tak, abych si to přál všemi dostupnými prostředky. Co potřebuju, to si obvykle dokážu koupit nebo si namluvit, že je to zbytečnost. Ale pokud bych si mohl vybrat úplně cokoli…

Pak bych volil světový mír… Potřeboval bych vymyslet, co dál s MX-5. Je ve stavu, že i Jeník byl za jejím volantem spokojen a já se začínám tak trochu… nudit? Těžko to popsat, ale víc než dříve vnímám, že narážím na limity auta a chtěl bych trochu víc. Pomůže mi přezbrojit na 15” kola a udělat pár drobných vylepšení? Nebo je čas to prohlásit za hotové a jít hledat štěstí jinam? Zcela upřímně, nevím. O prodeji uvažuju, o nástupci nemám potuchy. Mám jít hledat Porsche? Vyplnit předobjednávku na GR86? Koupit si Supru se čtyřválcem? Něco jiného? Nebo bude stačit udělat úkrok stranou, chvilku se bavit s něčím jiným a pak pokračovat v jízdě? Ujasnit si to by mi fakt pomohlo.

Anebo víš co, ježíšku… Udělejme si to trochu snazší. Pamatuješ si to jedničkový Camaro, nad kterým jsem slintal v pondělí? Tak to. Nebo, kdybys chtěl nějakej kompromis, tak s 327 a manuálem. Ďk. 

Celá redakce vám přeje příjemné prožití Vánočních svátků a hlavně mnoho krásných zážitků za volantem i mimo něj!