Semafor: vynález, který změnil dopravu

Semafor je dnes naprosto běžnou součástí silničního (a nejen silničního) provozu. Červenou, oranžovou a zelenou vnímáme už podvědomě a tyto barvy se přenáší i do běžného života (červená – nebezpečí, zelená – bezpečí). Semafor ale samozřejmě nevznikl hned v podobě, jakou vidíme dnes. Vedla k tomu dlouhá cesta, kterou bych vám chtěl dnes odhalit.

Takže kdo byl první?

První semafor podobný tomu, který známe dnes, byl instalován v roce 1868, a to přesně 10. prosince na křižovatce před londýnským parlamentem. Měl pouze červené a zelené světlo a ramena – podobně jako tehdejší železniční semafor, ze kterého vycházel (na železnici semafory fungovaly již od roku 1841). Světlo vytvářely plynové lampy s barevnými filtry, které měly stejný význam jako dnes. Červená znamenala Stůj a zelená Jeď. Byla tu ale i obdoba dnešní oranžové – světlo svítilo sice stále zeleně, ale ramena se ze svislé polohy posunula mírně nahoru. Z dobového informačního letáku je to jasně patrné.

Důvod pro instalování semaforu byl jednoduchý. Již v té době byl provoz koňských povozů tak hustý, že se britští zákonodárci těžko dostávali na druhou stranu silnice. Tento semafor samozřejmě ještě nebyl automatický a jeho obsluhu musel celý den i noc zajišťovat obratný policista, který ručně přepínal mezi polohami a světly. Semafor tak nebyl o moc efektivnější, než kdyby zmíněný policista rovnou řídil dopravou na konkrétním místě. Mimochodem řízení dopravy policistou je poprvé zdokumentováno již v roce 1722 a bylo to také v Londýně.

Jenže první semafor se velkého úspěchu nedočkal. Již po necelém měsíci – 2. ledna 1869 – explodoval přívod plynu k jedné z lamp a obsluhující policista byl popálen tak, že zraněním nakonec podlehl. Zařízení bylo ihned po nehodě demontováno. Kvůli této události semafory nezažily raketový rozmach a na svou „slávu“ si musely počkat.

Větší rozšíření nastalo až na začátku 20. století. V roce 1908 v Toledu v americkém státě Ohio zkoušeli semafor obdobný tomu z Londýna, ale místo plynových lamp použili kerosinové. Semafor s elektrickými světly byl poprvé instalován o dalších šest let později – v roce 1914, také v Ohiu, jen o pár mil vedle ve městě Clevelandu. Každou změnu barvy světla tu ohlašoval i zvukový signál. Systém stále vyžadoval obsluhující personál, ale byl už navržen tak, že nebylo možné spustit špatnou kombinaci světelných a zvukových signálů. O tři roky později řídil dopravu v Salt Lake City systém propojených semaforů, který usměrňoval provoz hned na šesti křižovatkách současně.

Semafory se třemi světly – červeným, oranžovým a zeleným, jak je známe dnes, se objevily až v roce 1920 v New Yorku na známé 5th Avenue. Byly ještě stále ovládány „dopravním důstojníkem“, který ovšem seděl ve vyvýšeném (o 12 stop = 3,66 metru) stanovišti uprostřed křižovatky a měl tak přehled nad dopravou. Už o rok později bylo těchto věží sedm. Každá z nich byla vysoká 24 stop (7,3 metru), vážila pět tun a byla postavena z masivního litého bronzu na těžkém ocelovém rámu. Věže měly na severní a jižní straně elektronicky synchronizované hodiny a 350 librové (160 kg) bronzové zvony.

Obdobný systém se začal v Evropě poprvé používat 15. prosince roku 1924, a to na křižovatce Potsdamer Platz (Postupimské náměstí), které bylo nejvytíženějším místem Berlína. Tvůrci původně sledovali zařízení z jiných měst – Paříže, Londýna, a právě i New Yorku. Věže na Páté Avenue je nakonec zaujaly nejvíce. Byla tak postavena 8,5 metru vysoká pětiboká věž s kabinou v horní části. Jednotlivé barevné signály byly umístěny nad kabinou a barvy byly vodorovně vedle sebe, stejně jako v New Yorku. Semafor ručně třípolohovým pákovým spínačem ovládal policista sedící v kabině. Prostřední světlo bylo původně bílé a až později se přešlo na dnes obvyklou oranžovou. Tou dobou zde projíždělo 26 tramvají, pět autobusových linek a 20 tisíc aut. Jenže další velkou část tvořili ještě stále povozy tažené koňmi, cyklisté a chodci. Celkem se zde za den pohybovalo 83 tisíc cestujících. První rok byl provoz věže jen v čase 8:30 – 12 hodin dopoledne a 15 – 18 hodin odpoledne. Už po roce byl však provoz vyhodnocen jako úspěšný, doba použití byla prodlužena a zároveň se začaly podobné věže stavět i na dalších dopravně důležitých bodech. Tato věž byla v provozu 13 let a poté byla nahrazena semaforem zavěšeným na ocelových lanech. Při výstavbě berlínské zdi po druhé světové válce byla zmíněná křižovatka zrušena. Po sjednocení Německa v roce 1990 bylo ale rozhodnuto o restaurování věže, v roce 1997 byla obnovena a stala se historickou památkou, na kterou se můžeme podívat i dnes.

Prvním automaticky ovládaným semaforem se stal ten v britském Wolverhamptonu (severní část Birminghamu) v roce 1927, který měl pevně dané časové intervaly.

Pojďme teď ale k nám. V Československu se poprvé začal provoz řídit v Praze dne 2. září roku 1919. Na Můstku a dalších čtyřech nejrušnějších křižovatkách řídil uprostřed křižovatky dopravu strážník s gumovým obuškem.

První semafor se pak objevil v roce 1927 v Hybernské ulici u Masarykova nádraží (na křížení s ulicemi Havlíčkova a Dlážděná), který ještě stále ručně ovládal strážník. Zajímavé je, že Hybernská byla pouze jednosměrná. První automaticky řízený semafor byl spuštěn v roce 1930 na Václavském náměstí mezi ulicemi Vodičkovou a Jindřišskou. Už v té době tímto místem projelo skoro 19 tisíc aut denně. V roce 1967 bylo v provozu pouze v Praze 33 světelně řízených křižovatek – dnes jich můžeme napočítat přes 700.

Podle dobových zpráv se ale lidem semafory silně nelíbily. Nemohli pochopit, že jim někdo může přikazovat, jak se mají chovat na křižovatce, a ještě k tomu to není strážník, ale jenom stroj. Mysleli si, že je semafor jen zdržuje. Někteří tak světelnou signalizaci ignorovali a nakonec byli strážníci nuceni zavést pokuty za jízdu na červenou. Nastavili pokuty (prý) velice nízké – jen 2 koruny, ale už za rok 1931 se jen na nich vybralo 24 000 korun československých. Semafory a dopravní značení celkově pak zasáhla i povinná změna jízdy zleva doprava, která nastala 26. března 1939 po okupaci německými vojsky. Co nejrychleji bylo nutné přemístit přes tisíc dopravník značek. Celé se to stihlo během jednoho týdne a byla zaznamenána pouze jedna smrtelná nehoda – opilec prý z tramvaje vystoupil na špatnou stranu.

A zajímá vás, kde vznikla takzvaná zelená vlna? Bylo to v roce 1953 v Mnichově. Jak všichni víme, jedná se o koordinované zapínání světel (tedy těch zelených) tak, aby bylo při konstantní rychlosti možné projet plynule všemi křižovatkami na hlavní ulici. Sníží se tím spotřeba pohonných hmot, tedy i množství vypouštěných oxidů všeho možného, čímž se pomáhá životnímu prostředí. Druhým efektem je i plynulejší, rychlejší a tišší doprava na vytížených místech.

Tak to vše začalo. Takhle vznikla ona tři světla, na která nadáváme, když zrovna pro náš směr svítí červeně a stojíme před nimi dlouhé minuty a někteří i hodiny denně.

Jak to máš se semafory ty? Dáváš na křižovatce přednost semaforu nebo kruhovému objezdu? A co si myslíš o možnosti odbočit doprava na červenou, jak to funguje třeba v některých státech USA?